30 Cdo 5362/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobce Ing. M. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované Š. P., zastoupené JUDr.
Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o určení
neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
47 C 475/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. června 2014, č. j. 15 Co 42/2014-273, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co
42/2014-273, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. září
2013, č. j. 47 C 475/2008-243, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 10 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. září 2013, č. j. 47 C 475/2008-243, zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene
(dále též „darovací smlouva“) uzavřené dne 8. února 2008 mezi dárkyní V. T. a
žalovanou (jejímž předmětem bylo darování ve smlouvě označených nemovitostí), a
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že V. T. uzavřela nejprve dne
8. února 2008 s žalovanou darovací smlouvou a smlouvu o zřízení věcného
břemene, na základě které darovala žalované předmětné nemovitosti, přičemž
žalovaná ve prospěch uvedené dárkyně zřídila právo věcného břemene doživotního
užívání předmětných nemovitostí. A poté dne 26. února 2008 V. T. tytéž
nemovitosti prodala na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného
břemene (dále již „kupní smlouva“) žalobci za kupní cenu 2.000.000,- Kč. V. T. dne 4. května 2008 zemřela, přičemž její dědičkou ze závěti se stala žalovaná. Poněvadž žalobce svůj žalobní nárok odvozoval z tvrzení, že podpis V. T. na předmětné darovací smlouvě není vlastnoručním podpisem jmenované, zabýval
se soud prvního stupně řešením této pro rozhodnutí zásadně významné otázky. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Své rozhodnutí
odůvodnil následovně:
„Otázka, zda podpis paní T. na darovací smlouvě je jejím pravým podpisem, byla
řešena již v rámci šetření Policie ČR, kdy byl vypracován znalecký posudek Mgr. Strakovou, která měla k dispozici velké množství srovnávacího materiálu a
znalkyně ve svém závěru uvedla, že nelze zcela jednoznačně říci, zda podpis pí
T. na darovací smlouvě je jejím pravým podpisem či nikoliv. Žalobce předložil
svůj posudek vypracovaný PhDr. Nouzovským, jehož závěry jsou, že spíše se
nejedná o pravý podpis pí T. V průběhu tohoto řízení soud zadal znalecký
posudek, který byl vypracován znalcem PhDr. Valeškou. V důsledku nepřesně
formulované otázky, kdy znalec vycházel z listin, kde podpis paní T. byl
sporný, znalec vyslovil závěr, že podpis pí T. na darovací smlouvě není jejím
pravým podpisem. Poté, co soud dotaz na znalce upřesnil a vyloučil listiny, na
kterých nebyl nesporný podpis pí T., znalec sdělil, že nelze jednoznačně říci,
zda se jedná o pravý podpis pí T. či nikoliv. Pokud se jedná o svědecké
výpovědi, tak soud má za to, že stěžejní je výpověď Bc. L., která nemá
prokazatelně vztah ani k jednomu z účastníků sporu. Ta vypověděla, že jako
pracovnice Městské části Praha 15 byla vyslána do Centra sociální a
ošetřovatelské pomoci v Parmské ulici, kde se před ní pí T. podepsala na
darovací smlouvu i do ověřovací knihy. Z výpovědí svědkyň MUDr. S., ošetřující
lékařky pí T. a I. U. a D. N., sousedek pí T. má soud za prokázané, že žalovaná
o pí T. ve stáří a nemoci pečovala, a proto tato v její prospěch sepsala svou
poslední vůli a nakonec se rozhodla žalované svou nemovitost darovat, což se
soudu jeví jako logický krok vyjadřující vděk pí T. za péči a starostlivost
žalované. I v případě, že žalobce nebude v tomto řízení úspěšný, obdrží zpět
kupní cenu ve výši 1.900.000,- Kč (kdy částka 98.000,- Kč byla vložena do
nočního stolku pí T. a 2.000,- Kč činila záloha na léky pro pí T.), která je
deponována na zvláštním účtu u advokátky JUDr. Křičkové.
S ohledem na výše
uvedené soud uzavírá, že má za to, že se žalobci nepodařilo prokázat jeho
tvrzení, že darovací smlouva je neplatná, a proto podanou žalobu zamítl.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §
219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce v
řízení neprokázal, že by podpis paní V. T. nebyl jejím pravým podpisem. Konstatoval dále, že „nemá pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědkyně Bc. L.,
pracovnice Úřadu Městské části, která potvrdila, že paní T. se na darovací
smlouvu podepsala a podepsala se i do ověřovací knihy. Znaleckými posudky
vyžádanými v rámci šetření Policie ČR nebylo postaveno najisto, že se nejedná o
pravý podpis paní V. T. Znalec PhDr. Jiří Valeška ve svém vyjádření...uvedl, že
nelze objektivně vysvětlit relativně čitelný podpis na prohlášení ze dne 10. 3. 2008 a zpětvzetí návrhu ze dne 14. 4. 2008, když existuje podpis na kopii
smlouvy o poskytnutí sociální služby pro seniory ze dne 8. 4. 2008, který nebyl
nikým zpochybněn a který vyznačuje výrazně rozpadlý písemný projev. Tyto
nesrovnalosti podle znalce nelze objektivně vysvětlit. Mohlo by jít o důsledek
výrazně změněného psychosomatického stavu V. T., avšak ve spisu se nenacházejí
žádné lékařské zprávy o zdravotním stavu V. T. v období od února do dubna 2008,
které by pomohly vysvětlit uvedené výrazné rozdíly v úrovni písemného projevu
V. T. Po vyřazení srovnávacích podpisů pro pochybnosti o jejich pravosti měl
znalec k dispozici pro posouzení dva podpisy z let 1967 a 2004 a podpis na
smlouvě ze dne 8. 4. 2008. Tento materiál však nevyhovoval z hlediska kvantity
a kvality a znalec nemohl zkoumání provést.“
Konečně odvolací soud uvedl, že „Žalobce zpočátku jako důvod
neplatnosti darovací smlouvy uváděl pochybnosti ohledně pravosti podpisu paní
V. T. a dále jeho poznatek, že smlouvu nevytvořil dr. D., ač je tam uveden. Tento jeho údajný poznatek se však ukázal být nepravdivým, protože z výpovědi
svědka D. bylo zjištěno, že darovací smlouvu vypracoval. Jednání žalobce se
jeví jako účelové, když ačkoliv pravost podpisu paní V. T. na darovací smlouvě
popírá, nechal si od jmenované podepsat ještě necelý měsíc před její smrtí
zpětvzetí návrhu na vklad ze dne 14. 4. 2008 a výzvu k vrácení daru ze dne 10. 3. 2008, přičemž evidentně vycházel z toho, že darovací smlouva je neplatná. Tento závěr je podporován zjištěním učiněným z úředního záznamu pořízeného se
sociální pracovnicí Y. R. dne 8. 10. 2008, podle něhož byla paní V. T. dne 8. 4. 2008 v Domě pro seniory ve velmi špatném stavu. Dne 15. 4. 2008 ji
navštívila mimo jiné paní I. F. a chtěla od ní něco podepsat, ač byla
upozorněna na to, že paní T. je v takovém psychickém a zdravotním stavu, že
není plně schopna posoudit předkládané skutečnosti. Odvolatel v odvolání pouze
polemizuje se závěry soudu I. stupně. Jeho konstrukce, že žalovaná zinscenovala
podpis darovací smlouvy v době, kdy se dozvěděla, že paní T.
hodlá s
nemovitostmi ‚cosi dělat‘, zůstal však pouze v rovině tvrzení, k němuž žalobce
nenavrhl žádní relevantní důkazy.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem
stanovených náležitostí) řádné dovolání. Nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem spatřuje dovolatel v řešení otázky platnosti předmětné
darovací smlouvy. Dovolatel předně zdůrazňuje, že podpisy V. T. na darovací
smlouvě a kupní smlouvě jsou natolik odlišné, že i bez jakéhokoliv znaleckého
zkoumání laickým pohledem lze dovodit, že je nemohla podepsat stejná osoba,
neboť je vyloučeno, aby v rozmezí necelých tří týdnů se tak diametrálně změnil
podpis uvedené osoby. Za zásadní pochybení odvolacího, resp. obou soudů pak
dovolatel spatřuje okolnost, že po vypracování znaleckého posudku soudním
znalcem PhDr. Valeškou, žalovaná zpochybnila veškeré dovolatelem předložené
listiny znalci, a soud prvního stupně na základě této námitky vyloučil uvedené
listiny ze srovnávacího materiálu, přičemž následně znalec učinil závěr, že
pokud nemá dostatečný srovnávací podkladový materiál, nelze jednoznačně učinit
závěr, zda se jedná o pravý podpis V. T. na předmětné darovací smlouvě či
nikoliv. Dovolatel tento postup soudů zpochybňuje a na podporu své argumentace
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 411/2009 s tím, že znalecký
posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz a pokud v této věci sám znalec
zpochybnil své závěry pro absenci srovnávacího podkladu, pak se oba soudy měly
vypořádat s ostatními důkazy ve věci, tj. zejména s výpovědí JUDr. Aleny
Křičkové, listinami, na kterých je podpis V. T. ověřen uvedenou advokátkou,
dále výpovědí Ing. I. F. i dovolatele. Konečně dovolatel vytýká odvolacímu
soudu, že ten dovolateli odňal možnost dostát svému důkaznímu břemenu. Pokud by
závěr soudu o nemožnosti použít znalci předložené listiny ke znaleckému
zkoumání měl být správný, pak by se soudy měly vypořádat s tím, proč tyto
listiny považují za nevěrohodné a měly by zaujmout i stanovisko k důkazům
podporujícím autentičnost předložených listin znalci vyslechnutými svědky. Přitom nelze z dokazování vyloučit listiny jen proto, že je soudu předkládá
žalující strana; dovolatel dále odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1164/2010. Dovolatel závěrem navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření odmítla uplatněnou dovolací
argumentaci. Za celou dobu vedení sporu dovolatel nebyl schopen unést důkazní
břemeno, které spočívalo v prokázání neplatnosti uzavření darovací smlouvy. Před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně byl dovolatel soudem náležitě
poučen o možnosti předložit veškeré důkazy, které by mohly mít vliv na výsledek
sporu, avšak dovolatel žádné takové důkazy nepředložil a bezdůvodně trval na
„opakovaném projednání již provedených důkazů.“ V závěru svého vyjádření
žalovaná popisuje okolnosti předcházející uzavření předmětné darovací smlouvy a
důvody, které vedly k jejímu uzavření. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání žalobce je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude
rozvedeno níže) důvodné. Dovolatel uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti dovolání
(§ 237 o. s. ř.) dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. jednak s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou svým nesprávným postupem odňal dovolateli „možnost dostát důkaznímu
břemenu“ (zde ovšem dovolatel neodkázal na žádné rozhodnutí dovolacího soudu
řešící dovolatelem popsanou právní otázku z procesního práva jinak, než ji
řešil v napadeném rozhodnutí odvolací soud). A dále s tím, že při hodnocení
zpracovaného znaleckého posudku a dalších (v řízení provedených) důkazů
odvolací soud nepostupoval v souladu s praxí dovolacího soudu, jak je vyjádřena
např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 1164/2010 (poznámka: všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech
a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud
při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, anebo pokud ze zjištěných
skutečností (na základě logicky vadně vyhodnocených důkazů) vyvodil nesprávné
právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní
části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo
v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace,
kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními
dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí
zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci),
takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod
příslušnou právní normu]. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že pro absenci
potřebných srovnávacích podkladů soudní znalec z oboru písmoznalectví nebyl
schopen objektivně vysvětlit odlišnosti podpisů na předmětných listinách poté,
co došlo „k vyřazení srovnávacích podpisů pro pochybnost o jejich pravosti.“
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ovšem v odůvodnění svého
rozhodnutí nijak nevysvětlil, z jakých konkrétních důvodů a které listiny byly
vyřazeny ze srovnávacího podkladu pro znaleckou verifikaci. Absence řádného
zdůvodnění takového postupu v již započatém procesu znaleckého posuzování
pravosti podpisu V. T. na předmětné darovací smlouvě nepředstavuje jen jinou
vadou řízení pro nerespektování § 157 odst. 2 o. s. ř. z hlediska zákonem
stanoveného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, ale současně způsobuje i
nesprávné právní posouzení věci.
Je tomu tak proto, že určitá výseč listin, s
nimiž původně soudní znalec pracoval při posuzování pravosti podpisu dárkyně,
byla po zpracování znaleckého posudku zásahem soudu vyřazena z tohoto
srovnávacího podkladu, aniž by bylo seznatelným způsobem (v odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu či soudu prvního stupně)
vyloženo, pro které konkrétní důvody a na základě jaké úvahy soud takto
postupoval (např. s ohledem na pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědků, jež
měli být přítomni při podpisu kupní smlouvy atd.). Jinými slovy řečeno,
skutkový stav věci, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při
rozhodování vycházel i odvolací soud, neumožňuje Nejvyššímu soudu, aby se na
základě podaného dovolání mohl věcně zabývat – v intencích uplatněného
dovolacího důvodu – přezkumem napadeného rozsudku odvolacího soudu. V případě posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je
pochopitelně pouze na uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací
podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných
metod posoudit pravost podpisu předmětné fyzické osoby na příslušné listině a o
posouzení těchto skutečností podat znalecký posudek. Avšak přistoupí-li soud k
případné redukci takového srovnávacího podkladu, případně (jako tomu bylo v
této věci) až po vypracování písemného znaleckého posudku s požadavkem, aby
znalec uvedený posudek doplnil, je jeho povinností tento svůj postup
odpovídajícím způsobem odůvodnit v písemném vyhotovení posléze vydaného
rozsudku, k čemuž ovšem v tomto případě nedošlo. Důvody, proč soud ze
srovnávacího podkladu vyloučil některé listiny, musí být zřetelné, musí být
soudem v odůvodnění jeho rozsudku objasněné a nemohou být založeny na pouhé
dedukci, bez relevantního důkazního podkladu. Lze tedy shrnout, že sama okolnost, že po předložení příslušných
listin, jež mají obsahovat pravý podpis předmětné osoby a mají tudíž tvořit pro
znalce onen podklad pro následné znalecké zkoumání sporného podpisu na listině,
protistrana zpochybní pravost podpisů předmětné osoby v listinách tvořících
srovnávací podklad, ještě není důvodem, aby soud bez dalšího takové listiny
vyloučil ze znalecké verifikace tím, že znalci dá pokyn, aby k těmto listinám
nepřihlížel. Není to totiž soudní znalec, kdo rozsuzuje věc, nýbrž soud, jenž
musí v každém procesním stadiu důsledně postupovat v souladu s procesními
pravidly, a jehož povinností je rozhodnout na základě zjištěného skutkového
stavu věci, který je výsledkem úsudku soudce o tom, které z rozhodných a
sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude (na základě hodnocení
důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.) soudce považovat za prokázané zprávami
získanými provedením jednotlivých důkazů (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn.
30 Cdo 352/2008, který v případě
existence dvou protichůdných skupin svědků, zaujal právní názor, že existují-li
rozdílné důkazní skupiny, z nichž se podávají diametrálně odlišné skutečnosti,
na jejichž základě má znalec dospět k odborným závěrům, je nezbytné, aby soud
označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané procesní
situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti svědků
atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého
posudku.). Správně přitom dovolatel na podporu své dovolací argumentace poukázal
např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo
3478/2007, v němž se zdůrazňuje, že pouhá skutečnost, že závěr znaleckého
posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporné
listině, není kategorický (tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná
o pravý podpis žalovaného), bez dalšího soudu neumožňuje přijmout závěr o tom,
že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti
důkazní břemeno. V rozhodnutí se dále připomíná v judikatuře ustálený právní
názor, že znalecký posudek je pouze jen jedním z důkazních prostředků, kterými
může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-
li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost
prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti
a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Markantní (a v tom lze rovněž přisvědčit argumentaci dovolatele) je
odlišnost podpisů „V. T.“ na darovací smlouvě ze dne 8. února 2008 a posléze na
kupní smlouvě ze dne 26. února 2008. Zatímco podpis „V. T.“ na darovací smlouvě
je kompaktní a ustálený, podpis „V. T.“ na kupní smlouvě je doslova pravým
opakem prvního podpisu, tedy nestálý, nekompaktní, s nestabilní písařkou
dynamikou, s níž se soudci setkávají především u osob staršího věku. Soud
jistěže není oprávněn odborně posuzovat určité pro rozhodnutí významné
skutečnosti (tedy ani posuzovat pravost či nepravost podpisu té které osoby na
listině), avšak měl by vést znalce k tomu, aby uvedené okolnosti (které již při
letmém pohledu na předmětné podpisy mohou u běžného interpreta těchto textů
zakládat pochybnosti uvedeného rázu a tedy navozovat otázky uvedeného typu)
byly jím pečlivě zohledněny a vyloženy v podaném posudku tak, aby bylo zřejmé,
z jakých konkrétních zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke
svému závěru. Jestliže předmětná osoba (předpokládaný autor podpisu) byla staršího
věku, v inkriminovaném období měla zdravotní potíže a byla upoutána na lůžku,
na němž vleže či v pololeže se měla podepisovat na uvedené listině, pak
zpravidla lze očekávat, že vzhled jejího psaného projevu bude poznamenán
sníženou písařskou dynamikou, nebude vyrovnaný, nebude stabilní, oproti
situaci, kdy se bude naopak podepisovat osoba mladšího věku, zdravá a za
standardních podmínek (podpis vsedě u stolu, tj.
s pevnou podložkou). Měl-li
tedy soud v průběhu dokazování k dispozici listiny obsahující podle tvrzení té
které procesní strany podpis předmětné osoby staršího věku, jež se v
inkriminovaném období (podepisování listin) měla nacházet upoutána na lůžku, ve
špatném zdravotním stavu, kdy k těmto podpisům na (co do účelu, resp. co do
obsahu diametrálně odlišných) smlouvách mělo (podle té které strany) dojít
prakticky během necelých tří týdnů (!), přičemž tvrzený podpis této osoby na
prvně uzavřené smlouvě je poměrně kompaktní a ustálený, zatímco podpis na druhé
smlouvě a dalších listinách po tomto datu je (co do subjektivně vnímaných
znaků) pravého opaku (tzv. stařecký styl písma), pak je třeba - i kdyby zde
nebylo dostatečného srovnávacího podkladu – prostřednictvím znalce z oboru
písmoznalectví verifikovat, zda znalec (ne)vylučuje, případně (a z jakých
konkrétních důvodů) považuje za (ne)pravděpodobné, aby osoba uvedeného věku,
jež se měla nacházet v předmětném zdravotním stavu a smlouvu měla podepisovat
za popsaných podmínek byla schopna v tak krátké době tak zásadním způsobem
změnit styl svého podpisu. Přitom jak již shora bylo vyloženo, i nejednoznačný závěr znalce
týkající se pravosti podpisu uvedenou osobou na posuzované listině ještě
neznamená, že soud na podkladě dalších provedených důkazů a s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemůže nakonec dospět k jednoznačnému závěru,
že podpis na předmětné listině (zde darovací smlouvě) není pravým podpisem
dotčené osoby, jak je tvrzeno žalující stranou. Soud je totiž povinen hodnotit
nejen předmětný znalecký posudek včetně výslechu znalce, ale také další v
řízení provedené důkazy, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo
najevo. Teprve po takovém zhodnocení všech právně významných okolností může
soud na podkladě přijatých dílčích skutkových zjištění formulovat závěr o
skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobí právnímu posouzení věci. Je nasnadě,
že v tomto případě takto odvolací soud, ale ani soud prvního stupně
nepostupovaly; skutková zjištění v dané věci byla učiněna na základě vadného
(nelogického) způsobu hodnocení důkazů a neumožňovala (odvolacímu) soudu
přistoupit k danému právnímu posouzení věci, neboť bylo zapotřebí objasnit
(shora popsané) právně významné skutečnosti, které odvolací soud, resp. oba
soudy pominuly. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož posledně označený důvod
(absence právního posouzení věci v odůvodnění rozsudku), pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v
dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1,
část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Jako obiter dictum Nejvyšší soud si dovoluje připomenout ještě
následující judikatorní souvislosti. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo
388/2001, poznamenal, že hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu,
kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro
rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů soud z hlediska jejich:
a) závažnosti (důležitosti) určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy
pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění,
b) zákonnosti zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny
způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům,
které byly získány, nebo provedeny v rozporu s obecně uznávanými právními
předpisy soud nepřihlídne,
c) pravdivosti dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž (pro
rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé
(dokázané) a které nikoli; vyhodnocení důkazů (v tomto směru) předpokládá též
posouzení věrohodnosti důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí. V rozsudku ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, Nejvyšší
soud vyložil a odůvodnil právní názor, že informace, jež soud získává při
provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání
by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním
způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jenž by umožňoval
soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení
věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i
kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě
(např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní úpravy tvrzeného
nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného
hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Zásadě volného hodnocení
důkazů však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech
důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za
řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné
hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí
skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu, budou dostatečně
srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase
důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně
zdůvodněno. V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených
důkazů (např.
určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných
z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty,
případně nebylo přihlédnuto ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, dochází k
situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně
respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového
stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností
právně významných pro meritorní rozhodnutí. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon
nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by
některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým
důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala
zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich
hierarchii a způsob hodnocení, ponechává § 132 o. s. ř. postup při hodnocení
důkazů úvaze soudu. Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje
jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové
závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto
nepředstavují akt libovůle soudu, a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či
obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké
výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu, vycházejícího z posouzení
objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností), zjištěných v
konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka,
jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými
důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně
postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 867/2011). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.