26 Cdo 2657/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci navrhovatelů a/ doc. RNDr. Ing. J. H., CSc., a b/ Ing. D. H., zastoupených
Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Zábřehu, U Skleníku
1905/7, za účasti Společenství Miroslava Bajera 6038/3,5, se sídlem v Ostravě –
Porubě, Miroslava Bajera 6038/3, IČO: 28631722, zastoupeného Mgr. et Mgr.
Markem Škrobánkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní
741/15, o neplatnost usnesení shromáždění společenství ze dne 30. dubna 2014,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 111/2014, o dovolání
navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2015,
č. j. 5 Cmo 270/2015-91, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2015, č. j. 5 Cmo
270/2015-91, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. května 2015, č. j. 15 Cm 111/2014-53, ve spojení s usnesením
ze dne 24. června 2015, č. j. 15 Cm 111/2014-63, v části výroku I., jíž byl
zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění ze dne 30. dubna
2014 přijatého k bodu 8, kterým bylo rozhodnuto o schválení smlouvy uzavřené s
Výtahy Silesia s. r. o., a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května
2015, č. j. 15 Cm 111/2014-53, ve spojení s usnesením ze dne 24. června 2015,
č. j. 15 Cm 111/2014-63, v části výroku I., jíž byl zamítnut návrh na vyslovení
neplatnosti usnesení shromáždění ze dne 30. dubna 2014 přijatého k bodu 8,
kterým bylo rozhodnuto o schválení smlouvy uzavřené s Výtahy Silesia s. r. o.,
se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Návrhem podaným u Krajského soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) dne 29.
července 2014 se navrhovatelé domáhali vyslovení neplatnosti usnesení
shromáždění vlastníků jednotek Společenství Miroslava Bajera 6038/3,5 (dále jen
„Společenství“, „jednotky“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) přijatých na
zasedání dne 30. dubna 2014 k bodům 3, 6b a 8 programu jednání (dále též jen
„napadená usnesení“), jimiž bylo rozhodnuto o schválení účetní závěrky za rok
2013 (dále též jen „usnesení k bodu 3 programu shromáždění“), o jmenování pana
D. členem kontrolní komise (dále též jen „usnesení k bodu 6b programu
shromáždění“) a o schválení smlouvy uzavřené s Výtahy Silesia s. r. o. (dále
též jen „usnesení k bodu 8 programu shromáždění“). Návrh odůvodnili tvrzením,
že dotčené shromáždění vlastníků jednotek nebylo usnášeníschopné. Podle jejich
názoru je tomu tak zejména proto, že shromáždění se osobně účastnili pouze
vlastníci jednotek mající méně než většinu (polovinu) všech hlasů (počítaných
podle velikosti jejich podílů na společných částech domu); přitom k hlasům
vlastníků jednotek, kteří vykonávali svá hlasovací práva ve smluvním
zastoupení, nelze pro účely zjišťování usnášeníschopnosti shromáždění
přihlížet, jelikož stanovy Společenství nezakládaly právo nechat se na
shromáždění zastoupit (v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). V průběhu řízení rovněž
namítli, že na předmětném zasedání ani nebyla zjišťována usnášeníschopnost
shromáždění před každým hlasováním (zde poukázali na rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 23. ledna 2009, sp. zn. 7 Cmo 160/2008).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 15 Cm 111/2014 –
53, ve spojení s usnesením ze dne 24. června 2015, č. j. 15 Cm 111/2014 – 63,
návrh na zahájení řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Navrhovatelé
jsou členy Společenství a podílovými spoluvlastníci jednotky v předmětném domě.
Dne 30. dubna 2014 Společenství konalo shromáždění, jehož předmětem bylo mimo
jiné schvalování účetní závěrky za rok 2013, hlasování o doplnění kontrolní
komise (jejíž působnost doposud vykonával tzv. revizor) o dva členy, jmenovitě
o Mgr. R. M., CSc., a Ing. J. D., a schválení smlouvy o dílo se společností
Výtahy Silesia s. r. o. týkající se výměny výtahů v domě (dále též jen „Smlouva
o dílo“). Ze shromáždění byl pořízen zápis, podle něhož se ho zúčastnili
vlastníci jednotek (případně jejich zmocněnci) disponující spoluvlastnickými
podíly na společných částech domu v celkové výši ideálních 16.089/28.606 (z
toho vlastníci jednotek disponující spoluvlastnickými podíly na společných
částech domu ve výši ideálních 4.940/28.606 byli zastoupeni zmocněnci), což
představovalo 56,24 % hlasů všech vlastníků. Za tohoto stavu předseda výboru
Společenství prohlásil shromáždění za usnášeníschopné. Následně byl schválen
program jednání shromáždění, který korespondoval s obsahem pozvánky na
shromáždění. K jednotlivým bodům programu zpravidla proběhla krátká diskuze, po
níž bylo hlasováno o schválení navrženého usnesení. V zápisu byl zaznamenán
rovněž příchod paní S. před projednáváním bodu 3 programu s poznámkou „US 58,61
%“ a příchod paní S. před projednáváním bodu 7 programu s poznámkou „US 60,98
%“. Z údajů zaznamenaných v zápisu současně vyplynulo, že pro schválení účetní
závěrky za rok 2013 i pro doplnění kontrolní komise o Ing. J. D. hlasovalo
95,96 % proti 4,04 % přítomných vlastníků, pro přijetí usnesení schvalujícího
Smlouvu o dílo se pak vyslovilo 96,12 % proti 3,88 % přítomných vlastníků. Ze
shodných tvrzení účastníků vzal také za zjištěno, že navrhovatelé se (osobně)
účastnili předmětného shromáždění a hlasovali na něm proti přijetí napadených
usnesení. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že v posuzované věci
jde o návrh na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění podle § 1209
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který byl
podán včas (ve lhůtě tří měsíců od konání shromáždění) a osobami k tomu aktivně
věcně legitimovanými (přehlasovanými členy Společenství). Následně se zabýval
otázkou, zda je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. pro to, aby
napadená usnesení přezkoumal soud. V této souvislosti konstatoval, že při
výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, lze
vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní
praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), a
dovodil, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je
tak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která
přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do
podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (v této
souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo
3246/2007, 29 Cdo 383/2010, 29 Cdo 3706/2010 a 26 Cdo 421/2014). Poté však
zdůraznil, že důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků
není každé (jakékoliv) porušení právních předpisů či stanov; vyslovení
neplatnosti usnesení přijatého shromážděním odůvodňuje jen takové porušení
právních předpisů a stanov, které mělo za následek závažný zásah do práv
vlastníků jednotek nebo společenství samotného (v tomto směru poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). V návaznosti na
to uzavřel, že není dán důležitý důvod pro přezkoumání usnesení k bodům 6b a 8
programu shromáždění, neboť tato usnesení nejsou – vzhledem k jejich povaze –
způsobilá zasáhnout do právního postavení vlastníků jednotek či do podstaty
předmětu jejich vlastnictví. Současně shledal, že usnesení k bodu 3 programu
shromáždění by sice mohlo zasahovat do právního postavení vlastníků jednotek,
avšak v daném případě navrhovatelé žádný konkrétní zásah do tohoto jejich
postavení ani netvrdili (natož prokázali). Mimo rámec uvedeného dodal, že navíc
ze zápisu ze shromáždění vyplývá, že jeho usnášeníschopnost byla kontrolována
při každém hlasování, a současně přičinil, že neplatnost napadených usnesení by
nebylo možné vyslovit ani z důvodu, že část vlastníků jednotek na shromáždění
vykonávala svá hlasovací práva prostřednictvím zmocněnců, třebaže stanovy
Společenství výslovně nezakládaly právo nechat se na shromáždění zastoupit; s
účinností od 1. ledna 2014 totiž má takový postup oporu přímo v zákoně,
konkrétně v ustanovení § 441 odst. 1 o. z., které již neomezuje smluvní
zastoupení pouze na provedení právního úkonu, jak to dříve činilo ustanovení §
31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince
2013 (dále jen „obč.
zák.“), jejž aplikoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29
Cdo 3399/2010, na který odkázali navrhovatelé. Za této situace návrh na
vyslovení neplatnosti napadených usnesení zamítl.
K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze
dne 18. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 270/2015-91, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně (ve spojení s opravným usnesením) v zamítavém výroku I. potvrdil ohledně
usnesení k bodům 6b a 8 programu shromáždění a zrušil ohledně usnesení k bodu 3
programu shromáždění; současně ho zrušil též v nákladovém výroku II. V rozsahu,
v němž byl uvedený rozsudek zrušen, pak věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Po částečném zopakování a doplnění dokazování vzal rovněž za zjištěno, že podle
bodů 1 až 3 čl. X stanov Společenství v rozhodném znění (dále jen „Stanovy“),
nazvaného „Kontrolní komise, revizor“, je kontrolní komise kontrolním orgánem
společenství, který je oprávněn kontrolovat činnost společenství a projednávat
stížnosti jeho členů na činnost společenství nebo jeho orgánů, že odpovídá
pouze shromáždění, je nezávislá na ostatních orgánech společenství a volí ji
shromáždění stejným způsobem, jak se volí výbor, že v rámci své působnosti
kontroluje, zda společenství a jeho orgány vyvíjejí činnost v souladu se
zákonem o vlastnictví bytů a s těmito stanovami, že se vyjadřuje k řádné účetní
závěrce společenství a ke zprávě výboru určené k projednání na schůzi
shromáždění, že podává shromáždění zprávu o výsledcích své kontrolní činnosti a
může také podat výboru nebo pověřenému vlastníkovi zprávu o nedostatcích
zjištěných při své kontrolní činnosti s návrhy na opatření včetně termínu na
jejich odstranění a že se účastní prostřednictvím svého zástupce jednání
výboru. Jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní názory o včasnosti návrhu na zahájení řízení a aktivní věcné
legitimaci navrhovatelů. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zaujal názor,
že slovní spojení „důležitý důvod“, obsažené v § 1209 odst. 1 o. z., nelze
zaměňovat s termínem „důležitá záležitost“, jenž byl užit v ustanovení § 11
odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Uvedl, že z důvodu zachování
právní jistoty lze mít i nadále za to, že předmětem soudního přezkumu mohou být
pouze rozhodnutí shromáždění, která mají za následek vznik, změnu či zánik
podstatných práv a povinností. Od účinnosti nové právní úpravy, tj. od 1. ledna
2014, však již nepostačí, že jde o důležitou záležitost z hlediska závažnosti
obsahu napadeného usnesení (objektivní stránka věci), nýbrž musí existovat též
důležitý důvod pro podání návrhu na přezkum takového usnesení (subjektivní
stránka věci). Dodal, že „důležitost důvodu“ je přitom nutné vztáhnout jak k
osobě navrhovatele, tak i k ostatním vlastníkům jednotek a ke společenství
samotnému. Vycházeje z uvedených závěrů konstatoval, že v konečném důsledku lze
pokládat za správný právní názor, že není dán důležitý důvod pro přezkoumání
usnesení k bodu 6b a 8 programu shromáždění. Zde zdůraznil, že na rozdíl od
výboru, který je statutárním orgánem společenství, není kontrolní komise
obligatorním orgánem této právnické osoby a tedy ani orgánem nezbytným pro
řádný chod společenství. Objektivně vzato tudíž není namístě, aby soud
přezkoumával rozhodnutí shromáždění vlastníků o jmenování (volbě) člena
kontrolní komise, tj. v tomto případě usnesení k bodu 6b programu shromáždění. Ve vztahu k usnesení k bodu 8 programu shromáždění pak poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
28 Cdo 3246/2007, z něhož podle jeho názoru
vyplývá, že za důležitou záležitost nelze považovat mimo jiné komplexní úpravu
bytového domu (spočívající ve výměně oken, vchodových dveří, zateplení
obvodového zdiva a zateplení půdního prostoru), jež je s ohledem na stáří domu
obvyklá a jíž nedojde k podstatným změnám na budově. Z toho usoudil, že tím
spíše není dán důležitý důvod pro přezkoumání rozhodnutí shromáždění o výměně
výtahů v domě. Za předčasné – z důvodů tam specifikovaných – však považoval
právní závěry, které soud prvního stupně učinil ve vztahu k usnesení k bodu 3
programu shromáždění. Za této situace zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně
ve výroku I. potvrdil ohledně usnesení k bodům 6b a 8 programu shromáždění
(dále též jen „potvrzující výrok“) a zrušil ohledně usnesení k bodu 3 programu
shromáždění.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé
dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“), a odůvodnili konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a sice otázky vymezení pojmu „důležitý důvod“, užitého v
ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Zdůraznili, že nová právní úprava obsažená v
citovaném ustanovení mění dřívější terminologii užívanou pro vyjádření věcného
omezení práva na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním. Tato změna není
samoúčelná, nýbrž nese s sebou i nutnost opuštění dosavadního přístupu.
Namítli, že přístup, který zvolil odvolací soud, však nemá oporu v zákoně a
neodůvodněně zužuje okruh případů, v nichž bude dán důležitý důvod, aby
usnesení přijaté shromážděním přezkoumal soud. Podle jejich mínění je naopak
namístě vykládat uvedený pojem – vzhledem k jazykovému významu použité
terminologie – šířeji a vedle případů, kdy přezkoumání napadeného usnesení
odůvodňuje již závažnost samotné rozhodované záležitosti, je nutno pod něj
podřadit i situace, kdy je dána „jiná příčina pro rozhodnutí soudu“. Takováto
důležitá příčina je přitom dána zejména tehdy, je-li jednání a rozhodování
shromáždění postiženo natolik zásadními nedostatky, že výsledné usnesení
shromáždění reálně nebylo vůbec přijato a jde tedy o usnesení pouze zdánlivé.
Zdánlivé je pak kupříkladu usnesení, které přijalo shromáždění, jež nebylo
usnášeníschopné, či usnesení, které sice „přijalo“ usnášeníschopné shromáždění,
avšak nedostatečným počtem hlasů, anebo usnesení, o němž nebylo vůbec
hlasováno, a přesto je „vydáváno“ za platně přijaté. Měli za to, že v případě
takovýchto usnesení je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. bez
dalšího; není tedy již zapotřebí, aby řešila tzv. „důležitou záležitost“, jak
byl tento pojem chápán v poměrech ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o
vlastnictví bytů. Z vyložených důvodů vyjádřili přesvědčení, že je přinejmenším
předčasný právní závěr, že pro přezkoumání usnesení přijatých k bodům 6b a 8
programu shromáždění není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.,
přijal-li odvolací soud uvedený závěr bez toho, aniž se zabýval jejich
námitkami stran nedostatku usnášeníschopnosti shromáždění, které přijalo
dotčená usnesení, a nezjišťování usnášeníschopnosti tohoto shromáždění před
každým hlasováním, resp. aniž přezkoumal správnost právních názorů, jež v tomto
směru zaujal soud prvního stupně. Navrhli, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení.
Společenství se ve vyjádření k dovolání ztotožnilo s potvrzujícím výrokem
napadeného rozhodnutí, vyvracelo správnost použitých dovolacích námitek a
navrhlo, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně
shledal, že dovolání navrhovatelů (dovolatelů) bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. Přitom shledal, že dovolání je podle § 237 o. s.
ř. – pro rozpor s judikaturou – přípustné proti části výroku I. usnesení
odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o
zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého k bodu 8 programu
shromáždění; jinak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný (viz posléze uvedený výklad).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení
uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím
řízení o odpověď na otázku, zda – vzhledem k okolnostem projednávané věci – je
či není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.
Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný
vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky,
navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout,
aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl
nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. zakotvuje právo vlastníka jednotky (nebo i
společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky), nesouhlasí-li s
usnesením přijatým shromážděním (o záležitostech náležejících do působnosti
shromáždění – viz § 1208 písm. d/ o. z.), navrhnout soudu, aby rozhodl o
záležitosti, která je předmětem dotčeného usnesení. Vzhledem k tomu, že při
rozhodování podle citovaného ustanovení jde o zásah veřejné moci do
soukromoprávních vztahů, lze institut upravený v ustanovení § 1209 odst. 1 o.
z. připustit pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit
se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je proto
omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného.
Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze
do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí
dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to
důležitý důvod (omezení věcné). Právo obrátit se na soud s návrhem na vyslovení
neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků musí proto podléhat
rovněž věcnému omezení nastavenému v § 1209 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 (dále
jen „citované rozhodnutí“), přijal a odůvodnil právní názor, že při výkladu
slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, lze vyjít z
definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při
aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a dovodit, že
důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy,
jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje
buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty
předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, a z 19.
března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnosti podané proti citovaným
usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09,
a ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/14/, a dále např. rozsudky Nejvyššího
soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod č. 95/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo
4386/2015). Lze jen dodat, že přístup dovolatelů k řešení uvedené otázky
neobstojí. Aby totiž soud mohl učinit (kladný) závěr o tom, že napadené
usnesení shromáždění vlastníků bylo (skutečně) přijato v rozporu se zákonem či
stanovami společenství (a je proto neplatné), musí být nejprve splněna
podmínka, že k přezkumu napadeného usnesení existuje důležitý důvod ve smyslu §
1209 odst. 1 o. z. (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí).
Od uvedené judikatury se odvolací soud v konečném důsledku neodchýlil, jestliže
na zjištěném skutkovém základě dovodil, že pro přezkoumání rozhodnutí
shromáždění vlastníků o jmenování (volbě) člena kontrolní komise není dán
důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že kontrolní
komise je pouze fakultativním (tj. nepovinně vytvářeným) orgánem Společenství,
který – s přihlédnutím k čl. X Stanov – není nadán rozhodovací pravomocí vůči
vlastníkům jednotek ani mu nenáleží oprávnění právně jednat jménem Společenství
„navenek“, totiž není volba člena tohoto orgánu způsobilá zasáhnout do právního
postavení vlastníků jednotek (natož do podstaty předmětu jejich vlastnictví).
Závěr odvolacího soudu o nedostatku důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení
k bodu 6b programu shromáždění je tak ve skutečnosti výrazem standardní soudní
praxe (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července
2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému
rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS
3352/16).
Se zřetelem k odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je na tomto
místě zapotřebí zdůraznit, že v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
3246/2007 (na něž poukázaly oba soudy), Nejvyšší soud neposuzoval „důležitost“
komplexních úprav bytového domu (spočívajících ve výměně oken, vchodových
dveří, zateplení obvodového zdiva a zateplení půdního prostoru), jak se snad
mylně domníval odvolací soud, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím
související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím
zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do
fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014). Jestliže tedy Nejvyšší soud v
citovaném rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění
vlastníků jednotek nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů), nelze z toho
usuzovat, že o takovou záležitost nešlo ani v usnesení přijatém k bodu 8
programu shromáždění, které je předmětem řízení v dané věci; oproti usnesení,
jež bylo zkoumáno v uvedeném případě, totiž předmětné usnesení řeší diametrálně
odlišnou záležitost.
Dovolací soud zastává názor, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o
výměně výtahů v domě lze co do závažnosti jím řešené záležitosti pro vlastníky
jednotek i pro společenství samotné přirovnat (zejména s ohledem na technickou
a finanční náročnost realizace takové záležitosti) k rozhodnutí o výměně oken v
domě, jež podle judikatury Nejvyššího soudu lze pokládat za rozhodnutí přijaté
v důležité záležitosti, a to i tehdy, má-li být výměna oken hrazena z fondu
údržby (srov. odůvodnění rozsudku z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).
Pak ovšem musí být důležitou záležitostí i schválení smlouvy o dílo, která
stanoví konkrétní podmínky, za nichž bude výměna výtahů realizována, jakož i
schválení případných podstatných změn takové smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku důležitého
důvodu pro přezkoumání usnesení k bodu 8 programu shromáždění neobstojí, neboť
je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V části výroku I.,
jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na
vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení, tudíž usnesení odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené rozhodnutí bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil v rozsahu vymezeném ve
výroku I. tohoto usnesení (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a podle § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu
prvního stupně. Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost
(podle § 237 o. s. ř.), jelikož dovolateli nastolenou právní otázku, zda je dán
důležitý důvod (též) pro přezkoumání usnesení přijatého k bodu 6b programu
shromáždění, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu