26 Cdo 2291/2025-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích, se sídlem v Litoměřicích, Dómské náměstí 9/9, IČO 46771930, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 40/12, proti žalované MLMADRE s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Litoměřicích, Kardinála Trochty 515/2, IČO 25015095, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966/5, o zaplacení 124 398 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 273/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 17 Co 77/2024-176, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 926 Kč k rukám JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., advokáta se sídlem v Praze, Kaprova 40/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně (pronajímatelka) se domáhala po žalované (nájemkyni) zaplacení dlužného nájemného za měsíce červenec až prosinec 2022.
2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 15 C 273/2023-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 124 398 Kč s úrokem prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky tam specifikovanými
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 17 Co 77/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), kromě té části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek, v níž výrok I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Dovolání však není z posléze uvedených důvodů přípustné.
5. Jádrem dovolací argumentace je výtka odvolacímu soudu, že se nesprávně vypořádal s otázkou platnosti nájemní smlouvy. Touto výtkou však dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, že jí nepodařilo prokázat zdravotní závadnost předmětu nájmu (pronajatých prostor); tím, že dovolatelka na svých vlastních skutkových závěrech (zejména přítomnost plísní a vědomost žalobkyně o nich) buduje odlišný právní názor na věc,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení rozhodná. 6. Námitky dovolatelky o neprovedení všech navržených důkazů (znalecký posudek, fotografie, protokoly, svědecké výpovědi, lékařské zprávy) a neakceptaci její žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů soudy obou stupňů nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá, nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). 7. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu pak dovolatelka zpochybnila správnost výkladu právního jednání (obsah dodatku č. 1 ve vztahu k nájemní smlouvě a splnění odkládací podmínky) učiněného odvolacím soudem. Pro tuto otázku však dovolání není přípustné, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. 8. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, či ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) poukázal na to, že současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. 9. Za souladný s touto ustálenou soudní praxí lze považovat výklad ujednání o odkládací podmínce účastníků v nájemní smlouvě učiněný odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že neobsahoval-li dodatek č. 1 ujednání o tom, že jsou jím strany vázány pouze v případě, že bude schválen Biskupstvím litoměřickým, absence takového schválení neměla vliv na vyvolání právních následků dodatkem. 10. Konečně polemizovala-li dovolatelka v dovolání se správností závěrů odvolacího soudu ohledně účinnosti výpovědi nájemní smlouvy, nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani neformulovala žádnou otázku, na jejímž řešení by v tomto směru mělo dovolání záviset, a tyto náležitosti dovolání nelze zjistit ani z jeho obsahu. 11. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu