26 Cdo 2331/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce Bytového družstva T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným
1) J. G. a 2) M. G., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp.zn. 20 C 385/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 10. června 2003, č.j. 47 C 569/2002-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 6.
2003, č.j. 47 Co 569/2002-63, změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích
(soudu prvního stupně) ze dne 7. 8. 2002, č.j. 20 C 385/2001-38, jímž byla
žalovaným uložena povinnost vyklidit byt č. 21 o velikosti 1+4 v 7. podlaží
domu č. 1638 v P. ulici v T. (dále „předmětný byt“) do patnácti dnů po
zajištění náhradního ubytování a povinnost nahradit žalobci náklady řízení,
tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; dále odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu,
v němž se předmětný byt nachází, že žalovaní se stali členy žalujícího družstva
a nájemci předmětného bytu na základě dohody o převodu členských práv a
povinností ze dne 3. 4. 2000 a nájemní smlouvy ze dne 17. 4. 2000, že
rozhodnutím představenstva družstva (žalobce), doručeným žalovaným dne 15. 9.
2000, byli žalovaní z družstva vyloučeni z důvodu neplacení nájemného a úhrad
za služby spojené s užíváním bytu (ke dni rozhodnutí o vyloučení činil dluh
téměř šestinásobek měsíční platby), že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo k
odvolání žalovaných potvrzeno shromážděním delegátů družstva dne 26. 9. 2000,
že posléze uvedené rozhodnutí bylo žalovaným doručeno dne 5. 10. 2000, a že
dne 16. 2. 2001 byla žalovaným doručena písemná výzva žalobce k vyklizení
předmětného bytu do zajištěného náhradního ubytování.
Zatímco soud prvního stupně dospěl na základě uvedených zjištění k
závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť jim
rozhodnutím o vyloučení z družstva zaniklo členství v žalujícím družstvu a
spolu s tím i právo nájmu předmětného bytu (§ 714 obč.zák.), odvolací soud,
poté, co zjistil z přednesu účastníků, že žalovaní „nepoužili proti rozhodnutí
představenstva jiný právní prostředek než odvolání“, dovodil, že žalobě nelze
vyhovět, neboť byla podána předčasně. Zaujal názor, že soud sice nemůže v
řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu přezkoumávat platnost rozhodnutí
družstva o vyloučení člena z družstva, je však povinen zkoumat, zda vyloučený
člen uplatnil právo podle § 231 odst. 3 a 4 obch.zák., popř. zda toto jeho
právo dosud trvá; může-li totiž vyloučený člen postupovat podle citovaných
ustanovení, popř. nebylo-li dosud o jeho žalobě pravomocně rozhodnuto, nelze mu
uložit povinnost byt vyklidit. Odvolací soud projednávanou věc posoudil – s
poukazem na to, že žalovaní byli vyloučeni z družstva dne 26. 9. 2000 - podle
obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a dospěl k závěru, že ke
dni rozhodnutí soudu prvního stupně neuplynula žalovaným promlčecí lhůta k
uplatnění práva na ochranu upraveného v ustanovení § 231 odst. 4 obchodního
zákoníku v tehdy platném znění, a že uvedené právo dosud trvá. Dovodil přitom,
že nestanovil-li uvedený zákon lhůtu k uplatnění tohoto práva, je třeba
aplikovat obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu (§ 397 citovaného zákona). Na
základě toho žalobu na vyklizení zamítl jako předčasně podanou; uvedl přitom,
že o povinnosti k vyklizení předmětného bytu lze rozhodnout až po marném
uplynutí lhůty pro uplatnění práva podle § 231 odst. 4 obch.zák., popřípadě po
právní moci rozhodnutí, vydaného podle uvedeného ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění
uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v nesprávnosti právního
závěru odvolacího soudu, že žaloba byla podána předčasně, když žalovaným dosud
neuplynula čtyřletá promlčecí lhůta k podání žaloby dle ustanovení § 231 odst.
4 obch. zák., a že o žalobě na vyklizení lze rozhodnout teprve po marném
uplynutí této lhůty, resp. po právní moci rozhodnutí o žalobě dle citovaného
ustanovení. Dovolatel má zato, že žaloba upravená v § 231 odst. 4 obch.zák., ve
znění účinném do 31. 12. 2000, má charakter mimořádného opravného prostředku,
jehož uplatnění nemá odkladný účinek ve vztahu k rozhodnutí o vyloučení člena z
družstva, a namítá, že právní úprava vyloučení člena družstva provedená
obchodním zákoníkem v tehdy platném znění byla „neúplná a vágní, neobsahovala
žádné procesní lhůty, … a i z tohoto důvodu byla přijata novela obchodního
zákoníku“. Dovolatel uvádí, že jednou z vůdčích zásad právní úpravy procesů, a
to nejen soudních, je „dvouinstančnost rozhodování“, jež musí platit i pro
rozhodování družstva; účastníci řízení jsou proto povinni respektovat
rozhodnutí orgánu, který ve věci rozhodl v druhém stupni i po dobu běhu lhůty k
podání mimořádného opravného prostředku. Je věcí úvahy družstva (uvádí se dále
v dovolání), zda se bude vůči vyloučenému členovi domáhat vyklizení bytu, nebo
zda z opatrnosti vyčká uplynutí lhůty k podání žaloby; jeho právo domáhat se i
během této lhůty vyklizení vyloučeného člena z bytu, však nemůže být dotčeno.
Opačný výklad by dle názoru dovolatele nepřípustně zvýhodňoval člena družstva
vůči družstvu, ačkoliv důvodem vyloučení člena z družstva bylo porušení
základní povinnosti nájemce bytu; družstvo by tak bylo nuceno „trpně čekat“,
jak se vyloučený člen po dobu běhu promlčecí lhůty zachová. Navrhl, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že považují rozsudek
odvolacího soudu za správný, a poukázali na to, že dlužné nájemné uhradili a
splácí nyní „penále“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 o.s.ř.),
za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o.s.ř.), a že je
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad
nebyla tvrzena a ze spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu
uvedeného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právním posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu, je předmětem dovolacího přezkumu
posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žaloba na vyklizení
předmětného bytu žalovanými byla podána předčasně, neboť o povinnosti k
vyklizení předmětného bytu lze rozhodnout až po marném uplynutí lhůty pro
uplatnění práva podle § 231 odst. 4 obch.zák., popřípadě po právní moci
rozhodnutí soudu, vydaného podle uvedeného ustanovení.
V projednávané věci jde o vyklizení družstevního bytu žalovanými, kteří
byli vyloučeni z žalujícího družstva rozhodnutím představenstva družstva,
doručeným žalovaným dne 15. 9. 2000, potvrzeným shromážděním delegátů dne 16.
9. 2000. Se zřetelem k uvedenému je třeba věc posoudit podle obchodního
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále „obch.zák.“).
Podle § 231 odst. 3 obch.zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně
a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů
uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li
pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu
nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno,
rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o
vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Podle § 231 odst. 4
obch.zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí
členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy
nebo stanovami.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní názor odvolacího soudu, že pro
uplatnění práva upraveného v § 231 odst. 4 obch.zák. je třeba aplikovat obecnou
promlčecí dobu podle § 397 obch.zák., která je čtyřletá. Uvedený názor ostatně
odpovídá ustálené soudní praxi (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 37).
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. 29 Cdo
2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 5/2001, pod pořadovým číslem
61 (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp.zn. 28 Cdo
1328/2002) vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v
projednávané věci, podle kterého „dokud má osoba, které má být uložena
povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení § 231 odst.
3 a 4 obch.zák., nelze o povinnosti vyklidit rozhodnout, neboť rozhodnutím
členské schůze, popřípadě soudu může být rozhodnutí představenstva o vyloučení
zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt po uplatnění práva podle § 231 odst. 3
a odst. 4 obch.zák., popřípadě po právní moci rozhodnutí podle § 231 odst. 4
obch.zák., lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu.“
Se zřetelem k uvedenému lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dovodil,
že v dané věci byla žaloba na vyklizení předmětného bytu žalovanými podána
předčasně, jakož i s odůvodněním jeho závěru. Námitce dovolatele, že právo
upravené v ustanovení § 234 obch.zák. má povahu mimořádného opravného
prostředku, a že je třeba ve vztahu k němu aplikovat zásadu dvouinstančnosti,
jíž se vyznačuje soudní řízení, nelze přisvědčit, neboť nemá oporu v právní
úpravě. Důvodnou nelze shledat ani dovolací námitku, dovozující „nepřípustné
zvýhodnění“ člena, porušujícího základní povinnost nájemce bytu, vůči družstvu,
neboť i za právního stavu, dovoláním podrobeného kritice, mělo bytové družstvo
(pronajímatel) právo dát takovémuto členu (nájemci) výpověď z nájmu bytu (§ 711
odst. 1 písm. d/ obč.zák.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. odst. 2 písm.
b) o.s.ř., nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.
dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným
nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by měli právo vůči dovolateli, který nebyl v dovolacím řízení
úspěšný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu