26 Cdo 227/2004

26 Cdo 227/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.

JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava

Feráka ve věci žalobkyň A/ J. K., a B/ D. K., obou zastoupených advokátkou,

proti žalovaným 1/ T. J., zastoupenému advokátkou, a 2/ J. J., zastoupené

advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 483/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 25 Co 169/2003-119, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 25 Co

169/2003-119, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. listopadu

2002, č.j. 5 C 483/98-96a, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 10 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 11. 2002,

č. j. 5 C 483/98-96a (poté, co jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2000, č. j. 5 C

483/98-41, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze

ze dne 18. 9. 2001, č. j. 25 Co 222/2001-62), zamítl žalobu, kterou se

žalobkyně domáhaly přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 13, 3+1 s

příslušenstvím, I. kategorie, ve třetím patře domu č.p. 1209 v P. (dále jen

„předmětný byt“), doručené žalovaným dne 30.11.1998; dále rozhodl o

nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými

spoluvlastnicemi domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemci byli

žalovaní, že žalovaní si za trvání manželství notářským zápisem ze dne 12. 11.

1993 vyhradili vznik svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů ke dni zániku

manželství, že druhá žalovaná (dále jen „žalovaná“) za trvání manželství s

prvním žalovaným (dále jen „žalovaný“) nabyla do svého výlučného vlastnictví

dům v P., kam se v prosinci 1998 odstěhovala s mladší dcerou žalovaných, že

žalovaný, který poté zůstal v předmětném bytě bydlet se starší dcerou

žalovaných, se v r. 1999 z předmětného bytu rovněž odstěhoval ke svým rodičům a

v bytě zůstala nadále bydlet jen starší dcera žalovaných a že žalobkyně dopisem

ze dne 25.11.1998, který byl žalovaným doručen 30.11.1998, daly žalovaným

výpověď z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že žalovaní mají dva byty.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že postupným opuštěním

společné domácnosti v předmětném bytě zaniklo právo společného nájmu žalovaných

k tomuto bytu a došlo k přechodu práva nájmu nejprve na žalovaného a poté na

starší dceru žalovaných. Soud prvního stupně poukázal na právní názor vyjádřený

v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 80/93, podle něhož „za

situace, kdy jeden byt je ve společném nájmu manželů a k druhému bytu svědčí

právo nájmu pouze jednomu z manželů, není zákonný předpoklad existence dvou

nebo více bytů splněn, když tento nedostatek nelze zhojit ani poukazem na dobré

mravy“. Analogicky lze dle soudu prvního stupně dovodit stejný závěr i za

situace, kdy jednomu z manželů nesvědčí výlučné právo nájmu k jinému bytu, ale

jedná se o jeho výlučné vlastnictví. Ze žádného zákonného ustanovení nelze dle

názoru soudu prvního stupně dovodit povinnost žalované vzít s sebou do nového

bydliště v P. své rodinné příslušníky, a tím ani nelze dospět k závěru, že by

její odstěhování pouze s mladší dcerou žalovaných bylo v rozporu s dobrými

mravy, když o neuspokojivých vztazích žalovaných vypovídaly shodně obě dcery

žalovaných a jsou doloženy i podaným návrhem na rozvod. Soud prvního stupně

tak neshledal předpoklady k přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle § 711 odst. 1

písm. g/ občanského zákoníku.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19.

6. 2003, č. j. 25 Co 169/2003-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a

rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v

podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pouze

upřesnil, že ve vztahu k žalované má sice předpoklady výpovědi z nájmu ke dni

doručení výpovědi za splněné, avšak vzhledem k tomu, že opuštěním společné

domácnosti zaniklo právo společného nájmu bytu žalovaných, nebyla již ke dni

rozhodování soudu prvního stupně žalovaná pasivně legitimována, a proto soud

prvního stupně žalobu vůči ní správně zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opřely o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatnily

dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelky vytýkají soudům

obou stupňů nesprávné posouzení věci zejména v otázkách zániku společného nájmu

bytu manželů opuštěním společné domácnosti, přechodu práva nájmu bytu na

žalovaného a jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelky

především zastávají názor, že společný nájem bytu manžely nemůže zaniknout

opuštěním společné domácnosti, nýbrž pouze zánikem manželství. Pro případ, že

by dovolací soud uvedený názor nesdílel, namítají dovolatelky, že na žalovaného

nepřešel nájem předmětného bytu, neboť nesplňoval podmínku, že nemá vlastní

byt. S odvoláním na rozhodnutí „Rc 106/2000“ poukazují

dovolatelky na to, že o vlastní byt jde i tehdy, když osobě svědčí takový titul

bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu.

Bylo-li v řízení prokázáno, že žalované jako manželce žalovaného svědčí

vlastnické právo k domu v P., který má 6 obytných místností a byl kolaudován v

r. 1997, a je tedy objektivně způsobilý za situace, kdy trvá manželství

žalovaných, trvale uspokojit bytovou potřebu žalovaného, jenž odvozuje své

právo na bydlení v tomto domě bez ohledu na vlastnictví z titulu manželství.

Dovolatelky dále vytýkají soudu, že nesprávně zhodnotil jednání žalovaných v

době předcházející výpovědi z nájmu a nevzal za prokázané, že oba opustili

předmětný byt proto, aby žili společně v domě v P. Žalobkyně sotva mohou přímo

dokázat, že žalovaní v uvedeném domě vedou společnou domácnost. Domnívají se

však, že tuto skutečnost prokázali výpovědí svědka W. a vytýkají soudu prvního

stupně, že jeho výpověď nesprávně zhodnotil, stejně jako výpověď dcer

žalovaných, které (na rozdíl od svědka W.) mají na výsledku sporu zájem

shodný se žalovanými. Dle přesvědčení žalobkyň je jednání žalovaných v rozporu

s dobrými mravy, neboť bylo spekulativní, účelové, vedené záměrem poškodit

žalobkyně a získat prospěch na jejich úkor. I z těchto důvodů nemohlo dojít k

přechodu práva na žalovaného ani na dceru žalovaných. Dovolatelky navrhly, aby

rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolatelky směšují a nesprávně

interpretují instituty přechodu nájmu bytu a zániku společného nájmu bytu

manželů. Poukázal na ustanovení § 708 a § 707 odst. 1 obč. zák., z nichž

vyplývá, že pokud jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, opustí

společnou domácnost, stane se druhý manžel nájemcem bytu, bez o hledu na to,

zda má či nemá jiný byt. Přechod práva nájmu bytu ze žalovaného na

dceru žalovaných K. nebyl prokázán jen výpověďmi dcer žalovaných, ale i

dalších svědků.

Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že nájem předmětného bytu přešel dle § 708 obč.

zák. na žalovaného a dceru K. Zdůraznila, že důvodem jejího opuštění

předmětného bytu byly neshody se žalovaným, manželství sice trvá, nicméně je

formální, žalovaní spolu nežijí a žalovanému tudíž nevzniklo společné právo

nájmu k bytu v domě žalované.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu

oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné

podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 o. s. ř.), se nejprve

zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.

b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,

protože dovoláním napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, nikoli měnícím.

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle

tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního

stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí

zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl

určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru

na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci

aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k

doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro

neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě

jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní

stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního

stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne 18. 9. 2001, č.j. 25

Co 222/2001-62, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů a

nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci, nemohl

při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu mít vliv na její

posouzení, dovolání proto není přípustné ani dle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po

právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné

vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve

smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou

určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,

relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž

posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Nejvyšší soud shledal v projednávané věci dovolání z hlediska ustanovení §

237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustným pro řešení otázky zániku

společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti

jedním z manželů a otázky, zda naplnění předpokladu, že nájemce má dva nebo

více bytů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., lze dovodit i v případě,

že nájemce má možnost bydlet v domě, jehož vlastníkem je jeho manžel.

Podle § 707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými

nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.

Podle § 708 obč. zák. platí ustanovení § 707 odst. 1 obč. zák. i v případě,

jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, vyjádřeného

např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 1974, pod pořadovým číslem 30, že úprava právních

následků spojených s trvalým opuštěním společné domácnosti se uplatní i ve

vztazích mezi manžely, společnými nájemci bytu (dříve společnými uživateli

bytu). Tento názor je zastáván i v soudobé soudní praxi (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura č. 4/2000, pod pořadovým číslem 37, dále rozsudek

téhož soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1334, popř. rozsudek ze dne

13.3.2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002). Nelze tudíž přisvědčit názoru dovolatelek,

že zánik společného nájmu bytu manžely trvalým opuštěním společné domácnosti

není možný.

Neobstojí ani námitka, že žalovaný se nemohl stát výlučným nájemcem bytu v

důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovanou, neboť nesplňoval

podmínku, že nemá vlastní byt. Ustanovení § 707 odst. 1 obč.zák., na nějž

odkazuje ustanovení § 708 obč. zák., totiž (na rozdíl od ust. § 706 odst. 1

obč. zák.) takovou podmínku nestanoví.

Právní posouzení otázky, zda se žalovaný stal výlučným nájemcem bytu v důsledku

opuštění společné domácnosti žalovanou, však přesto nelze považovat za správné.

V citovaném rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1980/97 vyslovil Nejvyšší soud názor, že

trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené s úmyslem

domácnost zrušit a již neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové

jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze

dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské

soužití. Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z

trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné

domácnosti, bez dalšího nestačí. Jelikož trvalé opuštění společné

domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu

ustanovení § 34 obč. zák.), musí být také svobodným projevem vůle manžela,

který domácnost opouští. Z hlediska tohoto právního názoru, od nějž nemá

dovolací soud důvod se odchylovat, však nelze považovat závěry soudů obou

stupňů za dostatečně podložené. Skutková zjištění obsažená v odůvodnění

rozsudků soudů obou stupňů totiž neposkytují dostatečnou oporu pro právní

závěr, že odstěhování žalované z předmětného bytu bylo skutečně trvalým

opuštěním společné domácnosti ve shora uvedeném smyslu, tedy vážně míněným

právním úkonem směřujícím k trvalému zrušení manželského soužití (§ 37 obč.

zák.), který mimo jiné neodporuje ustanovení § 39 obč. zákoníku, tedy není v

rozporu se zákonem, neobchází zákon či není v rozporu s dobrými mravy. Takové

posouzení bylo třeba zvláště s ohledem na to, že žalobkyně namítaly, že uvedené

jednání žalovaných bylo účelové, spekulativní, odporovalo dobrým mravům a

představovalo zneužití práva na úkor žalobkyň.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s tím, jak soudy obou stupňů vyřešily otázku,

zda naplnění předpokladu, že nájemce má dva nebo více bytů ve smyslu § 711

odst. 1 písm. g/ obč. zák., lze dovodit i v případě, že nájemce má možnost

bydlet v domě, jehož vlastníkem je jeho manžel.

O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo

více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)

bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §

685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce

jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického

(spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému

břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní

důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od

rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo

2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 4).

Shodně je vykládán pojem „mít vlastní byt“ i pro účely přechodu práva nájmu

podle § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,

ročník 1997, pod č. 98). Shodný výklad je odůvodněn gramaticky (obdobnou slovní

formulací) i tím, že oba instituty představují zákonné omezení vlastnického

práva pronajímatele. Dle názoru dovolacího soudu lze tudíž judikaturu k

ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. využít i pro účely výkladu § 711 odst. 1

písm. g/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.2004, sp. zn.

26 Cdo 107/2004). Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 2 Cdon 883/96 se dále uvádí, že

způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu

zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho,

komu (titul) svědčí. Nelze tudíž zásadně považovat za rozhodné, zda nájemce je

ochoten možnost bydlení v domě svého manžela využít, ani zda s tím manžel

nájemce souhlasí (manželé mají dle § 18 zákona o rodině povinnost

žít spolu, což právě odůvodňuje závěr, že rodinněprávní vztah mezi manžely, z

nichž jeden je nositelem právní možnosti užívání určitého bytu, zakládá tuto

právní možnost i druhému z nich).

Z uvedeného je zřejmé, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu vymezuje

situaci, kdy nájemce má dva nebo více bytů, poněkud šířeji, než Vrchní soud v

Praze v rozsudcích, citovaných soudem prvního a druhého stupně. Proto dovolací

soud nesdílí závěr, že skutečnost, že žalovaný má případně možnost bydlet v

domě žalované jako manžel, aniž by musel být spoluvlastníkem tohoto domu,

nelze hodnotit tak, že žalovaný má dva byty. Jelikož soudy obou stupňů

vycházely z tohoto nesprávného názoru, nezabývaly se již otázkou, lze-li na

nájemci (žalovaném) spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou

bytů, které má (tj. byt v domě své manželky), ani tím, jaký vliv na

rozhodnutí ve věci má okolnost, že se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval a

zůstala v něm bydlet starší dcera žalovaných.

Z uvedených důvodů dovolací soud za použití § 243b odst. 2 věty za středníkem

o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně,

bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1

část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu