26 Cdo 2670/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce P. f. České republiky, zastoupeného advokátem, proti žalovanému
J. B., o zaplacení částky 33.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 161/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2004, č. j.
11 Co 322/2004-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 33.954,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním,
že žalovaný jako nájemce bytu I. kategorie v domě čp. 107 v obci D. o celkové
výměře podlahové plochy 148,10 m2 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“) dluží na nájemném za dobu vymezenou v žalobě
celkem částku 33.954,- Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení
specifikovaného v žalobě.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 17. února 2004, č. j. 7 C 161/2003-95, ve znění opravného usnesení ze dne
19. března 2004, č. j. 7 C 161/2003-98, žalobě vyhověl a uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 33.954,-
Kč s tam specifikovaným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení (výrok I.);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů
vzal mimo jiné za zjištěno, že na základě smlouvy o vydání věci ze dne 23.
dubna 2003 s účinky vkladu vlastnického práva k témuž dni se žalovaný stal
vlastníkem předmětného domu, v němž se nachází předmětný byt, a že za žalovanou
dobu žalovaný (jako dřívější nájemce předmětného bytu) dluží žalobci
(dřívějšímu pronajímateli bytu a správci předmětného domu) na nájemném částku
33.954,- Kč s poplatkem z prodlení vyčísleným v žalobě. Nebyla-li výše dlužného
nájemného a ani výše poplatku z prodlení mezi účastníky sporná, žalobě – na
uvedeném skutkovém základě – vyhověl (s odkazem na ustanovení § 686 – § 696
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč.
zák.“). Současně konstatoval, že žalovaným namítané pochybení žalobce „v rámci
vyřizování restitučních sporů ohledně bažantnice a dalších pozemků v D. se
souzené pohledávky netýká“; proto k němu při rozhodování projednávané věci
nepřihlédl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 2. července 2004, č. j. 11 Co 322/2004-120, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil ve výroku I. ohledně napadené
částky 30.628,- Kč (výrok I.) a změnil ve výroku I. ohledně příslušenství
pohledávky v podobě tam uvedeného poplatku z prodlení tak, že žalobu v této
části zamítl (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že žalovaný jako dřívější
nájemce předmětného bytu dluží žalobci (dřívějšímu pronajímateli bytu) na
nájemném žalovanou částku (tudíž i odvoláním napadenou částku 30.628,- Kč); za
správný proto pokládal výrok týkající se povinnosti žalovaného zaplatit dlužné
nájemné, neboť podle něj tato jeho povinnost „v ničem dobrým mravům
neodporuje“. Současně však dovodil, že „v daném případě by stanovení povinnosti
žalovanému zaplatit poplatky z prodlení bylo v rozporu s dobrými mravy“, byť mu
– v důsledku nezaplacení nájemného – povinnost zaplatit žalobci poplatek z
prodlení vznikla ve smyslu § 697 obč. zák. Podle odvolacího soudu nelze v této
souvislosti odhlédnout od důvodu, který k tomu žalovaný měl, tj. od toho, že
restituční nárok žalovaného týkající se předmětného domu byl vypořádán se
značným prodlením způsobeným žalobcem, přičemž důvody takového postupu
spočívající ve vázanosti na jiné právní vztahy účastníků pokládal odvolací soud
za právně bezvýznamné.
Proti zamítavému výroku II. rozsudku odvolacího soudu (výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v části, jíž se
žalobce domáhal zaplacení tam uvedeného poplatku z prodlení) podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím
důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil
správnost právního závěru, že domáhá-li se po žalovaném zaplacení poplatku z
prodlení, jde – vzhledem k okolnostem případu – o výkon práva v rozporu s
dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti odvolacímu
soudu vytkl, že nevzal v úvahu důvod, pro který smlouvu o převodu nemovitostí
č. 177 R 01/26 (dále jen „dohoda o vydání předmětného domu“) podepsal až dne
23. dubna 2003. Uvedl, že tomu tak bylo proto, že „v rozhodné době s žalovaným
probíhala jednání o vyklizení a předání nemovitostí bývalé bažantnice na
stavební parcele č. 89, 90, 91, 92, 93 a 94 včetně pozemků v katastrálním území
D., které žalovaný neoprávněně užíval, neplatil nájemné, a to ani po výzvách
pracovníků žalobce, které naopak zcela ignoroval“. Za této situace mu žalobce
při jednání dne 27. listopadu 2001 – s odkazem na Metodický pokyn, svazek A –
část 6/1 – str. 17 pod bodem 2 – sdělil, že až do vyřešení těchto užívacích
vztahů bude pozastaveno uzavření dohody o vydání předmětného domu. V mezidobí
žalovaného několikrát na vyřešení uvedeného problému upozorňoval. Dále uvedl,
že vyřešil-li žalovaný své závazky vůči němu až uzavřením dohody dne 7. ledna
2003, podepsal dohodu o vydání předmětného domu dne 23. dubna 2003 a následně
odeslal návrh na vklad do katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a podotkl, že v rozporu s dobrými mravy je rovněž nárok na
zaplacení dlužného nájemného.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. července 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a že proti
napadenému výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání namítána), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nikoli /také/ dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jak formálně, avšak bez jakékoliv
obsahové konkretizace, uvedl v dovolání). Přitom právní posouzení věci je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla napadena správnost právních závěrů týkajících se otázek
dlužného nájemného a výše poplatku z prodlení. Za této situace dovolací soud z
uvedených (správných) právních závěrů vychází. S přihlédnutím k právnímu
posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení
o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k
příslušenství pohledávky (pohledávky z titulu dlužného nájemného) v podobě
poplatku z prodlení s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou,
kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu
určitou nebo bez určení doby užívání. Podle § 686 odst. 1 obč. zák. nájemní
smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání
a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo
jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu. Podle § 696 odst. 2 obč.
zák. se úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí
spolu s nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem
stanoveno jinak. Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit
pronajímateli poplatek z prodlení (§ 697 obč. zák.). Podle § 2 nařízení vlády
č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše poplatku z prodlení činí za
každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i
započatý měsíc prodlení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Placení nájemného (a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) náleží mezi
základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.). Ustálená
soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že neplacení nájemného nebo
úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři
měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem
bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26
Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura, a rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000).
Soudní praxe rovněž připustila, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z
prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne
28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném pod C 1046 ve svazku 14
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, totiž dovodil, že uplatnění práva věřitele
na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím
práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov.
rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod C 375
ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), že požadavek věřitele na
zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s
dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná
a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze
takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační
charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej
dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků
vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval
likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.
Nejvyšší soud zastává názor, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout
i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného
nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
V projednávané věci se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že
žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení lze posoudit jako výkon
práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V
uvedených souvislostech nelze totiž přehlédnout, že žalobce (povinná osoba v
restitučním řízení týkajícím se vydání domu, v němž se nachází předmětný byt)
podmínil uzavření dohody o vydání domu žalovanému vyřešením jiných právních
vztahů mezi účastníky, ačkoli ty mohl a měl řešit jiným způsobem; tím úmyslně
oddálil uzavření dohody o vydání věci, v důsledku čehož byl restituční nárok
žalovaného týkající se předmětného domu vypořádán se značným prodlením
způsobeným právě (nesprávným) postupem žalobce. Přesto však žalobce požadoval
po žalovaném zaplacení nejen nájemného za dobu, kdy – nebýt tohoto jeho postupu
– mohl být žalovaný vlastníkem předmětného domu, nýbrž i poplatku z prodlení.
Dovolací soud zastává názor, že právě v tomto případě jde – ve smyslu shora
uvedeného judikátu – o požadavek, který opomíjí zajišťovací, sankční a
kompenzační charakter institutu prodlení, nevychází z jeho smyslu a současně
jej zneužívá k poškození dlužníka. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu