Dovoláním ze dne 29.8.2005 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a bylo podáno z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávného právního posouzení věci).
V odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl sice naplněn, ale vzhledem k nejasným vlastnickým vztahům k předmětnému bytu (domu) a k tomu, že žalovaní dlužné nájemné doplatili, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy zamítl. Dovolatel je toho názoru, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že žalovaní byli informováni výzvami žalobce a výpisem z katastru nemovitostí, že vlastníkem je úpadce (Z. d. V.) a nikoliv V-F., s.r.o., V. na základě neplatné smlouvy z 25.9.1992. Na nejasnostech ohledně uvedené smlouvy se podle dovolatele podílel i žalovaný 1/, který je společníkem společnosti V-F., s.r.o. a musel vědět o žalobách této společnosti na vyloučení předmětného domu z konkursní podstaty úpadce. Dovolatel se proto domnívá, že zde není důvod pro odepření práva žalobci za použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel je dále toho názoru, že žalovaní by měli uhradit veškeré poplatky z prodlení z dlužného nájemného, nikoliv pouze za období červen 2003 až květen 2004, neboť údajná nevyjasněnost právních vztahů nemůže být důvodem pro jejich neplacení. Nárok na zaplacení úroků z prodlení vyplývá ze zákona (§ 697 obč. zák.) a soud nemá moderační právo a soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2895/99) nepovažuje požadavek na zaplacení úroků z prodlení (popř. poplatků z prodlení) za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a to ani za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná. Dokud by žalovaní nevěděli, kdo je oprávněným pronajímatelem, mohli složit částky představující nájemné do účetní úschovy a tím se vyhnout nebezpečí placení poplatku z prodlení.
Dovolatel dále nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení a domnívá se, že žalovaným měla být uložena povinnost k jejich náhradě. Žaloba byla podána důvodně, předmětný byt náleží do vlastnictví úpadce a žalovaní i přes výzvy žalobce mu nájemné neuhradili a dlužné nájemné uhradili až v průběhu soudního řízení. Taktéž by nemělo být opomenuto, že žalovaný 1/ je spjat se společností V-F., s.r.o., a proto se žalovaní nemohou dovolávat dobré víry, popř. dobrých mravů.
Vzhledem k uvedenému dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
V přípise ze dne 6.10.2005 se k dovolání vyjádřili žalovaní. Ve vyjádření zejména uvedli, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a jsou též toho názoru, že nejsou naplněny dovolatelem tvrzené dovolací důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Žalovaní ve vyjádření podrobně popsali průběh řízení, skutkový stav věci a jsou toho názoru, že věc byla správně posouzena dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jim náklady řízení.
V podání ze dne 3.10.2005 se k dovolání vyjádřil vedlejší účastník – V.F., s.r.o., V. 157. Ve vyjádření zejména uvedl, že probíhající spor není pouze o nárocích žalobce (správce konkursní podstaty), ale i o uplatněných restitučních nárocích cca 250 oprávněných osob. Dále vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že žalobce se ve vztahu k nájemníkům nechová jako vlastník. domnívá se, že podaná žaloba je nedůvodná a žalobce není oprávněn vybírat nájemné. Vedlejší účastník navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
V posuzovaném případě dovolání směřuje proti všem výrokům (I. až III.) rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. (zamítnutí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě čp. 147 ve V.) a v části výroku II. (zamítnutí žaloby o povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně částku 1.897,- Kč). Ve výroku II. odvolací soud změnil část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se poplatku z prodlení tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobci poplatek z prodlení ve výši 1.745,- Kč za období od 6.7.2003 do 23.7.2004 a ve zbytku žalobu na zaplacení poplatku z prodlení zamítl, ve výroku III. pak odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené nejprve zabýval přípustností dovolání, a to i s přihlédnutím k dovolání žalobce, který přípustnost dovolání opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jimž lze dovolání odůvodnit je zásadně jen důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jimž lze rozhodnutí vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci; relevantním důvodem z hlediska posuzování přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tak nemůže být námitka vytýkající nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř. přípustné tehdy, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.1.2004, čj. 3 C 89/99-115, zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu a též zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu; taktéž zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali úhrady částky 75.000,- Kč s úroky z prodlení, popř. poplatky z prodlení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.6.2004, čj. 18 Co 153/2004-134, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně, zejména z důvodu nepřezkoumatelnosti a nesprávného právního posouzení bezdůvodného obohacení ve výši 75.000,- Kč.
Usnesením ze dne 29.11.2004, čj. 3 C 89/99-159, soud prvního stupně na základě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 8.9.2004 zastavil řízení ohledně zaplacení částky 75.000,- Kč, návrhu na vyklizení bytu bez bytové náhrady a zaplacení úroků z prodlení dle návrhu ze dne 6.9.2004. Soud dále připustil změnu žaloby tak, že soud přivoluje k výpovědi žalovaných z nájmu předmětného bytu s tím, že nájemní poměr končí uplynutím 3 měsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat po zajištění přístřeší – žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.897,- Kč s poplatky z prodlení tak, jak je uvedeno v žalobě ze dne 6.9.2004.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 7.3.2005, čj. 3 C 89/99-188, rozhodl tak, že žalobu o přivolení výpovědi z nájmu zamítl a taktéž zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci 1.897,- Kč a poplatky z prodlení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29.6.2005, čj. 18 Co 247/2005-216, který byl napaden dovoláním rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Z uvedeného je zřejmé, že proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je nutné při posuzování přípustnosti dovolání vycházet z ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. s ohledem na shora uvedené nepřichází v úvahu, neboť soud prvního stupně ve svém dalším rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém rozhodnutí původním.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je založen na právním závěru, že s ohledem na zjištěné okolnosti bylo namístě tuto žalobu podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout.
Přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá ani otázka aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000), uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě je zřejmé, že se odvolací soud vypořádal se všemi právně významnými okolnostmi a také je správně zhodnotil.
Dovolání proti této části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Stejně tak není dovolání přípustné proti další části výroku I. rozsudku odvolacího soudu (již byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zaplacení částky 1.897 Kč), neboť v tomto případě dovolání směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání směřující proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci poplatky z prodlení za období počínaje od 6.7.2003 do 23,.7.2004 ve výši 1.745,- Kč, není subjektivně přípustné, neboť v této části bylo dovolateli vyhověno.
Další část výroku II. rozsudku odvolacího soudu, již byla ve zbytku žaloba o zaplacení poplatku z prodlení zamítnuta (poplatek z prodlení vyúčtovaný v podání ze 6.9.2004 za období počínaje od 20.12.1997 do 23.7.2004), je ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně svým obsahem (stanovenými právy a povinnostmi účastníků) shodná, jde tedy o potvrzující rozhodnutí, u něhož lze v daném případě přípustnost dovolání posuzovat podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je, pokud jde o zamítnutí části nároku žalobce na poplatky z prodlení, založeno na ust. § 3 odst. 1 obč. zák. (v tomto případě platí již shora uvedené, a to že přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá otázka aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe zastává názor, že i ohledně nároku na zaplacení poplatku z prodlení není vyloučena aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a možnost odepření ochrany tohoto práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2005, sp.zn. 26 Cdo 2670/2004). Odvolací soud (i soud prvního stupně) se od této judikatury v rozhodnutí neodchýlil.
Odvolatel dovoláním napadl i výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením (a to i když je obsaženo v rozsudku) a proti usnesení, které není rozhodnutím ve věci samé, je dovolání přípustné v případech uvedených v ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. V těchto ustanoveních není obsažena možnost napadnout rozhodnutí o nákladech řízení dovoláním, a proto je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s ust. § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení celkem částku 1.290,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/, § 10 odst. 3 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 15, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Náhrada nákladů vedlejšímu účastníku se nepřiznává, neboť podle spisu mu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu