26 Cdo 2454/2024-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně ESTRELLA Health a. s., se sídlem v Praze 9, Hloubětínská 13/3, IČO 04808886, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581, IČO 00179906, o zaplacení částky 3 229 144 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 69/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2024, č. j. 47 Co 36/2024-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody způsobené žalovanou porušením její povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy prostoru sloužícího k podnikání uzavřené mezi účastnicemi dne 28. 1. 2019 (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“). Touto povinností mělo být udělení souhlasu s rozšířením oprávnění žalobkyně na poskytování dlouhodobé ošetřovatelské péče v pronajatých prostorách ve správním řízení před krajským úřadem.
2. Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, č. j. 47 Co 36/2024-206, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 16. 11. 2023, č. j. 10 C 69/2023-175, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 229 144 Kč s tam specifikovaným
3. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu dané § 2910 a § 2913 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nejsou splněny. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že řízení o žádosti žalobkyně vedené u Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj o rozšíření oprávnění k poskytování dlouhodobé lůžkové péče bylo zastaveno, neboť nebylo předloženo rozšíření předmětu nájmu o dlouhodobou lůžkovou péči a nebyl zajištěn zdravotně-sociální pracovník nebo jiný odborný pracovník – sociální pracovník a nutriční terapeut a klinický psycholog na dostupnost. Žalovaná tak za škodu neodpovídá, neboť není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a tvrzeným porušením povinnosti žalované. I kdyby totiž žalovaná souhlas žalobkyni poskytla, řízení by bylo zastaveno z důvodu nezajištění zdravotně- sociálního pracovníka nebo jiného odborného pracovníka – sociálního pracovníka a nutričního terapeuta a klinického psychologa na dostupnost, tudíž by žalobkyně nemohla léčebnu dlouhodobě nemocných provozovat a ke škodě v podobě marně vynaložených mzdových prostředků a u ušlého zisku by stejně došlo.
4. Vedle toho žalovaná neporušila žádnou smluvní povinnost. V čl. II. odst. 2 nájemní smlouvy si účastnice sjednaly užívání předmětu nájmu „pro účely poskytování zdravotní péče na základě rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a to tzv. následné intenzivní péče a dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče, zejména tedy k provozování zdravotnického zařízení a dalších souvisejících činností a poskytování souvisejících služeb“. Z výrazu „zejména“ vyplývá pouze demonstrativní, nikoli taxativní výčet. Tento výraz se však nevztahuje k vymezení typu zdravotní péče, která bude podle smlouvy provozována, ale k vymezení obsahu pojmu zdravotní péče (provoz zdravotnického zařízení a další související činnosti). Žalobkyně neprokázala, že by mezi účastnicemi došlo k dohodě o změnách nájemní smlouvy i ústní formou (přičemž písemná forma byla ujednána v čl. XI bod 5 smlouvy) a následně k dohodě o změně nájemní smlouvy co do provozovaných činností žalobkyní ústní formou.
5. Žalovaná neporušila ani zákonnou povinnost předcházet škodám uvedenou v § 2900 o. z., neboť neudělením souhlasu v řízení před krajským úřadem nemohla škodě předejít. Nepřisvědčil též tvrzení, že žalovaná porušila předsmluvní odpovědnost dle § 1729 o. z., neboť žalobkyně neprokázala žádnou jinou smlouvu kromě smlouvy nájemní, a ani žádné jednání o ní. Nemohla tak uzavření smlouvy o rozšíření užívání předmětu nájmu očekávat, obzvláště pokud byla sama v prodlení s plněním základních smluvních povinností a byla upozorněna na možnost výpovědi nájemní smlouvy, ke které následně došlo.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v pozdějším znění (dále jen „o. s. ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, příp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K dovolacímu přezkumu předložila otázky zda 1) je okolností, která přerušuje příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a škodním jednáním, takové jednání, které samo o sobě by vzniku škody nezabránilo, neboť nemělo naději na úspěch, z důvodů škodního jednání, 2) je v souladu s § 556 odst. 2 o. z., aby soud vycházel výhradně z jazykového výkladu smluvních ujednání (tedy objektivního kritéria) a neposuzoval skutečný obsah právního jednání na základě okolností jeho uzavření a následného jednání stran, 3) je v souladu s § 556 odst. 2 a § 557 o. z., aby soud bez dalšího převzal interpretaci nájemní smlouvy předestřenou orgánem státní správy (žalovanou) a nezabýval se skutečnou vůlí smluvní stran, 4) je v souladu se zásadou poctivosti dle § 6 o. z., aby smluvní strana přislíbila formální potvrzení obsahu právního jednání a neodpovídala za škodu, pokud následně tento příslib poruší, 5) lze jako spravedlivý důvod pro ukončení kontraktačního procesu ve smyslu § 1729 o. z. posoudit situaci, kdy je druhá strana v prodlení s plněním svých smluvních povinností, 6) je v souladu s § 132 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř. a článkem 36 odst. 1 Listiny, pokud soud neprovedení navržených důkazů odůvodní zcela formálně pouze s odkazem na to, že nejsou způsobilé tvrzenou skutečnost prokázat, a následně uvede, že nebyly prokázány skutečnosti, které chtěl účastník těmito důkazy prokázat. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, zejména zdůraznila, že se smluvně nezavázala poskytnout žalobkyni součinnost ve správních řízeních před krajským úřadem a že taková povinnost pro ni neplyne ani ze zákona. Proto neposkytnutí souhlasu s rozšířením oprávnění žalobkyně na poskytování dlouhodobé ošetřovatelské péče není protiprávním jednáním, a nemohlo tak dojít ke vzniku odpovědnosti žalované za údajnou škodu. Navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
8. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Dovolání však není z posléze uvedených důvodů přípustné.
9. Otázku výkladu obsahu právního jednání (nájemní smlouvy) posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné.
10. Výkladu zásadně podléhá každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (za jehož účinnosti byla nájemní smlouva uzavřena), opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Závěr odvolacího soudu, že předmětem nájemní smlouvy nebylo provozování léčebny dlouhodobě nemocných (LDN), odpovídá obsahu nájemní smlouvy. Vůli, kterou strany v nájemní smlouvě formulovaly, lze jednoznačně vyložit a jiná její interpretace nepřichází v úvahu. Lze k tomu uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při interpretaci dotčených ujednání smlouvy postupoval odvolací soud zcela v souladu s výše citovanými pravidly, od nichž není důvod se odchýlit.
11. Předložila-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázku, zda „je v souladu se zásadou poctivosti dle § 6 o. z., aby smluvní strana přislíbila formální potvrzení obsahu právního jednání a neodpovídala za škodu, pokud následně tento příslib poruší“, zakládá její řešení na vlastní skutkové verzi, tj. na tom, že žalovaná přislíbila žalobkyni udělit souhlas s provozováním LDN. Totéž platí o námitce, že neudělení souhlasu žalovanou představuje porušení prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. a nepoctivé jednání při ukončení kontraktačního procesu dle § 1729 odst. 1 o. z. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že mezi účastnicemi došlo k dohodě o změnách předmětu nájemní smlouvy co do provozovaných činností, tedy jejího rozšíření i na provoz LDN. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají.
12. K odpovědnosti za škodu podle § 2913 o. z. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že od 1. 1. 2014 s účinností nového občanského zákoníku založil zákon samostatně stojící tzv. kontraktní povinnost k náhradě, jestliže újma (škoda) vznikla porušením smlouvy (nesplněním povinnosti, k níž se účastník smlouvy zavázal) ve smyslu § 2913 o. z. Odpovědnost podle tohoto ustanovení je objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti škůdcem, jestliže je vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením smlouvy; tyto předpoklady musí být splněny současně a je povinen je prokázat poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 28. 1. 2021, nebo ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1999/2022, uveřejněný pod č. 28/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na výkladu nájemní smlouvy a konstatoval, že žalovaná neporušila žádnou smluvní (ani zákonnou) povinnost. Tento názor odpovídá shora uvedené judikatuře i obsahu nájemní smlouvy, z níž neplyne, že by se žalovaná zavázala poskytovat žalobkyni součinnost ve správních řízeních před krajským úřadem.
14. Jelikož se dovoláním nepodařilo správnost prvního názoru, že nebyl naplněn předpoklad o porušení povinnosti žalovanou, zpochybnit, resp. dovolání není v této části z výše uvedených důvodů přípustné, vycházeje z uvedených závěrů se již Nejvyšší soud nezabýval další dovolatelkou předloženou otázkou
(existence příčinné souvislosti), neboť i případné nesprávné právní posouzení této právní otázky by za dané situace nemohlo mít na výsledek sporu vliv. 15. Konečně ani poukaz na vady řízení (nedostatečné odůvodnění rozsudku a nevypořádání se se všemi tvrzeními a důkazy uplatněnými v řízení) není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 16. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 17. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je dovolatelkou zjevně napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu