USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) M. H., a b) V. H., obou zastoupených Mgr. Marcelou Ducháčovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 394/9, proti žalované V. B., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze, Velkopřevorské náměstí 644/1a, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 97/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2024, č. j. 26 Co 309/2023-471, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč k rukám Mgr. Marcely Ducháčové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 394/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 26 Co 309/2023-471, změnil (zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 31. 5. 2023, č. j. 13 C 97/2021-383, a uložil žalované vyklidit budovu č. p. XY na pozemku p. č. st. XY, zapsanou v katastru nemovitostí na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, Katastrálním pracovištěm XY a vyklizenou ji předat žalobcům do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení (výroky II, III a IV).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí především s hodnocením provedeného dokazování (s tím, co odvolací soud z provedených důkazů zjistil) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, navíc nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro
právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces. 5. Tvrdí-li dovolatelka, že „znalecký posudek pak prokázal, že podpisy na doložené vidimované kopii jsou pravými podpisy účastníků nájemní smlouvy“, zjevně opomíjí, že znalkyně sice uvedla, že „ve všech případech se jedná o podpisy psané z volné ruky a nebyly nalezeny žádné znaky svědčící o způsobu technického padělání jako je překreslování nebo obtahování“, současně však konstatovala, že „vzhledem k absenci originálu nebylo možné zjistit, zda nedošlo k technickému padělání kopírováním např. z jiné listiny. Jednoznačný závěr o pravosti podpisů je proto nutné ponížit o nemožnost vyloučení některého z druhů technických padělání.“. 6. Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud vyšel především ze závěru, že žalovanou předložená kopie nájemní smlouvy nemůže ve světle ostatních důkazů provedených v řízení, s přihlédnutím k rozporným a nedůvěryhodným tvrzením žalované, jako důkaz k prokázání existence jejího nájmu obstát. Rovněž zdůraznil, že byť žalovaná k prokázání existence svého nájemního vztahu k předmětné nemovitosti předložila na poště vidimovanou kopii nájemní smlouvy, vidimací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených na vidimované listině, ani jejich soulad s právními předpisy; žalovanou tvrzený originál nájemní smlouvy postrádal úředně ověřené podpisy smluvních stran a vzhledem k absenci originálu znalkyně nevyloučila některý druh technického padělání na originálu listiny, např. kopírováním z jiné listiny, a uvedla, že z kopie listiny nelze zjistit, zda měly podpisy k této listině vztah. Uzavřel, že vidimace ověřuje, že se vidimovaná listina (kopie) shoduje s předloženou listinou, ale neověřuje správnost ani pravdivost údajů na vidimované listině uvedených, a v souzené věci nelze vyloučit padělání podpisů na originálu nájemní smlouvy. 7. Podle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, usnesení téhož soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5423/2017) vidimace vzhledem ke způsobu, jakým je prováděna, neslouží (nemůže sloužit) k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace tak nemůže dodat vidimované listině „vyšší kvalitu“ veřejné listiny. Ověřovací doložka totiž prokazuje pouze shodu kopie listiny s vidimovaným originálem. Veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř. je přitom pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie. 8. Rozdíl mezi veřejnými a soukromými listinami spočívá v jejich důkazní síle. Pravá veřejná listina, o jejíž správnosti nevzešly v průběhu řízení pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny. Naproti tomu v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých tvrzení. 9. Obstát nemohou ani další výtky žalované směřující proti závěru odvolacího soudu o neprokázání pravosti listiny. Nelze totiž přehlédnout, že podle fotokopie nájemní smlouvy datované dne 28. 4. 2000, založené ve spise, opatřené otiskem ověřovacího razítka České pošty, s. p., v Hradci Králové 2, má tato ověřovací doložka potvrzovat, že fotokopie listiny souhlasí s jejím prvopisem. Na této listině se však žádná ověřovací doložka o ověření podpisů stran smlouvy nenachází. Ani případný závěr, že fotokopie listiny je fotokopií jejího originálu tedy ještě nepotvrzuje, že tato listina skutečně byla F. T. a B. T. podepsána a nájemní smlouva jimi takto se žalovanou uzavřena. 10. Ostatně výlučně na neprokázání toho, že předložená fotokopie listiny je fotokopií originálu (tj. listiny skutečně podepsané jejími účastníky), odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Tuto okolnost zohlednil jen jako jednu ze skutečností při hodnocení dokazování. V odůvodnění svého rozhodnutí jasně vymezil, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Vidimační doložku přitom nikterak nezpochybnil, pouze (správně) uvedl, že tato nic nevypovídá o tom, zda byl originál, podle nějž byla vidimovaná kopie vyhotovena, opatřen pravými podpisy účastníků smlouvy. Opačný náhled dovolatelky na hodnocení důkazů bez dalšího způsobilým dovolacím důvodem není (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 11. I nejednoznačný závěr znalce týkající se pravosti podpisu uvedenou osobou na posuzované listině ještě neznamená, že soud na podkladě dalších provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemůže nakonec dospět k jednoznačnému závěru, že podpis na předmětné listině není pravým podpisem dotčené osoby. Soud je totiž povinen hodnotit nejen předmětný znalecký posudek včetně výslechu znalce, ale také další v řízení provedené důkazy, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Teprve po takovém zhodnocení všech právně významných okolností může na podkladě přijatých dílčích skutkových zjištění formulovat závěr o skutkovém stavu, jenž posléze podrobí právnímu posouzení věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014). 12. Namítala-li dovolatelka obecně, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, tak jednak v tomto směru neformulovala žádnou otázku, na jejímž řešení by mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, a neoznačila ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. 13. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 8. 2025 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu