26 Cdo 2443/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. Ú. nad L., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. R., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 451/2002, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. října 2005, č. j. 10 Co 562/2005-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) usnesením ze dne
4. května 2005, č. j. 15 C 451/2002-36, odmítl (podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) jako opožděně podané odvolání žalované proti rozsudku tohoto soudu ze dne 10. února 2005, č. j. 15 C 451/2002-32. Tímto rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 24, I. kategorie, o velikosti 1+2, v domě č. p. 180 v ulici J. P. v Ú. nad L. – N.“, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování; současně zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uložení (vyklizovací) povinnosti všem, kdo v bytě bydlí se žalovanou, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 19. října 2005, č. j. 10 Co 562/2005-42, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně (usnesení ze dne 4. května 2005, č. j. 15 C 451/2002-36)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 19. ledna 2006 soudu prvního stupně doručila podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V podání popsala své současné finanční poměry, uvedla, že vzniklé dluhy již uhradila, a požádala Nejvyšší soud České republiky „o zmírnění rozsudku“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1,
§ 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že přípustnost dovolání nemůže být v daném případě založena ani nesprávným poučením obsaženým v napadeném usnesení odvolacího soudu ze dne 19. října 2005, č. j. 10 Co 562/2005-42, tj. poučením, že proti rozhodnutí odvolacího soudu „lze … podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR …“.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu