Judikát 26 Cdo 245/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:22.04.2026
Spisová značka:26 Cdo 245/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.245.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výpověď z nájmu bytu
Dotčené předpisy:§ 2288 odst. 2 písm. c) o. z. § 2290 o. z. § 580 o. z. § 588 o. z. § 8 o. z. § 2 odst. 3 o. z. Kategorie rozhodnutí:E 26 Cdo 245/2026-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce P. Ch., zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská 1731/19, proti žalovanému F. R., zastoupenému Mgr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 5/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2025, č. j. 7 Co 1079/2025-117, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 8. 2025, č. j. 7 Co 1079/2025-117, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) ze dne 22. 7. 2024, č. j. 28 C 5/2024-48, kterým zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu tam specifikovaných nemovitostí je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Dovolání žalobce, směřující podle svého obsahu proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud otázky vymezené v dovolání – týkající se výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) a rozporu výpovědi s dobrými mravy, resp. zjevného zneužití práva – posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
3. Nejvyšší soud se otázkou výkladu § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. V rozsudku ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněném pod č. 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2018“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. naplněn bez dalšího. Pro účely posouzení, zda byl tento výpovědní důvod naplněn, není významné, kdy vznikla pronajímateli potřeba bydlení, výpovědní důvod je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, avšak „chce“ realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je vlastníkem.
Výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. může pronajímatel použít i tehdy, je-li jeho potřeba bydlení již plně saturována jinak, tj. i tehdy, jestliže disponuje takovým právním titulem, který mu umožňuje bydlení trvalé povahy v jiném bytě (např.
ve vlastnictví, v nájemním poměru na dobu neurčitou nebo k němuž mu svědčí služebnost bytu apod.); z pohledu citovaného ustanovení je totiž k výpovědi z nájmu bytu dostačující i prostá vůle („chtění“) pronajímatele bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem.
4. V R 61/2018 dovolací soud též zdůraznil, že nesouhlasí-li nájemce s takovouto výpovědí, musí v řízení o žalobě na její neoprávněnost (2290 o. z.) tvrdit a prokázat konkrétní okolnosti, z nichž je možné usoudit, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé. S ohledem na to, že proklamovaný záměr pronajímatele představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen obtížně, poskytuje nájemci dodatečnou ochranu před zneužitím výpovědi dané (nejen) z tohoto důvodu právní úprava obsažená v § 2289 o.
z. Výpovědní důvod nebude naplněn, bude-li zjevné, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé (k těmto závěrům se přihlásil též v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3670/2020). Bez ohledu na právní úpravu obsaženou v § 2289 o. z. je však třeba se vždy zabývat otázkou zneužití práva (§ 8 ve spojení s § 2 odst. 3 o. z.), popřípadě otázkou neplatnosti výpovědi jako právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 ve spojení s § 588 o.
z.
5. Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky rozporu výpovědi s dobrými mravy, resp. zjevného zneužití práva. Podle ustálené judikatury posuzuje soud otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 zákona o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, uveřejněný pod číslem 76/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Odvolací soud při posouzení otázky (ne)platnosti výpovědi z nájmu pro její rozpor s dobrými mravy, resp. z pohledu možného zneužití práva, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak na straně žalovaného, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené; přitom právě jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2753/2024, nebo ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3431/2024, uveřejněný pod číslem 24/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Při vymezení další otázky – zda je soud povinen zkoumat, nepředstavuje-li výkon výpovědního práva podle § 2288 odst. 2 o. z. zneužití práva ve smyslu § 8 o.
z., zejména tvrdí-li nájemce, že převod vlastnického práva k nemovitosti byl proveden pouze formálně – pak dovolatel ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování (tvrdí, že z důkazů vyplývá něco jiného, než k čemu dospěl odvolací soud) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96), nejde-li o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů); o takovou situaci se však nejednalo.
8. Směřují-li snad námitky dovolatele k nedostatečnému rozsahu dokazování provedeného soudy nižších stupňů, přehlíží, že k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu