26 Cdo 2420/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro zastupování se sídlem v Praze 6, nám.
Svobody 471), o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 3 C 132/94, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2002, č.j. 14 Co
397/2002-276, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2002,
č.j. 14 Co 397/2002-276, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 8. 11. 2001, č.j. 3 C 132/94-246 (poté, co jeho rozsudky
ze dne 14. 1. 1999, č. j. 3 C 132/94-89, ze dne 27. 5. 1999, č.j. 3
C 132/94-109, a ze dne 29. 3. 2001, č.j. 3 C 132/94-213, byly k
odvolání žalovaného zrušeny usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích /
soudu odvolacího/ ze dne 31. 3. 1999, č.j. 14 Co 256/99-96, ze dne 27. 3.
2000, č.j. 14 Co 1084/2000-129, a ze dne 30. 8. 2001,
č.j. 14 Co 349/2001-229, a věc byla vždy vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu „na zaplacení zhodnocení
nemovitosti posádkového domu armády v Domažlicích ve výši 400.000,-Kč s
příslušenstvím“ a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve
vztahu ke státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 17. 6. 2002, č.j. 14 Co 397/2002-276, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že „napadený rozsudek je opět nepřezkoumatelný, neboť soud prvního
stupně nerespektoval při jeho odůvodnění ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.“, že
však „vzhledem k délce soudního řízení odvolací soud nepostupoval podle § 221
odst. 1 písm. c) o.s.ř. a sám na základě opakování dokazování listinnými
důkazy a jejich hodnocením dospěl ke skutkovým zjištěním“, jež dále v
odůvodnění rozsudku rekapituloval. Odvolací soud vzal mimo jiné za prokázáno,
že žalobce užíval „objekt Posádkového domu armády v D.“ (dále „předmětná
nemovitost“) na základě hospodářské smlouvy o dočasném užívání nebytových
prostor, uzavřené 22. 1. 1992 s Vojenskou ubytovací a stavební správou v P. jako pronajímatelem (dále „předmětná smlouva“), v níž (bod III.) se žalobce
zavázal provést opravu a údržbu budovy každoročně ve výši ročního nájemného
(druh a rozsah prací měl být každoročně určen pronajímatelem), jakož i uvést
po ukončení nájmu objekt do původního stavu na vlastní náklad nebo po vzájemné
dohodě s pronajímatelem provést úpravy dle požadavků pronajímatele (bod VII.),
a že ve smlouvě (bod VI.) bylo též dohodnuto, že veškeré stavební úpravy
podléhající ohlášení nebo vydání stavebního povolení ve smyslu stavebního
zákona budou odsouhlaseny a povoleny příslušným orgánem po předchozím
odsouhlasení pronajímatelem. Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že
pronajímatel stanovil žalobci přípisem ze dne 20. 2. 1992
konkrétně specifikované opravy a údržbu na rok 1992, že přípisem ze dne 18. 8. 1992 pronajímatel vyslovil souhlas s provedením oprav, o které požádal žalobce
přípisem ze dne 8. 8. 1992, že pronajímatel dal žalobci dne 25. 8. 1993
výpověď z nájmu nebytových prostor s tím, že nájemní vztah skončí uplynutím
měsíční výpovědní lhůty - ke dni 30. 9. 1993, že na svoji pohledávku na
nájemném k uvedenému datu ve výši 558.135,28 Kč započetl žalobcem vynaložené
náklady na předmětnou nemovitost ve výši 505.833,80 Kč, a vyzval jej k úhradě
dluhu na nájemném ve výši 52.301,48 Kč, že žalobce požádal pronajímatele
přípisem ze dne 26. 5. 1993 o souhlas s provedením stavebních prací v přípise
uvedených, že pronajímatel na tuto žádost nereagoval, že žalobce uplatnil vůči
pronajímateli nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na předmětnou
nemovitost, vyčíslených znaleckým posudkem ze dne 31. 8. 1993 částkou
571.804,- Kč a znaleckým posudkem ze dne 2. 3. 1994 částkou 160.700,-Kč, a že
mezi účastníky proběhlo před zahájením řízení v dané věci bezúspěšně jednání o
uspokojení tohoto nároku žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce
sice provedl práce specifikované v uvedených posudcích, avšak neprokázal, že by
k nim pronajímatel dal souhlas; v této souvislosti uvedl, že jde o práce
vyjmenované v žádosti žalobce ze dne 26. 5. 1993, na kterou pronajímatel
nereagoval, a nedal k nim souhlas ani dodatečně. Odvolací soud, vycházeje
z toho, že zákon č.
116/1990 Sb. neobsahuje výslovnou úpravu o změnách na
pronajaté věci, aplikoval na projednávanou věc ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že pronajímatel (žalovaná) není povinen nahradit žalobci
náklady vynaložené na předmětnou nemovitost (žalobou uplatněné ve výši
400.000,-Kč), neboť jde o náklady na práce, k nimž nedal pronajímatel souhlas. Neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že jeho nárok je nutno posoudit podle
ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení s odůvodněním, že
jejich aplikace je vyloučena speciální úpravou obsaženou v § 667 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl,
že v dané věci jde o řízení, které bylo vedeno „podle o.s.ř. ve znění platném
před účinností od 1. 1. 2001“, a že dovolání je přípustné podle ustanovení „§
239 odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; uplatněné dovolací důvody
označil odkazem na ustanovení „§ 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.“.
Namítá, že žalobci nebylo „v rozporu s ust. § 212 odst. 4 dovoleno odkázat na
jiné skutečnosti, než na ty, které uvedl v dřívějším písemném podání“, čímž mu
„bylo znemožněno, aby v rámci odvolacího řízení mohla být přezkoumána zejména
platnost uzavřené hospodářské smlouvy ze dne 22. 1. 1992 …. z hlediska
ustanovení zák. č. 116/1990 Sb.“. V této souvislosti poukazuje na to, že
smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu národního výboru, a že takovýto
souhlas ani nemohl být dán, neboť předmětné nebytové prostory byly „stavebně
určeny jako tělocvična a kulturní činnost pro potřebu armády, nikoliv pro
provozování obchodu a služeb“. Dovolatel považuje za neúplný a nesprávný postup
soudu při hodnocení znaleckých posudků a listin na ně navazujících a namítá, že
v řízení byla prokázána výše uplatněného nároku, tj. konkrétní práce a
náklady na ně vynaložené, a že žalovaný je akceptoval. S poukazem na odůvodnění
napadeného rozsudku odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně
přes jeho nepřezkoumatelnost nezrušil a provedl sám dokazování, které navíc
trpí nedostatky, na které je v dovolání poukazováno. Odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že pominul skutečnosti rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného
práva a že nesprávně aplikoval „pouze ustanovení § 667 občanského zákoníku“ a
nikoli též „ustanovení obč. zákoníku o dobrých mravech a bezdůvodném
obohacení“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření vyvracela naplnění uplatněných
dovolacích důvodů a ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem. V
této souvislosti poukázala na to, že předmětná nemovitost byla pronajata se
souhlasem „Obecního úřadu města D.“ v souladu se stavebním určením, a to pro
obchodní, kulturní a společenskou činnost, a namítla, že soudy obou stupňů
předmětnou smlouvu neposuzovaly z toho hlediska, zda jde o smlouvu o nájmu
nebytových prostor (řídící se zákonem č. 116/1990 Sb.) nebo o smlouvu nájemní
(řídící se občanským zákoníkem); rovněž tak namítla, že žalobce neprokázal
právní důvod uplatněného nároku. Navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné
odmítnuto nebo aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též
„o.s.ř.), bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, vydáno dne 8. 11. 2001, tedy za účinnosti zákona č.
99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (tj. ve znění
účinném po 1. 1. 2001).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o.s.ř.).. Dovolání v dané věci je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (nikoliv jak dovolatel mylně uvádí podle § 239 odst. 1 a § 238 odst. 1
písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Podle ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud
přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok
napaden, a to jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Podle názoru dovolacího soudu je řízení před
odvolacím soudem posléze uvedenými vadami postiženo.
Z ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyplývá, že podmínky pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné
tehdy, jestliže rozsudek soudu prvního stupně není přezkoumatelný pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případech, kdy je rozhodnutí soudu
prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť soud nerespektoval principy uvedené v
ustanovení § 157 a § 132 o.s.ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí
zrušit (§ 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); jestliže tak neučiní a přijme
rozhodnutí ve věci samé, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
ročník 2001, pod pořadovým číslem 14, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2003, sp.zn. 21 Cdo 1945/2002).
V projednávané věci odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že „napadený rozsudek je opět nepřezkoumatelný, neboť soud prvního
stupně nerespektoval při jeho odůvodnění ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.“, toto
rozhodnutí přezkoumal, přičemž v odvolacím řízení učinil skutková zjištění, na
nichž založil svoje rozhodnutí. S tímto postupem odvolacího soudu nelze
souhlasit, a to ani s přihlédnutím k okolnosti, jíž byl takový postup
zdůvodněn, tj. délkou soudního řízení, neboť není přípustné, aby projednání
věci, které již tak trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, bylo poznamenáno
(dalším) porušením zákona a bylo tak ve svých důsledcích příčinou dalších
průtahů v řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, který nepostupoval podle
ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (a případně i podle ustanovení §
221 odst. 3 o.s.ř.), a přijal rozhodnutí ve věci samé, zatížil odvolací řízení
vadou, který mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.). Vadu řízení lze spatřovat i v tom, že odvolací soud tím, že
na základě doplnění dokazování došel k vlastnímu zjištění skutkového stavu,
nedbal zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka
možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů prostřednictvím
řádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný; v novém
rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
bylo předčasné zabývat se dalšími uplatněnými dovolacími důvody, tj. i námitkou
nesprávného právního posouzení platnosti předmětné smlouvy i z hlediska
ustanovení § 3 odst. 2 věty první a druhé zákona č. 116/1990 Sb., ve znění
účinném před novelou, provedenou zákonem č. 302/199 Sb. (dále jen „zákon č.
116/1990 Sb.). Touto námitkou se bude soud zabývat v dalším řízení, přičemž
nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, podle
kterého předchozí souhlas obecního (městského) úřadu podle § 3 odst. 2 zákona
č. 116/1990 Sb., musel být dán i v případě, byla-li pronajata budova jako
celek, nacházely-li se v ní místnosti určené k provozování obchodu
a služeb, byť se režim takového nájmu neřídil ustanoveními zákona č. 116/1990
Sb., nýbrž ustanoveními § 663 a násl. obč. zák.; dále právní názor, podle
kterého pokud je smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena bez předchozího
souhlasu obecního (městského) úřadu, je absolutně neplatná (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1502/97, a ze dne
31. 5. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněné v příloze č. I. časopisu Soudní
judikatura, ročník 2000, pod pořadovými čísly 8 a 11, rozsudky ze dne 21. 10.
1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 20
Cdo 1506/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, a ročník 2002, pod pořadovým
číslem 12, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002); jakož i právní názor, že
rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., je rozhodováním o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, přičemž předpokladem
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu uvedeného ustanovení je žádost o udělení
souhlasu, podaná v souladu s požadavky zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
1999, sp.zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní
judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 12, dále např. jeho rozsudky ze dne 29.
2. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1832/99, a ze dne 26. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 306/2000).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 24. února 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu