26 Cdo 4567/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci navrhovatelky J. S., zastoupené JUDr. Ondřejem Skalkou, advokátem se
sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, za účasti Společenství vlastníků jednotek
Wolkerova 793/30, 794/30A, 795/32 Olomouc – Nová Ulice, se sídlem Olomouc –
Nová Ulice, Wolkerova 793/30, IČO: 26800489, zastoupeného Mgr. Richardem
Frommerem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 325/6, o vyslovení
neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků, vedené u Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 101/2015, o dovolání navrhovatelky proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května 2016, č. j. 5 Cmo
53/2016-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit Společenství vlastníků jednotek Wolkerova
793/30, 794/30A, 795/32 Olomouc – Nová Ulice, se sídlem Olomouc – Nová Ulice,
Wolkerova 793/30, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k
rukám Mgr. Richarda Frommera, advokáta se sídlem Olomouc, Ostružnická 325/6, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud prvního stupně) usnesením ze
dne 9. prosince 2015, č. j. 30 Cm 101/2015-48, vyhověl návrhu a vyslovil
(určil), že je neplatné usnesení ze dne 23. dubna 2015, jímž shromáždění
Společenství vlastníků jednotek Wolkerova 793/30, 794/30A, 795/32 Olomouc –
Nová Ulice (dále jen „Společenství“, „jednotky“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“), rozhodlo „o navýšení výpočtových listů o 155,- Kč (založení dvou nových
položek a zrušení položky STA) od 1. července 2014“ (dále též jen „napadené
usnesení“, resp. „usnesení shromáždění“); současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Navrhovatelka je
členkou Společenství a vlastnicí jedné z dvaatřiceti jednotek v domě. Společenství konalo dne 28. dubna 2013 shromáždění vlastníků jednotek, které
schválilo navýšení plateb na odměny členů výboru na částku 75,- Kč měsíčně za
jednotku a rozhodlo o úklidu v domě určenou osobou za odměnu 3.000,- Kč měsíčně
a za příspěvek na čisticí prostředky 500,- Kč ročně s tím, že uvedené částky
budou s účinností od 1. května 2013 hrazeny z fondu oprav. Na dalším
shromáždění dne 24. dubna 2014 sdělil místopředseda výboru Společenství
přítomným vlastníkům, že v důsledku změny právních předpisů nadále nebude možné
hradit jako doposud odměny členů výboru a příspěvky na úklid domu z fondu
oprav, nýbrž bude nutné odpovídající platby rozpočítat na jednotky, což bude
činit 75,- Kč měsíčně na odměny členů výboru a 90,- Kč měsíčně na úklid domu,
tj. celkem 170,- Kč měsíčně na jednotku, a to s dovětkem, že vlastníci
jednotek, kteří platí zálohu na společnou televizní anténu (STA), si od uvedené
částky odečtou 15,- Kč, z čehož vyplývá navýšení plateb na správu domu ve výši
155,- Kč měsíčně na jednotku, přičemž tato změna se odrazí v „opravě“
výpočtových listů s účinností od 1. července 2014. Navýšení výpočtových listů o
uvedenou částku pak schválilo až shromáždění Společenství dne 23. dubna 2015
přesto, že tato záležitost nebyla uvedena v pozvánce na zasedání shromáždění a
že tohoto zasedání se zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich zmocněnci)
disponující pouhými 10.935 hlasy z celkových 20.897 hlasů. Příspěvky na správu
domu navýšené o 155,- Kč pak s účinností od 1. července 2014 hradí vlastníci
třiceti jednotek v domě. Současně zjistil, že podle čl. III bodu 2. písm. f/ a
h/ stanov Společenství, účinných v době rozhodování shromáždění (dále jen
„Stanovy“), platilo, že do výlučné pravomoci shromáždění vlastníků jednotek
náleží rozhodování o výši příspěvků vlastníků jednotek na náklady spojené se
správou společných částí domu, popřípadě dalších příspěvků, pokud jsou z
rozhodnutí vlastníků vybírány, a dále rovněž stanovení výše odměny členů
výboru. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že v posuzované věci jde
o návrh na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění podle § 1209
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zdůraznil,
že návrh na zahájení řízení byl podán včas (ve lhůtě tří měsíců od konání
shromáždění), osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou (členkou Společenství)
a pro to, aby napadené usnesení přezkoumal soud, je též dán důležitý důvod ve
smyslu § 1209 odst. 1 o. z., neboť podle jeho názoru usnesení shromáždění se
svým obsahem dotýká majetkové sféry navrhovatelky. Na uvedený důležitý důvod
však usoudil i z toho, že shromáždění rozhodlo o předložené záležitosti přesto,
že nebyly splněny podmínky pro její dodatečné zařazení na pořad zasedání (§ 253
odst. 3 ve spojení s § 1221 o. z.), a že napadené usnesení zakládalo členům
Společenství platební povinnost se zpětnou účinností.
Z týchž příčin nakonec
usoudil též na neplatnost usnesení shromáždění, neboť rozhodnutí o záležitosti,
jež nebyla řádně zařazena na pořad zasedání shromáždění, považoval za závažné
porušení zákona, přičemž zpětná účinnost napadeného usnesení se podle něj
dokonce příčí ústavnímu pořádku. Za tohoto stavu návrhu na zahájení řízení
vyhověl.
stupně změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl. Současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po částečném zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal rovněž za
zjištěno, že shromáždění dne 23. dubna 2015 se zúčastnila zmocněnkyně
navrhovatelky, jež za ni hlasovala proti přijetí napadeného usnesení. Jinak se
ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné (byť zčásti z jiných
důvodů) pokládal rovněž právní názory o včasnosti návrhu na zahájení řízení a
aktivní věcné legitimaci navrhovatelky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
dospěl k závěru, že pro přezkoumání napadeného usnesení není dán důležitý důvod
ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. V této souvislosti předně zdůraznil, že uvedené
slovní spojení nelze zaměňovat s termínem „důležitá záležitost“, jenž byl užit
v dosavadních právních předpisech, konkrétně v ustanovení § 11 odst. 3 věty
třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013
(dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Uvedl, že z důvodu zachování právní
jistoty lze mít i nadále za to, že předmětem soudního přezkumu mohou být pouze
rozhodnutí shromáždění, která mají za následek vznik, změnu či zánik
podstatných práv a povinností. Od účinnosti nové právní úpravy, tj. od 1. ledna
2014, však již nepostačí, že jde o důležitou záležitost z hlediska závažnosti
obsahu napadeného usnesení (objektivní stránka věci), nýbrž musí existovat též
důležitý důvod pro podání návrhu na přezkum takového usnesení (subjektivní
stránka věci). Dodal, že „důležitost důvodu“ je přitom nutné vztáhnout jak k
osobě navrhovatele, tak i k ostatním vlastníkům jednotek a ke společenství
samotnému. Vycházeje z uvedených závěrů konstatoval, že napadeným usnesením
bylo sice zasaženo do právního postavení navrhovatelky (bylo jím rozhodnuto o
záležitosti, která se dotýká jejích majetkových poměrů), avšak nešlo o zásah
podstatný. V tomto směru poukázal zejména na skutečnost, že výši odměn členů
výboru a příspěvků na úklid domu schválilo již shromáždění Společenství dne 28.
dubna 2013, přičemž o tom, že tyto položky nadále nebude možné hradit z fondu
oprav, byli vlastníci jednotek informováni předem na zasedání shromáždění dne
24. dubna 2014. Vlastníci třiceti (z celkových dvaatřiceti) jednotek pak s
účinností od 1. července 2014 platí příspěvek na správu domu navýšený o 155,-
Kč bez ohledu na to, že této změně nepředcházelo odpovídající rozhodnutí
vrcholného orgánu Společenství. Z toho usoudil, že s daným navýšením „fakticky“
souhlasila naprostá většina členů Společenství od samého počátku, což bylo
dodatečně „potvrzeno“ napadeným usnesením. Současně shledal, že částka 155,- Kč
měsíčně na odměny členů výboru a na úklid domu není „nijak nepřiměřená“. Za
této situace vyhovující usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na
zahájení řízení zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. .ř.“). V dovolání předně namítla, že dotčené usnesení je nepřezkoumatelné,
neboť odvolací soud se v něm nevypořádal se všemi argumenty, které uplatnila v
průběhu odvolacího řízení, zejména pak ve svém vyjádření k odvolání, které
proti usnesení soudu prvního stupně podalo Společenství. Z toho dovozovala, že
rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje zásadní nedostatky (vady), v jejichž
důsledku bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Poté vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud (stejně
jako soud prvního stupně) její návrh na zahájení řízení nesprávně podřadil pod
ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Podle jejího názoru totiž návrh na vyslovení
neplatnosti usnesení přijatého shromážděním ve skutečnosti podléhá právní
úpravě obsažené v § 258 a násl. o. z. (§ 1221 o. z.), které se v něm ostatně
výslovně dovolávala. Měla tudíž za to, že možnosti přezkoumání platnosti
napadeného usnesení nelze klást na překážku omezení nastavená v § 1209 odst. 1
o. z., jak to nesprávně učinily soudy nižších stupňů. Na podporu uvedeného
stanoviska dodala, že přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků podle ustanovení
§ 258 a násl. o. z., v nichž jsou zakotvena mírnější omezení, připouští i
důvodová zpráva k § 1221 o. z., přičemž stejný názor je zaujímán též v odborné
literatuře (v této souvislosti se odvolávala na publikace Spáčil, J. a kol.:
Občanský zákoník III. Věcná práva /§ 976–1474/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1276 s. /dále jen „Komentář“/, a Novotný, M., Horák, T.,
Holejšovský, J., Oehm, J.: Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016., 413 s.). Podotkla, že v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda právo obrátit se na soud s
návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním podléhá
omezením nastaveným v § 1209 odst. 1 o. z., jak uvažovaly soudy nižších stupňů. Pro případ kladné odpovědi na předestřenou otázku vyslovila názor, že slovní
spojení „důležitý důvod“, užité v citovaném ustanovení, nelze vykládat a
aplikovat způsobem, jaký použil odvolací soud. V této souvislosti zdůraznila,
že existenci důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním
je třeba v konkrétním případě posuzovat především „z hlediska závažnosti
pochybení orgánů společenství“, resp. „z hlediska závažnosti zásahu do práv
vlastníků jednotek“. Podle jejího mínění však odvolací soud naznačeným způsobem
nepostupoval.
Jinak by totiž musel shledat existenci důležitého důvodu pro
přezkoumání usnesení shromáždění již v okolnostech, v nichž spatřovala rozpor
dotčeného usnesení se zákonem a Stanovami („rozhodování o otázce nezařazené na
pořad zasedání shromáždění“ a „přijetí usnesení… se zpětnou účinností“), neboť
právě tímto – podstatným – porušením zákona a Stanov bylo „významně zasaženo do
práv a právního postavení vlastníků jednotek“ (zde poukázala rovněž na celkovou
výši částky, kterou získalo Společenství od vlastníků jednotek na základě
napadeného usnesení). Vzhledem k tomu zastávala stanovisko, že v poměrech
souzené věci je dán důležitý důvod pro přezkoumání napadeného usnesení (§ 1209
odst. 1 o. z.), a dodala, že při vymezení jeho obsahu lze v některých dílčích
aspektech vycházet z dosavadní soudní praxe. Zde se dovolávala rozsudku
Nejvyššího soudu z 23. února 2012, sp. zn. „99 Cdo 3399/2010“ (správně zřejmě
29 Cdo 3399/2010), s konstatováním, že odvolací soud se při právním posouzení
věci od uvedeného rozsudku odchýlil. Navrhla, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje,
eventuálně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Společenství se ve vyjádření k dovolání ztotožnilo s názorem, že není dán
důležitý důvod pro přezkoumání napadeného usnesení, a vyjádřilo přesvědčení, že
při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“ lze nadále vycházet (přinejmenším
„analogicky“) z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená
soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů (v
této souvislosti odkázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28
Cdo 3246/2007, 29 Cdo 3399/2010, a 26 Cdo 5363/2014). Dále rovněž vyvracelo
správnost použitých dovolacích námitek a navrhlo, aby dovolání bylo odmítnuto,
popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání navrhovatelky (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly (zejména v poměrech právní úpravy obsažené v o. z.)
vyřešeny. Jde především o otázku, zda uplatněný nárok na vyslovení neplatnosti
usnesení shromáždění je podřaditelný pod ustanovení § 1209 odst. 1 o. z.,
samozřejmě včetně omezení nastaveného v citovaném ustanovení, jak dovodil
odvolací soud, či zda podléhá právní úpravě obsažené v § 258 a násl. o. z. (§
1221 o. z.), jak míní dovolatelka. V případě správnosti právního názoru
odvolacího soudu půjde rovněž o zodpovězení otázky, zda – vzhledem k okolnostem
projednávané věci – je či není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka
uplatnila dovolací námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné. Dovolací soud proto dotčené rozhodnutí přezkoumal nejprve z
hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č.
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že
měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání
proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když
rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že
i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
V projednávané věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně konkrétně a
srozumitelně vyplývá, z jakých příčin odvolací soud změnil vyhovující usnesení
soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl. Současně z obsahu dovolání je bez
jakýchkoli pochybností zřejmé, že vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného
rozhodnutí dovolatelku nikterak nezkrátily v možnosti bránit se mu podáním
tohoto mimořádného opravného prostředku. Napadené rozhodnutí tudíž není
postiženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, byť lze připustit, že odvolací soud se podrobně nevypořádal
s každým dílčím argumentem, který dovolatelka uplatnila v průběhu odvolacího
řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný
vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky,
navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout,
aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl
nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
Podle § 1221 o. z. nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco
jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení
o shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské
schůzi. Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný
právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí
orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se
neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku. Podle § 259 o. z. právo dovolat se
neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o
rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od
přijetí rozhodnutí. Podle § 260 odst. 1 o. z. soud neplatnost rozhodnutí
nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní
následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí
nevyslovit. Podle § 260 odst. 2 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani
tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré
víře.
Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. zakotvuje právo přehlasovaného vlastníka
jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky),
nesouhlasí-li s usnesením přijatým shromážděním (o záležitostech náležejících
do působnosti shromáždění – v daném případě viz § 1208 písm. d/ o. z. a zejména
čl. III bod 2. písm. f/ a h/ Stanov), navrhnout soudu, aby rozhodl o
záležitosti, která je předmětem dotčeného usnesení. Jelikož toto speciální
ustanovení zařazené v rámci ustanovení o společenství vlastníků řeší ochranu
přehlasovaného vlastníka jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je
vlastníkem jednotky), je pro tento případ podle názoru dovolacího soudu
vyloučena podpůrná aplikace ustanovení o spolku (ve smyslu § 1221 o. z.), neboť
ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství
vlastníků něco jiného. Přitom z tohoto úhlu pohledu je nerozhodné, že
ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. nespecifikuje, s jakým petitem (návrhem, jak má
být ve věci rozhodnuto) se má přehlasovaný vlastník jednotky na soud obrátit;
tuto otázku lze totiž vyřešit výkladem citovaného ustanovení. V této
souvislosti pak nelze přehlédnout, že byť na uvedenou otázku nedávala odpověď
ani dřívější (z hlediska obsahového obdobná) právní úprava obsažená v zákoně o
vlastnictví bytů (účinném do 31. prosince 2013), Nejvyšší soud již v rozsudku
ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněném pod č. 58/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že postupem podle § 11 odst.
3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů se přehlasovaný vlastník jednotky může u
soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého
shromážděním, naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a
citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých
shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení; nelze ji tudíž
posuzovat v řízení o žalobě podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. a ani nemůže
být přezkoumávána jakožto předběžná otázka v jiném soudním řízení, s výjimkou
řízení o zápis skutečností, vzešlých z dotčeného usnesení, do rejstříku
společenství vlastníků jednotek. Jinými slovy řečeno, postupem podle § 11 odst.
3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů se přehlasovaný vlastník jednotky mohl u
soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého
shromážděním. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby se dovolací soud od
těchto názorů odklonil v poměrech obsahově shodné právní úpravy obsažené nyní v
ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Lze tak uzavřít, že i postupem podle § 1209
odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze
určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, což ostatně
dovolatelka v posuzovaném případě učinila. Obdobné názory vyplývají nepřímo i z
usnesení Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 2360/2016, a z
12. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3645/2016.
Vzhledem k tomu, že při rozhodování podle citovaného ustanovení jde o zásah
veřejné moci do soukromoprávních vztahů, lze institut upravený v ustanovení §
1209 odst. 1 o. z. připustit pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných
případech. Právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého
shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z
hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky
(osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode
dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen
tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Právo obrátit se na soud s
návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků musí
proto podléhat rovněž věcnému omezení nastavenému v § 1209 odst. 1 o. z.
Za tohoto stavu je zapotřebí rovněž zkoumat, zda rozhodnutí odvolacího soudu
obstojí z pohledu právnímu závěru, že vzhledem k okolnostem projednávané věci
není dán důležitý důvod (ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.), aby napadené usnesení
přezkoumal soud. K tomuto závěru je nutno nejdříve předeslat následující.
Z předchozího textu odůvodnění tohoto rozhodnutí již vyplynulo, že ingerence
soudu do soukromých záležitostí vlastníků jednotek má být jevem výjimečným.
Soud proto může přezkoumávat usnesení přijaté shromážděním vlastníků jen v
případě, je-li pro to důležitý důvod. Při porovnání současné a předchozí právní
úpravy nelze ztratit ze zřetele, že na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy
přehlasovaný vlastník jednotky mohl požádat soud o rozhodnutí jen tehdy, šlo-li
o „důležitou záležitost“ (§ 11 odst. 3 věta třetí zákona o vlastnictví bytů),
nová úprava umožňuje přezkum usnesení shromáždění vlastníků pouze v případě,
je-li pro to „důležitý důvod“ (§ 1209 odst. 1 o. z.); současně však stále
hovoří o „rozhodnutí o záležitosti“. Ačkoli tedy není pochyb o tom, že nová
právní úprava mění dřívější pojmosloví užívané pro vyjádření věcného omezení
práva na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním vlastníků, podle
přesvědčení dovolacího soudu lze už na tomto místě předeslat, že nejde o
natolik výraznou změnu, že by sama o sobě odůvodňovala opuštění dosavadního
přístupu. Přesto však je zapotřebí se vypořádat s možnými výkladovými
variantami, které z dotčené terminologické změny pramení.
Podle dovolatelky se má důležitost důvodu pro přezkoumání rozhodnutí přijatého
shromážděním posuzovat na základě úvahy o závažnosti namítaných příčin
neplatnosti napadeného usnesení, tj. zejména podle toho, jak podstatně byla
(měla být) porušena práva přehlasovaného vlastníka při přijímání dotčeného
usnesení, resp. jak závažné následky způsobilo (mělo způsobit) vytýkané
porušení zákona či stanov. Dále přichází do úvahy výkladové varianty, podle
nichž se má důležitost důvodu pro přezkoumání rozhodnutí přijatého shromážděním
hodnotit buď podle závažnosti obsahu napadeného usnesení (objektivní přístup)
nebo podle závažnosti motivu vedoucího k podání návrhu na zahájení řízení
(subjektivní přístup). Nelze však opomenout ani výkladové varianty kombinující
oba uvedené přístupy (kombinovaný přístup) buď tak, že k závěru, že v
konkrétním případě je dán důležitý důvod pro přezkoumání rozhodnutí shromáždění
vlastníků, je třeba dospět oběma přístupy současně (jak se domníval odvolací
soud), nebo tak, že k uvedenému závěru postačí dojít kterýmkoli (jedním) z
nich. Zákon neposkytuje spolehlivá vodítka, jež by umožňovala určit, která
výkladová varianta nejlépe odpovídá charakteru nastaveného omezení. Podle
názoru dovolacího soudu však lze k takovému určení dospět na základě smyslu a
účelu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. K tomu lze uvést následující.
Účelem ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. je ochrana práv a oprávněných zájmů
vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech
společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou
provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež
mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatelčin přístup k řešení uvedené otázky
neobstojí. Aby totiž soud mohl učinit (kladný) závěr o tom, že napadené
usnesení shromáždění vlastníků bylo (skutečně) přijato v rozporu se zákonem či
stanovami společenství, musí být nejprve splněna podmínka, že k přezkumu
napadeného usnesení existuje důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Za
správný však nelze pokládat ani přístup, který existenci důležitého důvodu ve
smyslu § 1209 odst. 1 o. z. zkoumá na podkladě motivu vedoucího k podání návrhu
na přezkum usnesení přijatého shromážděním vlastníků (subjektivní přístup). V
důsledku toho pak nelze pokládat za správné ani kombinované přístupy posuzování
závažnosti důvodu pro přezkoumání napadeného usnesení. Nezbývá tedy, než
přípustnost soudního přezkumu usnesení shromáždění vlastníků nadále hodnotit
podle závažnosti obsahu napadeného usnesení, tedy – řečeno jinak – podle
významu záležitosti, o níž bylo rozhodnuto dotčeným usnesením (objektivní
přístup). V opačném případě by věcné omezení takového přezkumu ztrácelo
jakýkoli smysl. Ačkoli tedy nová právní úprava mění dřívější pojmosloví užívané
pro vyjádření věcného omezení práva na přezkoumání usnesení přijatého
shromážděním, z účelu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. vyplývá, že dotčenou
terminologickou změnu nelze pojímat jako odklon od dosavadního přístupu. Při
výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení,
proto lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená
soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a
dovodit, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je
dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která
přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do
podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
3246/2007, a z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnosti
podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 27. ledna
2009, sp. zn. I. ÚS 60/09, a ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/14/, a dále
např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010,
uveřejněný pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 8.
července 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015).
V posuzovaném případě bylo napadeným usnesením rozhodnuto „o navýšení
výpočtových listů o částku 155,- Kč na bytovou jednotku“ s tím, že z
inkasovaných finančních prostředků budou financovány odměny členů výboru a
příspěvky na úklid domu, které byly dosud hrazeny z fondu oprav. Současně s tím
však nebylo rozhodnuto o odpovídajícím snížení příspěvků do uvedeného fondu.
Skutečný význam napadeného usnesení tak spočívá ve zvýšení plateb do fondu
oprav. Otázkou, zda a popřípadě kdy je míra závažnosti usnesení o navýšení
plateb do fondu oprav natolik intenzivní, že tuto záležitost lze hodnotit jako
„důležitou“, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 12. července 2016, sp.
zn. 26 Cdo 5024/2015 (dále jen „citovaný rozsudek“). Z odůvodnění citovaného
rozsudku přitom vyplývá, že otázku navýšení plateb do fondu oprav zásadně nelze
považovat za záležitost, která přímo zasahuje do právního postavení vlastníků
jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho
využití, ledaže v konkrétním případě jde o navýšení extrémní. O takové navýšení
však v souzené věci evidentně nejde. Přitom důležitý důvod pro přezkoumání
napadeného usnesení nelze v tomto konkrétním případě spatřovat ani v tom, že
dotčené usnesení zakládalo členům Společenství platební povinnost se zpětnou
účinností. Zde totiž nelze odhlédnout od celkové výše takto „retroaktivně“
uložené platební povinnosti, která činila „pouhých“ 1.550,- Kč na bytovou
jednotku (155,- Kč měsíčně za období od 1. července 2014 do 23. dubna 2015),
což je částka, jež je ve zdejších socioekonomických poměrech vnímána spíše jako
bagatelní. Za rozhodující pro konečný úsudek o nedostatku důležitého důvodu pro
přezkoumání napadeného usnesení však dovolací soud i v tomto případě považuje
okolnost, že možné výdaje z takto vybraných prostředků budou moci vlastníci
jednotek ovlivnit hlasováním o konkrétních akcích souvisejících s domem, které
budou projednávány na budoucích shromážděních a u kterých nelze případně ani
vyloučit úvahu o „důležitém důvodu“ ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. (srov. opět
odůvodnění citovaného rozsudku).
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z pohledu právních otázek
otevřených dovolacímu přezkumu je napadené usnesení odvolacího soudu v konečném
důsledku správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.) – dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které vznikly Společenství v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.100,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst.
1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu