21 Cdo 1241/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. B., o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o 35.111,- Kč a o uložení
povinnosti vydat zápočtový list, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 10 C 196/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. července 2002, č.j. 39 Co 47/02-72, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru k 5. srpnu 1999 je
neplatné“ a že pracovní poměr končí dohodou ke dni 11. srpna 1999, aby
žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci „dvojnásobek průměrného měsíčního
výdělku ve výši 35.111,- Kč“ a vydat mu „nový zápočtový list, v němž bude jako
důvod skončení pracovního poměru uvedena dohoda dle ustanovení § 43 zákoníku
práce“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl u žalovaného v pracovním poměru
na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 4. 1996 se zařazením řidič. Žalovaným
tvrzený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, že „dne 23. 7. 1999 bez
jeho vědomí vykonal černou jízdu“, považuje za neopodstatněný. Dne 23. 7. 1999
se žalobci dovolal zákazník, který se nemohl dovolat přímo žalovanému, a
žalobce podle jeho pokynu jízdu vykonal a finančně se se žalovaným „vyrovnal“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č.j. 10 C 196/99-44, ve
znění usnesení ze dne 2. 1. 2002, č.j. 10 C 196/99- 60, určil, že „okamžité
zrušení pracovního poměru k 5. srpnu 1999 je neplatné a pracovní poměr skončil
dohodou ke dni 11. srpna 1999“, uložil žalovanému zaplatit žalobci „dvojnásobek
průměrného měsíčního výdělku ve výši 35.111,- Kč“ a „vyhotovit nový zápočtový
list, v němž bude jako důvod skončení pracovního poměru uvedena dohoda dle ust.
§ 43 Zákoníku práce, a předat jej žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku“;
zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení
1.000,-Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce dne 23. 7. 1999
nevykonal bez vědomí žalovaného „černou jízdu“. Vycházel přitom zejména z
výpovědi svědka B., podle které žalovaný svědkovi sdělil, že o žádné jízdě
žalobce ke svědkovi neví. Žalovaný však se svědkem B. nehovořil o tom, že by
žalobce dne 23. 7. 1999 „absolvoval černou jízdu“, uvedl pouze to, že svědkův
zaměstnanec vydal žalobci materiál bez potvrzení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2002, č.j. 39
Co 47/02-72, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil
tak, že zamítl „žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru k 5. 8. 1999 a že pracovní poměr skončil dohodou k 11. 8. 1999, aby
žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 35.111,- Kč a vydat žalobci nový
zápočtový list s uvedením důvodu skončení pracovního poměru dohodou“; zároveň
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
9.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.408,- Kč. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jízda, kterou dne 23. 7. 1999 podnikl
žalobce (a která byla důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru), byla
uskutečněna bez jakéhokoli souhlasu a vědomí žalovaného a že tedy šlo o tzv.
„černou jízdu“. Vycházel přitom z toho, že žalobce, ač tvrdil, že tato jízda
byla provedena řádně a v souladu s jeho pracovními povinnostmi, nenavrhl
důkazy, které by byly způsobilé jeho tvrzení doložit, přestože byl poučen a
vyzván k tomu odvolacím soudem. Tvrdí-li žalovaný „tzv. negativní
skutečnosti“, dochází podle názoru odvolacího soudu k „přesunutí“ důkazního
břemene na žalobce, což soud prvního stupně zcela pominul. Protože však žádné
důkazy pro své tvrzení neoznačil, neunesl důkazní břemeno a „nelze než uzavřít,
že tuto jízdu lze kvalifikovat jako jízdu černou“. Nesouhlasil se soudem
prvního stupně ani v tom, že jednání žalobce lze hodnotit jako ojedinělý exces
při plnění pracovních úkolů a že toto jednání nedosahuje intenzity porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Neoprávněné použití vozidla
zaměstnavatele a neoprávněné využití pohonných hmot, které financuje
zaměstnavatel, tedy neoprávněné nakládání cizím majetkem, je dle názoru
odvolacího soudu tak závažným porušením pracovních povinností a pracovní kázně,
pro něž je aplikace ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. prác zcela namístě.
Je-li okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 8. 1999 platné, nemůže mít
žalobce nárok na náhradu mzdy a není oprávněn požadovat vydání nového
zápočtového listu s uvedením jiného důvodu skončení pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že z žádného důkazu
provedeného v řízení nevyplynulo, že by žalovaný dal jiné osobě než žalobci
najevo, že počínání žalobce shledává nesprávné. I sdělení žalovaného svědku B.
není než konstatováním nevědomosti o jízdě, nikoli však vyjádřením nesouhlasu.
Odvolací soud také pominul okolnost, že žalovaný vyvodil z údajné „černé jízdy“
dne 23. 7. 1999 závěr až dne 11. 8. téhož roku; tato časová prodleva měla vést
soud k úvaze o „event. účelovosti“ jednání žalovaného. Nesouhlasí ani se
závěrem, podle něhož prosté tvrzení negativní skutečnosti žalovaným odůvodňuje
přesunutí důkazního břemene na žalobce, když ten tvrdí skutečnost jinou. Za
tohoto skutkového stavu lze naopak konstatoval, že to byl žalovaný, který
neunesl důkazní břemeno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný rozvázal s
žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 5. 8. 1999 (doručeným dne
11. 8. 1999) – i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne, kdy nabyl účinností zákon č.
167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánu
České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správných poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V projednávané věci bylo mimo jiné mezi účastníky sporné, zda žalobce porušil
pracovní kázeň tím, že dne 23. 7. 1999 použil služebního motorového vozidla bez
souhlasu a pokynu nadřízeného – žalovaného, a tím se dopustil „černé jízdy“. S
námitkou dovolatele, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že prosté
„tvrzení negativní skutečnosti žalovaným odůvodňuje přesunutí důkazního
břemene na žalobce“, lze souhlasit.
Podle ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni přispět k
tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě vylíčí všechny
potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy
potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového
stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku
nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a §
120 odst. 1 větou první o.s.ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být
prokázána. Hypotéza hmotněprávní normy tedy vedle okruhu rozhodujících
skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje i rozložení důkazního břemene;
určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z
jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy,
jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k
prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v
případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc
rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý
prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 8.4.1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č.
57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene
lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení
důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst.3 věta druhá o.s.ř.),
neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o
tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2002).
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku
řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném
směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání těchže skutečností mohlo přivodit ve
sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch
žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných
tvrzení než důkazní povinnost, která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní
povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého
účastníka, neboť v závislosti na hypotéze právní normy každá ze sporných stran
musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Protože však
strany mají různý zájem na výsledku řízení, mají také různou a zcela
samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy odlišné a zcela
samostatné z toho vyplývající břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Z toho, co
bylo o povaze povinnosti tvrzení, důkazní povinnosti, břemenu tvrzení a
důkazním břemenu uvedeno, nutno dovodit, že povinnost tvrzení, důkazní
povinnost, břemeno tvrzení a důkazní břemeno nemohou „přecházet“ v řízení z
jedné strany sporu na stranu druhou.
Z hmotněprávní úpravy rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením –z
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat,
že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení
pracovní kázně, má zaměstnavatel. Neunese-li zaměstnavatel v tomto směru
důkazní břemeno, pak musí být srozuměn s tím, že spor o určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru bude soudem rozhodnut v jeho neprospěch
(tedy, že žalobě na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru bude
vyhověno).
V posuzovaném případě žalobce dne 23. 7. 1999 vykonal jízdu služebním vozidlem
pro zákazníka, který se nemohl telefonicky spojit přímo s žalovaným. Protože
žalovaný označil tuto jízdu jako „černou“ a protože také z tohoto důvodu s
žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr, bylo v řízení před soudy jeho procesní
povinností, aby prokázal, že žalobce uvedeným jednáním porušil pracovní kázeň a
že toto porušení dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.
Žalobce v souladu s ustanovením § 101 odst. 1 o.s.ř. tvrdil, že postup, který
dne 23. 7. 1999 použil, byl „ve firmě žalovaného zcela běžný“. I když toto
tvrzení - jak správně uvádí odvolací soud - neprokázal, nevyplývá z tohoto
procesního závěru soudu bez dalšího také závěr, že by bylo prokázáno porušení
pracovní kázně žalobcem. Důkazní břemeno v tomto směru totiž nese žalovaný.
Jinak správná úvaha, že tvrzení žalobce nebylo prokázáno, zde nemá význam,
neboť pro rozhodnutí sporu je podstatná okolnost, zda to byl žalovaný, který
prokázal, že jednání žalobce bylo v rozporu s požadavky zákona na dodržování
pracovní kázně. Z toho, že žalobce neprokázal jedno ze svých tvrzení, nelze
totiž (logicky vzato) dovozovat, že by tím bylo (samo o sobě) postaveno
najisto, že porušil pracovní kázeň (neprokázání tvrzení neznamená, že by byl
zjištěn jeho opak), a že by v důsledku toho žalovaný unesl v tomto směru své
důkazní břemeno. Jestliže důkazní břemeno tíží žalovaného, nemůže neprokázání
tvrzení žalobce, že tato jízda byla provedena způsobem „ve firmě žalovaného
zcela běžným“, bez dalšího znamenat jeho neúspěch ve sporu.
Nesprávný názor odvolacího soudu na otázku důkazního břemene se pak
projevil v tom, že nehodnotil provedené důkazy také z hlediska,
zda žalovaný unesl své důkazní břemeno prokázat porušení pracovní kázně
žalobcem, a že z tohoto pohledu ani nevedl potřebné dokazování. Výpovědi
účastníků a svědků, které měly pro rozhodnutí věci zásadní význam, pak
neposuzoval ve vztahu k tomu, nakolik jsou jimi tvrzení žalovaného (o porušení
pracovní kázně žalobcem tím, že vykonal tzv. „černou jízdu“) prokázána.
Případný závěr, že rozhodné skutečnosti nebyly dokazováním jednoznačně zjištěny
(tj. prokázány), by totiž musel mít za následek nepříznivé rozhodnutí nikoliv
pro žalobce, ale pro žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu