26 Cdo 2439/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce m. B., proti žalovanému J. M., zastoupenému Z. P.,
advokátkou , o vyklizení obytné buňky, vedené u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 28 C 400/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. dubna 2006, č. j. 42 Co 4/2006-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č.
j. 42 Co 4/2006-82, potvrdil rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 28 C
400/2005-31, kterým Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) uložil
žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „obytnou buňku , tj. dvě
obytné místnosti, předsíň a sociální zařízení, situovanou v 8. patře hotelového
domu na adrese B., sestávajícího z budov bez čísel popisných a evidenčních,
situovaných na parcelách č. a v katastrálním území N. B.“ (dále „předmětná
obytná buňka“ nebo „obytná buňka“ a „předmětná budova“), a rozhodl o nákladech
řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalobce je
vlastníkem předmětné budovy a pozemků, na nichž je postavena, že jeho právní
předchůdce (předchozí vlastník těchto nemovitostí) uzavřel se žalovaným
opakovaně smlouvu o přechodném ubytování v předmětné obytné buňce na dobu
určitou (naposledy prodlouženou do 30. 6. 2005), a že žalovaný ji po uplynutí
dohodnuté doby nevyklidil. Rovněž vzal za prokázáno, že u Okresního soudu v
Karviné proběhlo pod sp. zn. 19 C 243/2001 řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu žalovaného (a jeho manželky) k bytu v B., mimo jiné i pro neplacení
nájemného (výše dluhu činila 33.298,- Kč), a pod sp. zn. 28 C 514/2003 řízení o
vyklizení žalovaného (a jeho manželky) z bytu v B., R. (poskytnutého jako byt
náhradní), že z obsahu posléze uvedeného spisu vyplývá, že žalovaný opětovně
dlužil nájemné (ve výši 10.872,- Kč), ačkoliv pobíral příspěvek na bydlení, že
v té době byl on i jeho rodina zdraví, neměli žádné jiné dluhy, půjčky ani
úvěry, a že žalovaný nastoupil do zaměstnání; rozsudek v této věci nabyl právní
moci dne 7. 10. 2003, povinnost k vyklizení nebyla vázána na zajištění bytové
náhrady. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba v dané věci
je podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná, že výkon práva žalobce není v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a že není na místě vázat
povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění bytové náhrady. V této
souvislosti poukázal na to, že žalovaný v předchozí době opakovaně neplnil
základní povinnost nájemce obecního bytu, tj. povinnost platit nájemné (vzniklý
dluh začal splácet teprve nyní ve splátkách 500,- Kč měsíčně), a že si svou
současnou bytovou situaci zavinil vlastním jednáním. Za tohoto stavu nemůže
přenášet odpovědnost na žalobce s tvrzením, že je to on, kdo porušuje normy
českého nebo evropského práva. Protože příčina stávajících bytových poměrů byla
shledána v chování žalovaného a nikoliv v postupu žalobce, neshledal odvolací
soud důvod žádat Evropský soudní dvůr o vyřešení otázek, jím předložených
(diskriminace etnických menšin v řešení otázky jejich bydlení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v něm
uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V dovolání popisuje situaci v tzv. hotelovém domě v Bohumíně,
označuje postup žalobce vůči rodinám v něm bydlícím za šikanozní, poukazuje na
to, že předběžným opatřením vydaným Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 28 Nc
1003/2005, bylo uloženo žalobci zdržet se znepřístupnění obytné buňky i
předmětného domu žalovanému, a že usnesení o nařízení tohoto předběžného
opatření nebylo přiloženo k rozhodování odvolacího soudu v dané věci; v řízení
tak nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků. Namítá dále, že soud prvního
stupně neprovedl jím navržené důkazy, a tento postup nezdůvodnil, v čemž
spatřuje tzv. jinou vadu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že sice provedl další
dokazování, avšak výlučně k návrhu žalobce a na podporu jeho tvrzení, že
žalovaný musel pro neplacení nájemného vyklidit dva byty. V této souvislosti
namítá, že údaje, čerpané ze spisů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování,
jsou vytržené z kontextu a neodpovídají skutečnosti. Dovolatel má za to, že se
odvolací soud nezabýval porušováním povinností na straně žalobce a příčinami
neplacení nájemného žalovaným v předchozích bytech. Uvádí, že postup žalobce je
v rozporu s dobrými mravy, a že jeho vlastnické právo by mělo být dočasně
omezeno a měl by být „jako veřejnoprávní korporace s povinnostmi dle zákona o
obcích a zákona o právech dítěte“ zavázán poskytnout sociálně slabé rodině
lidsky důstojné bydlení; dále obsáhle rozebírá rozpor jednání žalobce s
mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána. Dovolatel vyjadřuje
přesvědčení, že i když mu vznikl dluh na nájemném v jiných bytech, nemůže
zůstat jeho rodina navždy bez možnosti lidsky důstojného bydlení. Navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího
soudu, vyjádřil nesouhlas s námitkami žalovaného a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo
existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím
důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.
jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání v první řadě napadá procesní postup odvolacího soudu
(soudu prvního stupně) při provádění a hodnocení důkazů; výslovně i obsahově
tak uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však
dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Dovolatel dále zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., přičemž (z důvodů uváděných v dovolání) považuje za
správné, aby jeho povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění lidsky
důstojného ubytování.
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval
posouzením věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru,
že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby mu bylo odepřeno právo domáhat
se vyklizení žalovaného, aniž by povinnost k vyklizení byla podmíněna
zajištěním bytové náhrady; přihlédl přitom jak k okolnostem na straně žalobce,
tak i na straně žalovaného. Předkládá-li dovolatel proti tomu vlastní (odlišné)
hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného
ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury
otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností
významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze
považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní
praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3,
dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a
ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za
tohoto stavu dovolací soud dovolání 1. žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení
náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči 1. žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu