26 Cdo 2311/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
právní věci žalobkyně B. P., zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se
sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovanému J. Š., zastoupenému
JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem v Mělníku, Krombholcova 327/15, o
určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku
pod sp. zn. 10 C 278/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 26 Co 384/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j.
26 Co 384/2015-94, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 6.
2015, č. j. 10 C 278/2014-60, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu tam
specifikovaného bytu datované dne 19. 5. 2014 a „určení její neplatnosti“ a
rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) uzavřel, že výpověď byla dána
zákonem vyžadovanou formou a důvod výpovědi podle § 2288 odst. 2 písm. a)
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je dán. K odvolacím námitkám o
protiprávním nabytí bytu žalovaným v prosinci roku 2013 včetně označení důkazů
k této skutečnosti uvedl, že toto tvrzení bylo žalobkyní použito v odvolání
zcela nově a poté, kdy byla řádně poučena podle § 119a o. s. ř. o zásadě
neúplné apelace, a proto k němu nelze přihlížet (§ 205a o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 26 Co 384/2015-94, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále jen „o.
s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce uplatnění nových
skutečností jako důvodu odvolání proti rozsudku ve věci samé podle ustanovení §
205a o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí,
že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a pod písm.
a) až f) o. s. ř.
Třebaže dovolatelka nevymezila, podle jakého písmene citovaného ustanovení by
měly být jí uvedené skutečnosti a navržené důkazy (o protiprávním nabytí bytu
žalovaným v prosinci roku 2013) výjimečně přípustným odvolacím důvodem, lze z
její argumentace, že “neměla běžně přístup k dokumentům družstva a získala je
až po jednání soudu prvního stupně“ soudit, že se dovolává ustanovení § 205a
písm. f) o. s. ř.
Výklad tohoto ustanovení se v judikatuře dovolacího soudu již ustálil a nečiní
žádné výkladové potíže. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
10, ročníku 2003, pod číslem 175, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník
dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které
nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně,
nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na
obnovu řízení, jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 228
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnosti a důkazy
o protiprávnosti převodu vlastnického práva k bytu na žalovaného uplatněné
dovolatelkou teprve v odvolacím řízení, nepředstavují výjimku ze zákazu novot v
systému neúplné apelace ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., jelikož se
týkají skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně, a
dovolatelce, která byla poučena podle § 119a odst. 1 o. s. ř., nic nebránilo,
aby je uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, je se shora uvedenou
judikaturou v souladu.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání je podáno „do
všech výroků“ rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku
dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá
dovolání jakékoli odůvodnění.
S ohledem na shora uvedené důvody bylo dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítnuto.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu