29 Cdo 3478/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně I. G. a. s., zastoupené JUDr. J. N., advokátkou proti
žalované F. spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. F., advokátem námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22
Cm 14/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
1. března 2007, č. j. 4 Cmo 478/2006 – 100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2007, č. j. 4 Cmo
478/2006-100, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2006, č. j.
22 Cm 14/2004-69, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 22 Cm 14/2004-69,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. dubna 2004, č. j. 22
Sm 32/2004-8, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 500.000,- Kč s 6%
úrokem od 1. ledna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.666,60 Kč a
náklady řízení.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se „nepodařilo obhájit“
námitku, podle které nebyla směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci
domáhá (dále jen „sporná směnka“) podepsána „nikým za společnost F. spol. s r.
o.“, když v řízení provedenými důkazy (zejména znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví - ruční písmo, podle jehož závěrů nelze rozhodnout zda je podpis
Ing. P. Š., jednatele žalované společnosti, na sporné směnce padělkem
vyhotoveným bez snahy napodobit pravý podpis anebo zda jde o pravý podpis,
který jmenovaný záměrně zkomolil, aby později mohl jeho pravost popřít) nebylo
jednoznačně prokázáno, že podpis umístěný na sporné směnce nepatří jednateli
žalované Ing. P. Š.. Vzhledem k abstraktnosti směnečných závazků a zásadě
směnečné přísnosti přitom bylo na žalovaném směnečném dlužníku, aby v řízení
prokázal, že směnku za výstavce nepodepsal; v opačném případě se totiž „má za
to, že je výstavcem směnky vlastní a je zavázán stejně jako příjemce cizí
směnky“.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný.
Odvolací soud považoval pro rozhodnutí ve věci za stěžejní otázku, kterého z
účastníků řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží důkazní
břemeno k námitce, že podpis výstavce na směnce není podpisem jednatele
žalované. Podle odvolacího soudu sice obecně platí, že důkazní břemeno ohledně
určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto
skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky a že směnka není
veřejnou, ale soukromou listinou, otázku důkazního břemene k pravosti směnky je
však třeba posuzovat s ohledem na „speciální procesní úpravu směnečného řízení“
obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z ní podle přesvědčení odvolacího soudu
plyne, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvodu
pochybovat (jinými slovy formálně platnou směnku) a vydá-li soud na jeho návrh
směnečný platební rozkaz, unesl žalobce „tímto způsobem“ důkazní břemeno, které
jej v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu tíží. Je pak na žalovaném,
aby proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesl námitky a svá tvrzení v nich
obsažená také prokázal. Závěr (z něhož bez bližšího odůvodnění vycházel též
soud prvního stupně), že důkazní břemeno ohledně námitky zpochybňující pravost
podpisu žalované na směnce tíží žalovanou, proto odvolací soud shledal
správným.
Považuje jinak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná,
odvolací soud ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná v projednávané věci
neprokázala, že podpis na směnce není jejím pravým podpisem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj.
uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř.].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka přisuzuje řešení
otázky, koho tíží důkazní břemeno k pravosti soukromé listiny, je-li touto
listinou směnka a s tím související otázky, zda je v platném právu České
republiky zakotvena presumpce pravosti směnek.
Podle dovolatelky zákonná úprava směnečného a šekového platebního rozkazu
zakotvená v ustanovení § 175 o. s. ř. neobsahuje žádná speciální ustanovení
ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a je tudíž nutné vycházet z
obecné úpravy těchto procesních institutů. Odkazujíc na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo
988/2004, ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96 a ze dne 9. října
2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, dovolatelka usuzuje, že i v případě pravosti
podpisu na směnce, jakožto soukromé listině, nese důkazní břemeno ten, kdo z
existence takové listiny hodlá pro sebe dovozovat příznivé právní důsledky v
podobě nároku na zaplacení směnečného peníze a dalších zákonných nároků z ní
plynoucích. Namítala-li proto žalovaná „při první příležitosti k procesnímu
úkonu“, že spornou směnku nepodepsala (tedy, že jde o směnku nepravou,
falešnou), bylo na žalobkyni, aby prokázala své žalobní tvrzení, podle kterého
tuto směnku vystavila právě žalovaná. Opačný postup, který by v tomto směru
činil rozdíl mezi směnkami a ostatními soukromými listinami, by vedl k porušení
principu rovnosti účastníků před zákonem, když osoby namítající v soudním
řízení nepravost jiné soukromé listiny než směnky, by důkazní břemeno ohledně
své námitky nenesly a měly tak procesně výhodnější postavení než osoby
zpochybňující pravost směnky.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
spatřuje dovolatelka v porušení pravidel „procesního“ dokazování, namítajíc, že
závěry podaného znaleckého posudku vyznívají větší měrou pro žalovanou, když
vylučují, že by podpis na sporné směnce byl pravým spontánním podpisem Ing.
P.Š.. Dovolatelka dále soudům nižších stupňů vytýká, že při posouzení otázky
pravosti podpisu žalované vycházely z důkazů sporných (jejichž věrohodnost
současně zpochybňuje), zatímco žalovanou navrhované důkazy buď vůbec
nepřipustily nebo z nich neučinily žádná skutková zjištění pro jejich
nadbytečnost a nepřihlédly ani ke skutečnosti, že žalovaná žádný hmotněprávní
důvod k vystavení sporné směnky neměla.
Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. pro posouzení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu
žalovaného na směnce v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, dovolacím soudem dosud neřešené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(odst. 1). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny
(odst. 3 věta druhá).
Podle ustanovení § 175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek,
o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění
práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž
žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení
nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti
platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen
do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu
vyhovět, nařídí soud jednání (odst. 1). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí
soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze
přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz
ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odst. 4).
Závěru odvolacího soudu lze v obecné rovině přisvědčit potud, že důkazní
břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
Právní teorie (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 571) i
soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp.
zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002,
pod číslem 86) přitom důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka
řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu
muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene
je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro
nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku
ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato)
nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu
přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato
skutečnost byla nepravdivá.
Okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a
prokázat, jakož i rozložení důkazního břemene (tj. nositele důkazního břemene
ohledně jednotlivých rozhodných skutečností) je pak určován hypotézou
hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků (srov. shodně
v právní teorii výše označené dílo, str. 569, v soudní praxi rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, jenž je
veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Správným Nejvyšší soud shledává také závěr odvolacího soudu, že směnka je
listinou soukromou, nikoli veřejnou (srov. v tomto směru ustanovení § 134 o. s.
ř., podle kterého jsou veřejnými listinami listiny vydané soudy České republiky
nebo jinými státními orgány mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které
jsou zvláštními předpisy za veřejné prohlášeny, což směnka zjevně není).
Otázkou důkazní síly soukromé listiny (bez přímé vazby na směnku) se přitom
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 10.
října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy
číslo 1, ročník 2001, str. 5), vysvětlil, že u soukromých listin je třeba
rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od
toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popření
pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě popírání její
pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel
listinu nepodepsal ani nevystavil. Takové popření je proto dostatečně
relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i
břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze
skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. K
uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí
(srov. v tomto směru např. rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo
2727/99, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, nebo již
zmiňované rozsudky sp. zn. 33 Odo 988/2004 a sp. zn. 23 Odo 1722/2006), přičemž
stejný názor - pokud jde o účinky popření pravosti soukromé listiny - je
zastáván také právní teorií (srov. např. JUDr. Jiří Spáčil: Hodnocení důkazu
soukromou listinou, zejména potvrzením o splnění dluhu, Ad Notam, č. 5,
2000, str. 93-98, prof. JUDr. Josef Macur, DrSc.: Právní a skutkové domněnky
při dokazování listinou v civilním soudním řízení, Právní rozhledy č. 2, 2001,
str. 60-64, ze starší literatury pak např. Dr. Václav Hora: Učebnice civilního
práva procesního, Nákladem spolku československých právníků, Všehrd, Praha
1947, str. 337 a násl.).
Zbývá tedy posoudit, zda jako správný obstojí také závěr odvolacího soudu,
podle kterého je nutné „s ohledem na speciální procesní úpravu směnečného
řízení“ obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. otázku důkazního
břemene pravosti směnky (pravosti podpisu dlužníka na směnce) posuzovat v
porovnání s jinými soukromými listinami odlišně. Takový závěr však podle
přesvědčení Nejvyššího soudu z citovaného ustanovení dovodit nelze.
Jakkoli je důkazní břemeno institutem procesního práva, okruh rozhodujících
skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a následně též prokázat, je
(jak bylo vysvětleno již výše) určován hypotézou hmotněprávní normy, která
upravuje sporný právní poměr účastníků. V případě sporu o zaplacení vlastní
směnky (jejím výstavcem) je proto z ustanovení § 75 a § 78 odst. 1 ve spojení s
§ 28 zákona č. 191/1950 Sb. (tedy z hmotněprávních norem, jež upravují sporný
právní poměr účastníků takového řízení) nutné dovodit, že žalobce je povinen
tvrdit, že žalovaný se podpisem listiny, která vykazuje všechny znaky vlastní
směnky (tj. vystavením směnky), zavázal, že žalobci zaplatí žalovanou částku,
dosud tak však neučinil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce vyplývá -
jde-lio prokázání tvrzení o vystavení vlastní směnky – rovněž břemeno důkazní.
Úprava zkráceného směnečného řízení provedená v ustanovení § 175 o. s. ř. z
tohoto pohledu (tj. z hlediska pravidel určujících rozsah a nositele důkazního
břemene ve sporu o zaplacení směnky) žádnou odchylku nestanoví, když
nepřisuzuje směnce jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině,
nezakládá právní domněnku její pravosti, ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v
průběhu řízení „přešlo“ ze žalobce na žalovaného jen proto, že ve věci byl
vydán směnečný platební rozkaz, tedy jinými slovy, že věc byla projednána a
rozhodnuta (na místo sporného řízení) ve zkráceném rozkazním směnečném řízení
(v obecné rovině k nemožnosti „přechodu“ důkazního břemene srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, jenž je
veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Nelze si
ostatně ani dost dobře představit, že závěr o tom, který z účastníků je povinen
prokázat pravost předložené směnky (podpisu dlužníka na směnce), by mohl být
závislý jen na tom, jaký procesní postup soud v dané věci zvolí.
Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na
směnce proto není (nemůže být) významné, zda konkrétní věc bude projednána a
rozhodnuta (směnečným platebním rozkazem) ve zkráceném směnečném řízení nebo
zda ve věci bude rozhodnuto (rozsudkem) v „běžném“ sporném řízení. Způsob
projednání věci se projeví (může projevit) pouze v tom, že otázkou pravosti
podpisu dlužníka na směnce se v prvním z uvedených případů bude moci soud
zabývat (s ohledem na zásadu koncentrace námitkového řízení) jen tehdy, pokud
žalovaný pravost směnky (pravost svého podpisu na směnce) ve včas podaných
námitkách zpochybní. Nastane-li taková situace, ztrácí závěr, který si soud
předběžně (bez vyjádření žalovaného a bez provedeného dokazování) před vydáním
směnečného platebního rozkazu o pravosti předložené směnky učinil, pro další
průběh řízení (tj. pro výsledek námitkového řízení) jakýkoliv význam a soud
rozhodující o důvodnosti vznesených námitek posoudí uvedenou otázku podle
stejných pravidel jako v jiných sporných řízeních.
Konečně ve prospěch závěru, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí,
nelze argumentovat ani tím, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek
(tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese vždy
žalovaný. Takový (jinak nepochybně správný) závěr je totiž odůvodněn nikoli
zvláštní procesní úpravou směnečného řízení, ale povahou uplatněného
(abstraktního a nesporného) směnečného nároku a tím, že kauzálními námitkami
(viz koncepce břemene tvrzení a důkazního břemene popsaná výše)se žalovaný
brání proti povinnosti plnit existující směnečný závazek.
Závěr, podle kterého důkazní břemeno co do pravosti podpisu dlužníka na směnce
tíží věřitele, který práva ze směnky uplatňuje, byl ostatně již zastáván také
starší odbornou literaturou. Tak v díle František Rouček, Jednotný směnečný
řád, Praha, 1941, str. 322, k výkladu ustanovení článku 69 nařízení č.
111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád, se uvádí, že
nebudí-li směnka podezření, že se staly dodatečně změny obsahu, dokazuje
věřitel jen pravost podpisu dlužníkova, naproti tomu nějaké změny směnky, které
se staly po podpisu, musel by dokazovati dlužník. Stejně pak též v díle Karol
Kizlink a Ján Spišiak, Zmenkové právo podĺa zákona č. 255/1941 Sl. z., na str.
382.
Lze tedy uzavřít, že popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její
pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu
žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze
skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3, věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Pro další fázi řízení považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pouhá
skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení
pravosti podpisu žalovaného na sporné listině (zde na směnce), není kategorický
(tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná o pravý podpis
žalovaného), bez dalšího soudu neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce
jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno.
Nelze v této souvislosti pominout, že znalecký posudek je jen jedním z
důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána,
přičemž povinností soudu je - nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou
obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat (např. výpověď svědků,
kteří byli podpisu sporné listiny žalovaným přítomni nebo listiny, v nichž se
žalovaný k podpisu doznává, popř. z nichž jiným způsobem tento závěr vyplývá,
respektive jiné důkazy potvrzující existenci hlavní pohledávky a její zajištění
směnkou) - tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v
jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Teprve v situaci, kdy
hodnocení provedených důkazů (s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které vyšly
v řízení najevo) soudem vyzní v závěr, že výsledek dokazování pravdivost
skutkových tvrzení žalobce (o pravosti podpisu žalovaného) nepotvrdil, bude na
místě rozhodnout pro neunesení důkazního v neprospěch žalobce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v
á předsedkyně senátu