USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem se sídlem v Praze, Bílkova 4, proti žalované Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, IČO 45148066, zastoupené Mgr. Petrem Kupským, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, o zaplacení částky 765.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 11 C 230/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 27 Co 62/2024-96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 27 Co 62/2024-96, změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (soud prvního stupně) ze dne 24. 11. 2023, č. j. 11 C 230/2023-55, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 765.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 714.000 Kč od 28. 7. 2023 do zaplacení a z částky 51.000 Kč od 1. 8. 2023 do zaplacení, současně mu uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 42.398 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 66.516 Kč.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Předně je třeba zdůraznit, že zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně obsahu vůle účastníků), nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
4. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu pak dovolatel zpochybnil správnost výkladu právního jednání (obsah ujednání v dohodě o ukončení nájmu týkající se kompenzace nájemného) učiněného odvolacím soudem. Pro tuto otázku však dovolání není přípustné, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
5. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) poukázal na to, že současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět.
Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
6. Za souladný s touto ustálenou soudní praxí lze považovat výklad ujednání účastníků v dohodě o ukončení nájmu učiněný odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že neoznámil-li žalobce žalované vždy do dvacátého dne v měsíci, zda nový nájemce zaplatil nájemné a v jaké výši, zanikl závazek žalované zaplatit měsíční kompenzaci, a to zejména s ohledem na ostatní ujednání dohody a vůli účastníků, kteří si nesjednali pro tento případ ručení, neboť cílem bylo zajistit žalobci pravidelný měsíční příjem pro splácení hypotečního úvěru. Odvolací soud rovněž podrobně vysvětlil, proč účastníci, byť v dohodě použili sousloví „má se za to“ (v právních normách obvykle vyjadřující vyvratitelnou domněnku), si takovou domněnku ve skutečnosti sjednat nechtěli.
7. Namítá-li dovolatel, že mu nebylo doručeno doplnění odvolání žalované, a proto pro něj bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, a že odvolací soud neprovedl jeho účastnický výslech, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237?238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že odvolací soud se nezabýval žádným tvrzením či otázkou, kterou by neposuzoval i soud prvního stupně, a žalobce provedení důkazu svým výslechem v řízení ani nenavrhoval.
8. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které jsou ostatně dovolatelem napadány jen jako výroky akcesorické, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu