26 Cdo 2522/2024-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatele M. D., zastoupeného Mgr. Kateřinou Turnhöfer, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Evropská 2758/11, za účasti Společenství vlastníků XY, zastoupeného JUDr. Annou Krčmárovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 Cm 42/2022, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2024, č. j. 3 Cmo 27/2023-144, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2024, č. j. 3 Cmo 27/2023-144, se ve výroku I mění jen tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, č. j. 67 Cm 42/2022-56, ve výroku I, pokud jím byla vyslovena neplatnost usnesení bodu č. 2 shromáždění účastníka konaného dne 23. 5. 2022, kterým byly schváleny nové stanovy, a to v jejich čl. XV.6. části věty druhé, podle níž „mění-li se však všem vlastníkům jednotek velikost podílu na společných částech domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílů na společných částech, vyžaduje se souhlas všech vlastníků jednotek“, se mění tak, že v této části nejde o rozhodnutí shromáždění účastníka. II. Jinak se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. 12. 2022, č. j. 67 Cm 42/2022-56, vyslovil, že je neplatné „usnesení bodu č. 2 shromáždění účastníka konaného dne 23. 5. 2022, kterým byly schváleny nové stanovy účastníka“ (výrok I), zamítl návrh na zrušení „usnesení bodu č. 2 shromáždění účastníka konaného dne 23. 5. 2022, kterým byly schváleny nové
2. K odvolání účastníka Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 13. 5. 2024, č. j. 3 Cmo 27/2023-144, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení účastníka zamítl (výrok I), dále jej změnil ve výroku III ohledně náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Po doplnění dokazování zjistil shodně se soudem prvního stupně, že navrhovatel je vlastníkem jednotek č. 410/14 a č. 410/15 v domě č. p. XY, k. ú. XY, kde vzniklo Společenství vlastníků XY (dále jen „Společenství“). Dne 23. 5. 2022 v 19:00 hodin se konalo shromáždění vlastníků, na jehož programu byly mimo jiné pod bodem 1 prezence, kontrola usnášeníschopnosti, zahájení, volba předsedajícího, sčitatele, zapisovatele a ověřovatele a pod bodem 2 schválení nových stanov. Navrhovatel se dostavil na místo shromáždění v restauraci Cafe Decada, v čase 19:01:45 až 19:01:56 pořizoval fotografie plných mocí, v 19:02 hod. měl telefonický hovor a vzdálil se z místa shromáždění, v 19:05 hod. se vrátil a podepsal prezenční listinu, následně byly projednány body 3 a 4 programu, body 1 a 2 již byly projednány v nepřítomnosti navrhovatele.
4. Po právní stránce věc posuzoval podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 7. 2020 (dále jen „o. z.“), a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, zdůraznil, že právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním zákonodárce omezil z hlediska osobního (musí jít o přehlasovaného vlastníka), časového (musí být podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník o rozhodnutí dozvěděl), jakož i z hlediska věcného (pro přezkoumání musí být důležitý důvod). Navrhovatele pak nepovažoval za přehlasovaného vlastníka, neboť se sice dostavil na místo shromáždění, pak se ale vzdálil, nikomu z přítomných osob před svým odchodem neřekl, kam jde, ani zda vůbec a kdy se vrátí, nepožádal, aby byla schůze přerušena a aby se na něj počkalo, odmítl podepsat prezenční listinu a odpovědět na otázku, zda bude někoho dalšího na shromáždění zastupovat, a předat v tom případě plné moci. Přítomní vlastníci proto nemohli nijak dovodit, že se chce hlasování účastnit a nelze jim (resp. Společenství) klást k tíži, že shromáždění zahájili a první dva body schválili bez jeho přítomnosti. K přezkumu usnesení o změně stanov proto nelze přistoupit.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a nepřezkoumatelné a že mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad. Poukazoval na to, že z fyzikálního hlediska je nemožné, aby se průběh shromáždění v rozmezí od 19:02 hod. až 19:04 hod. odehrál tak, jak jej popsal odvolací soud, a nesouhlasil ani s jeho závěrem, že není přehlasovaným vlastníkem, měl za to, že v daném případě nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018. Rovněž odvolacímu soudu vytýkal, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 500/2000, 21 Cdo 2862/2019, 26 Cdo 3352/2021), když se nezabýval potenciální nicotností napadeného usnesení shromáždění účastníka podle § 245 o. z. Přitom zdůraznil, že nové znění stanov je v rozporu s § 1169 o. z., nadto bylo napadené usnesení Společenství přijato v rozporu se zásadou poctivosti. Za nesprávnou považoval i aplikaci § 1209 odst. 1 o. z., domníval se, že je namístě neplatnost usnesení shromáždění vlastníků posuzovat podle § 258 o.
z. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval jeho přípustností.
7. Právní posouzení věci dovolatel zpochybňuje především prostřednictvím skutkových námitek (že se průběh shromáždění nemohl odehrát tak, jak jej popsaly soudy nižších stupňů). Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu. Soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
8. Otázkou, za jakých předpokladů soud uspořádá poměry vlastníků jednotek podle § 1209 o. z., se Nejvyšší soud již zabýval a dovodil, že i nadále se uplatní judikaturní závěry, podle nichž právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním přísluší toliko přehlasovanému vlastníku jednotky, pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod; smyslem úpravy těchto omezujících hledisek (připouštějících rozhodování jen ve zcela odůvodněných a výjimečných případech) je minimalizovat zásahy veřejné moci do soukromoprávních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3196/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1065/23, či ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2201/2023). Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci v prvé řadě zkoumal, zda navrhovatel je přehlasovaným vlastníkem, postupoval s výše uvedenou judikaturou v souladu.
9. V soudní praxi přitom není pochyb, že přehlasovaným je především takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5883/2017, a sp. zn. 26 Cdo 1312/2017, ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1566/18). V usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, pak Nejvyšší soud dodal, že za přehlasovaného vlastníka jednotky nelze považovat ani toho, kdo (řádně pozván na shromáždění a informován o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálil (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato.
10. Podle skutkových zjištění (která nelze v dovolacím řízení zpochybnit) se navrhovatel dostavil na místo shromáždění v restauraci Cafe Decada, v čase 19:01:45 až 19:01:56 pořizoval fotografie plných mocí, v 19:02 hod. měl telefonický hovor a vzdálil se z místa shromáždění, v 19:05 hod. se vrátil a podepsal prezenční listinu, následně byly projednány body 3 a 4 programu, body 1 a 2 již byly projednány v nepřítomnosti navrhovatele.
11. Dovodil-li odvolací soud za shora popsaného skutkového stavu, že navrhovatel není přehlasovaným vlastníkem, neboť (ač řádně pozván) se ze shromáždění vzdálil a neúčastnil se hlasování o zpochybňovaném usnesení bez vážného důvodu, je jeho závěr výrazem standardní soudní praxe. Není-li navrhovatel přehlasovaným vlastníkem, není aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle § 1209 odst. 1 o. z. Dovolání pro řešení těchto otázek tak není přípustné podle § 237 o. s. ř.
12. V rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu však odvolací soud posoudil otázku zdánlivosti usnesení shromáždění společenství vlastníků, pro řešení této otázky je proto dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné.
13. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a překvapivé, Nejvyšší soud však existenci těchto vad neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu má náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. a dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny, a nelze je proto pokládat za překvapivé.
14. V usnesení ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3352/2021, uveřejněném pod číslem 43/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zjistí-li soud v průběhu řízení o neplatnost rozhodnutí shromáždění vlastníků, že rozhodnutí je zdánlivé, rozhodne z úřední povinnosti, že o rozhodnutí shromáždění nejde (§ 90 odst. 1 z. ř. s.). V projednávané věci se tudíž odvolací soud měl zabývat i tím, zda rozhodnutí je či není zdánlivé. Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
15. Podle ustálené soudní praxe se za zdánlivá považují taková rozhodnutí shromáždění, která se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, nebo byla přijata v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, uveřejněné pod číslem 84/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021).
16. V projednávané věci byly napadeným rozhodnutím shromáždění schváleny nové stanovy, které (mimo jiné) v čl. XV.6. větě druhé určují, že k přijetí rozhodnutí shromáždění se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, mění-li se však všem vlastníkům jednotek velikost podílu na společných částech domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílů na společných částech, vyžaduje se souhlas všech vlastníků jednotek.
17. Podle § 1208 písm. a) o. z. do působnosti shromáždění patří rozhodování o změně stanov.
18. Podle § 1206 odst. 2 věta druhá o. z. k přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů.
19. Podle § 1169 odst. 1 o. z. vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit. Ke změně prohlášení se vyžaduje písemný souhlas vlastníka jednotky, jehož práv a povinností se změna dotkne. Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se rovněž písemný souhlas osoby oprávněné z věcného práva, pokud se jejích práv a povinností změna dotkne. Pro účinnost změny prohlášení se vyžaduje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže se změna dotýká práv a povinností všech vlastníků jednotek.
20. Z citovaných ustanovení vyplývá, že shromáždění je oprávněno rozhodovat o změně stanov, proto schválilo-li v projednávané věci shromáždění nové stanovy, nemohlo překročit svou působnost a nemůže tak jít z tohoto důvodu o zdánlivé rozhodnutí ve smyslu § 245 věty druhé o. z.
21. Z citovaných ustanovení rovněž vyplývá, že zákon k přijetí rozhodnutí vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, přičemž požadavek na vyšší počet hlasů pro hlasování na shromáždění nikde nestanoví. Změna stanov, kterou se omezuje hlasování kvalifikovanou většinou a zavádí se hlasování prostou většinou, tudíž neodporuje donucujícím ustanovením zákona ani se nepříčí dobrým mravům, neboť je jen na vůli vlastníků, zda budou vyžadovat vyšší většinu hlasů pro hlasování o některých otázkách. Ani v této části tak nejde o zdánlivé rozhodnutí ve smyslu § 245 věty první o. z.
22. Jiná je však situace, pokud jde o tu část čl. XV.6. stanov, podle níž se souhlas všech vlastníků jednotek vyžaduje v těch případech, kdy se mění všem vlastníkům jednotek velikost podílu na společných částech domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílů na společných částech.
23. Použitá formulace odpovídá textu § 1214 větě druhé o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2020, které bylo od 1. 7. 2020 novelizováno zákonem č. 163/2020 Sb. Touto novelou bylo mimo jiné z působnosti shromáždění vypuštěno rozhodování o změně prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkách, do té doby obsažené v § 1208 písm. b) o. z., a v souvislosti s tím byl změněn i § 1214 o. z., z něhož byla věta druhá odstraněna. Od 1. 7. 2020 je pak změna prohlášení, při níž jedině může dojít ke změně podílů na společných částech, upravena výlučně v § 1169 o. z., který je nepochybně ustanovením kogentním. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3314/2023, změna prohlášení vlastníka (§ 1169 o. z.) nespadá pod pojem správy domu a pozemku v bytovém spoluvlastnictví definovaný v § 1189 o. z., ale souvisí se spoluvlastnickým vymezením a výkonem spoluvlastnického práva, přičemž o otázkách týkajících se vlastnictví či spoluvlastnictví jednotlivých vlastníků jednotek společenství vlastníků není oprávněno rozhodovat. Upravily-li v projednávané věci nově přijaté stanovy v čl. XV.6. hlasování o změně velikosti podílu na společných částech, odporuje jejich obsah v této části donucujícím ustanovením zákona a ve smyslu § 245 věty první o. z. se na rozhodnutí shromáždění v této části hledí, jako by nebylo přijato.
24. Napadené usnesení odvolacího soudu tak v tomto rozsahu správné není. Dosavadní výsledky řízení však ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto dovolací soud jeho usnesení v uvedeném rozsahu změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně a určil, že v této části o rozhodnutí shromáždění účastníka nejde, jinak dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
25. V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud také o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Jelikož oba účastníci měli v řízení částečný úspěch (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.), dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu