26 Cdo 5363/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou,
advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, proti žalovanému Společenství
vlastníků pro dům Na nábřeží 1-5, Bruntál, se sídlem v Bruntále, Na nábřeží
1154/3, IČO: 27786951, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem
v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, o určení neplatnosti usnesení shromáždění
společenství vlastníků, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm
73/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.
června 2014, č. j. 5 Cmo 103/2014-229, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo
103/2014-229, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2013, č. j.
41 Cm 73/2012-164, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 30. července 2008 se žalobce
(původně společně s dalšími tam označenými žalobci) domáhal vyslovení (určení)
neplatnosti usnesení shromáždění, konaného dne 6. května 2008 (dále též jen
„shromáždění“ a „předmětné usnesení“, resp. „usnesení“), Společenství vlastníků
pro dům Na nábřeží 1-5, Bruntál, se sídlem v Bruntále, Na nábřeží 1154/3 (dále
jen „Společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Žalobu odůvodnil zejména
tvrzeními, že pozvánka na shromáždění nebyla doručena všem vlastníkům jednotek
(jeho samého z toho nevyjímaje /k tomu viz protokol o jednání na č. l. 67 až 69
spisu/), jak požadují stanovy Společenství (dále jen „stanovy“), že výsledky
hlasování o předmětném usnesení byly počítány v rozporu se zákonem a stanovami
„podle velikosti podílů“ a nikoli „podle počtu vlastníků“, že s nimi navíc
členové výboru Společenství manipulovali (v tom směru, že mezi hlasující pro
přijetí usnesení zahrnuli také vlastníky jednotek, kteří odešli ze shromáždění
ještě před samotným hlasováním), takže – i kdyby byly počítány správnou metodou
– neodpovídají skutečnosti, a že proto se lze domnívat, že usnesení nebylo
schváleno potřebnou tříčtvrtinovou většinou všech vlastníků jednotek. Vedle
toho namítl, že obsah písemného vyhotovení předmětného usnesení nekoresponduje
se zněním odhlasovaného usnesení.
Rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, č. j. 8 Co 361/2009-99, Krajský soud v Ostravě
potvrdil rozsudek ze dne 12. února 2009, č. j. 12 C 192/2008-73, jímž Okresní
soud v Bruntále zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti předmětného usnesení a
rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. ledna
2012, č. j. 29 Cdo 383/2010-133, citované rozsudky v poměru mezi žalobcem a
žalovaným zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako
soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
Následně Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září
2013, č. j. 41 Cm 73/2012-164, žalobu na vyslovení neplatnosti předmětného
usnesení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobce je členem
Společenství a spolu se svou manželkou V. P. má ve společném jmění manželů
jednotku v předmětném domě, s níž je spojen podíl na společných částech domu o
velikosti ideálních 13/5000. Společenství konalo dne 6. května 2008
shromáždění, jehož předmětem bylo projednání a schválení celkové revitalizace
domu (v předpokládané ceně do 23,5 mil. Kč), která zahrnovala „výměnu výtahů,
oken v bytech i nebytových prostorách, celkové zateplení domu, zateplení
střechy, úpravu předních i zadních vstupů domů, včetně schránek a zvonkových
tabel aj.“ (dále též jen „celková revitalizace domu“, resp. „revitalizace“). S
revitalizací bylo spojeno přijetí úvěru ve výši 20 mil. Kč od Komerční banky,
a. s. (dále též jen „úvěr“ a „úvěrující banka“). Ze shromáždění byl pořízen
zápis, podle něhož se jej zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich
zmocněnci) disponující spoluvlastnickými podíly na společných částech domu v
celkové výši ideálních 8.494/10.000. Po prezentaci projektu revitalizace
(zástupci budoucího zhotovitele), sdělení podmínek poskytnutí úvěru (zástupkyní
úvěrující banky) a ukončení navazující diskuze vlastníků jednotek, proběhlo
hlasování o předmětném usnesení, které bylo – podle údajů zaznamenaných v
zápisu ze shromáždění – schváleno. S celkovou revitalizací domu a přijetím
úvěru totiž vyslovili souhlas vlastníci jednotek s podíly o velikosti ideálních
7.806/10.000, proti byli vlastníci s podíly o velikosti ideálních 368/10.000 a
hlasování se zdrželi vlastníci s podíly o velikosti ideálních 320/10.000. Tehdy
schválená revitalizace domu je již v současné době dokončena.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně předně dovodil, že v posuzované
věci se žalobce domáhá vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění podle § 11
odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve
znění účinném v době konání shromáždění (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). V
návaznosti na to zdůraznil, že žaloba sice byla podána včas (v šestiměsíční
prekluzivní lhůtě od přijetí usnesení), osobou k tomu aktivně věcně
legitimovanou (vlastníkem jednotky, který je oprávněn brojit proti rozhodnutí
shromáždění, třebaže se ho nezúčastnil /zde odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 1423/2009/), avšak nelze jí
vyhovět, neboť směřuje proti usnesení, jímž nebylo rozhodnuto o důležité
záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení. V této souvislosti poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, z něhož podle
jeho názoru vyplývá, že za důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty
třetí zákona č. 72/1994 Sb. nelze považovat mimo jiné komplexní úpravu bytového
domu (spočívající ve výměně oken, vchodových dveří, zateplení obvodového zdiva
a zateplení půdního prostoru), jež je s ohledem na stáří domu obvyklá a jíž
nedojde k podstatným změnám na budově; přitom v projednávaném případě jde o
typově shodnou situaci (celkovou revitalizaci domu). Poté rovněž dovodil, že
důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek není
každé (jakékoliv) porušení právních předpisů či stanov. S ohledem na obecný
princip proporcionality musí totiž soud v řízení o žalobě podle § 11 odst. 3
věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. vždy zvažovat, zda zjištěným porušením
právních předpisů či stanov došlo s ohledem na okolnosti případu k natolik
závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, že to
odůvodňuje vyslovení neplatnosti napadeného usnesení. Stejně tak musí
posuzovat, zda vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění nedojde k závažnému
zásahu do práv nabytých třetími osobami v dobré víře; vyslovit neplatnost
napadeného usnesení může jen tehdy, není-li tomu tak (v tomto ohledu odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Vycházeje z
uvedených právních názorů uzavřel, že v projednávané věci nelze vyslovením
neplatnosti předmětného usnesení reparovat újmu, která mohla být žalobci
způsobena „případným“ přijetím usnesení v rozporu s právními předpisy či
stanovami, neboť celková revitalizace domu byla již dokončena a tento stav není
možné zvrátit. Dodal, že navíc žalobě vyhovující rozhodnutí by vyvolalo stav
nejistoty v právních vztazích, do nichž vstoupilo Společenství při naplňování
obsahu usnesení, a v konečném důsledku by zasáhlo do práv nabytých v dobré víře
třetími osobami, především zhotovitelem revitalizace a úvěrující bankou.
Nad
rámec uvedeného „pro úplnost“ doplnil, že jde-li o žalobní námitku nesprávnosti
použité metodiky počítání hlasů na shromáždění, pak výsledky hlasování o
předmětném usnesení byly vyčísleny správnou metodou, neboť systematickému a
teleologickému výkladu ustanovení § 11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994
Sb., které předurčilo kvórum pro přijetí dotčeného usnesení (tříčtvrtinovou
většinou všech vlastníků jednotek v domě), odpovídá počítání hlasů podle
velikosti podílů na společných částech domu. Za této situace žalobu na
vyslovení neplatnosti předmětného usnesení zamítl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo 103/2014-229, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil v nákladovém výroku II.; zároveň
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně
se soudem prvního stupně tak především dovodil, že předmětné usnesení
nepředstavuje důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č.
72/1994 Sb. Poté se ztotožnil rovněž s ostatními právními názory, které soud
prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby (včetně názorů učiněných s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010), a
proto na ně jako na správné (pro stručnost) odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil
zejména konstatováním, že napadený rozsudek řeší „problematiku“, jež v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předně připomněl, že na
shromáždění vlastníků jednotek dne 6. května 2008 (dále opět jen „shromáždění“)
se rozhodovalo o celkové revitalizaci domu, jejíž cena přesáhla 20 mil. Kč.
Podle jeho názoru tedy šlo o velmi důležitou záležitost, která se dotýkala mimo
jiné finanční spoluúčasti všech vlastníků jednotek na úhradě nákladů
revitalizace. Namítl, že shromáždění nebylo řádně svoláno, jelikož několika
členům Společenství (včetně jeho samého) nebyla v rozporu se stanovami vůbec
doručena pozvánka na shromáždění. V této souvislosti zdůraznil, že podle zákona
č. 72/1994 Sb. má vlastník jednotky právo podílet se na rozhodování
společenství vlastníků, zejména v otázkách týkajících se jeho jednotky, přičemž
toto právo vykonává především hlasováním na shromážděních společenství; je-li
mu upřena možnost se shromáždění účastnit, je mu znemožněn i výkon uvedeného
práva, které je konkretizací jednoho ze základních lidských práv, a sice práva
vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dodal, že
zmíněné právo má u všech vlastníků stejný zákonný obsah a požívá stejnou míru
ochrany. Z toho dovozoval, že byla-li na shromáždění společenství projednávána
záležitost, která se dotýká vlastnického práva všech vlastníků jednotek, musí
být vždy posouzena jako „důležitá“, a zároveň byly-li při svolávání shromáždění
porušeny právní předpisy či stanovy, je nutno vždy dospět k závěru o
neplatnosti tam přijatého usnesení. Současně vyjádřil přesvědčení, že v
takovýchto případech zjevného porušení práva nelze aplikovat zásadu
proporcionality, jak byla vyjádřena v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, a to ani tehdy, jestliže by vyslovením
neplatnosti usnesení shromáždění nebylo možné reparovat stav, jenž nastal po
jeho schválení. Podle jeho mínění totiž výsledek dosažený porušením právních
předpisů či stanov společenství, byť stěží odstranitelný, nelze „povýšit“ nad
požadavek na jejich dodržování. Dále také namítl, že žádný z nižších soudů se
nezabýval platností plných mocí k zastupování některých vlastníků jednotek na
shromáždění, ačkoli na jejich neplatnost výslovně poukázal v řízení před soudem
prvního stupně. V tomto ohledu jim též vytkl, že „v tichosti přehlédly“, že v
rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, o něž opřely své závěry, Nejvyšší
soud mimo jiné dovodil, že hlasoval-li na shromáždění společenství za vlastníka
jednotky jeho zmocněnec, může být takové hlasování platné pouze tehdy, jestliže
právo vlastníka nechat se zastoupit na shromáždění bylo výslovně upraveno
stanovami společenství; v tomto případě však stanovy Společenství nic podobného
neupravují. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II. bod
2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a
4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí,
jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného
práva (otázek, zda předmětné usnesení představuje důležitou záležitost ve
smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. a zda i v kladném případě
musela být žaloba zamítnuta proto, že vyslovení neplatnosti usnesení je – s
ohledem na okolnosti projednávané věci – nepřiměřeným prostředkem nápravy újmy,
jež mohla být dovolateli způsobena „případným“ přijetím usnesení v rozporu s
právními předpisy či stanovami), které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly (jednoznačně) vyřešeny.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 243f odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou
záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Citované ustanovení zakládá přehlasovanému vlastníku právo obrátit se na soud v
případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků
jednotek v důležité záležitosti. Jeho účelem je ochrana práv a oprávněných
zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních
poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní
úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších
osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010,
uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník
jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení
přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat
nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých
shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č.
58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí vydané v
souzené věci před jejím postoupením Krajskému soudu v Ostravě jako věcně
příslušnému soudu prvního stupně). Z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí
shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti (§ 11 odst. 3 věta třetí
zákona č. 72/1994 Sb.) není bez dalšího vyloučen ani vlastník jednotky, který
se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009). Přitom však nelze
přehlédnout, že při rozhodování podle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. jde o
zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto
upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a
výjimečných případech.
Z věcného hlediska je právo přehlasovaného vlastníka obrátit se na soud omezeno
pouze na „důležité záležitosti“. K výkladu uvedeného slovního spojení se
Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
3246/2007 (na něž poukázaly oba soudy). V něm dovodil, že důležitou záležitostí
ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková
záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků
jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho
využití. Podle takto nastavených kritérií však neposuzoval „důležitost“
komplexních úprav domu srovnatelných s jeho celkovou revitalizací, jak se snad
oba soudy mylně domnívaly, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím
související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím
zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do
fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“. Jestliže tedy Nejvyšší soud v
citovaném rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění
vlastníků jednotek nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), nelze z toho usuzovat, že
o takovou záležitost nešlo ani v usnesení, které je předmětem řízení v dané
věci; oproti usnesení, jež bylo zkoumáno v uvedeném případě, totiž předmětné
usnesení řeší diametrálně odlišnou záležitost.
V projednávaném případě se dovolatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení
shromáždění, jímž bylo rozhodnuto o provedení celkové revitalizace domu (která
zahrnovala „výměnu výtahů, oken v bytech i nebytových prostorách, celkové
zateplení domu, zateplení střechy, úpravu předních i zadních vstupů domů,
včetně schránek a zvonkových tabel aj.“) a jejím financování formou přijetí
úvěru od peněžního ústavu ve výši 20 mil. Kč. S přihlédnutím k uvedenému je
zřejmé, že v souzené věci jde o záležitost, jež běžně není předmětem jednání
shromáždění vlastníků jednotek (jde o vcelku zásadní rozhodnutí s
dlouhodobějším dopadem do poměrů společenství), u níž lze předpokládat, že
významně ovlivní komfort bydlení v domě (a to nejen v průběhu její realizace,
nýbrž především po jejím dokončení) a lze ji pokládat za poměrně závažnou i se
zřetelem k proklamované (relativně vysoké) finanční náročnosti jejího
provedení, jež je v daném případě ještě podtržena zvolenou formou zabezpečení
prostředků na její úhradu (přijetím úvěru od peněžního ústavu, který si vyžádá
rovněž placení úroků a bankovních poplatků). Z řečeného vyplývá, že záležitost
řešená předmětným usnesením citelně zasahuje do právního postavení vlastníků
jednotek (členů Společenství). Proto nelze pokládat za správný právní názor, že
uvedené rozhodnutí shromáždění nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti
ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Navíc lze-li podle
judikatury dovolacího soudu za rozhodnutí o důležité záležitosti pokládat
výměnu oken v domě hrazenou z fondu údržby (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009), tím spíše
bude rozhodnutím o důležité záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení
rozhodnutí shromáždění v dané věci.
Za tohoto stavu je zapotřebí zkoumat, zda napadený rozsudek eventuálně obstojí
vzhledem k ostatním právním závěrům, které soud prvního stupně vedly k
zamítnutí žaloby a na které (jako na správné) odkázal odvolací soud. V této
souvislosti nelze opomenout, že rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního
stupně) je založen rovněž na závěru, že žaloba by musela být zamítnuta také
proto, že vyslovení neplatnosti předmětného usnesení je – s ohledem na
okolnosti projednávané věci – nepřiměřeným prostředkem nápravy újmy, jež mohla
být dovolateli způsobena „případným“ přijetím usnesení v rozporu s právními
předpisy či stanovami. K tomuto závěru je nutno nejdříve předeslat následující.
V rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, tj. v rozhodnutí,
na které oba soudy odkázaly v souvislosti s aplikací zásady přiměřenosti,
Nejvyšší soud zaujal kromě jiných též právní názor, že neplatnost usnesení
přijatého shromážděním soud v řízení o žalobě podle ustanovení § 11 odst. 3
věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. nevysloví, nedošlo-li zjištěným porušením
právních předpisů či stanov s ohledem na okolnosti případu k závažnému zásahu
do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, nebo bylo-li by
vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění závažně zasaženo do práv nabytých
třetími osobami v dobré víře. K odůvodnění předestřeného právního názoru
vyložil, že ne každé porušení právních předpisů či stanov může být důvodem pro
vyslovení neplatnosti napadeného usnesení shromáždění a že jakkoliv zákon č.
72/1994 Sb. neobsahuje v tomto směru žádné výslovné ustanovení, lze uvedený
závěr dovodit z principu proporcionality jako obecné zásady právní. Současně
poukázal na právní úpravu přezkumu platnosti usnesení valné hromady společnosti
s ručením omezeným obsaženou v ustanovení § 131 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (dále
jen „obch. zák.“), jež z uvedeného principu vychází a použije se obdobně mimo
jiné i v řízení o žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze
družstva (srov. ustanovení § 242 odst. 2 in fine obch. zák.).
Smyslem promítnutí principu proporcionality do řízení o žalobě podle § 11 odst.
3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. je docílit všestranně šetrného, leč
spravedlivého vypořádání střetu mezi individuálním zájmem vlastníka jednotky na
vyrovnání újmy, která mu byla způsobena protiprávním rozhodováním nejvyššího
orgánu společenství (shromáždění vlastníků jednotek), a kolektivním zájmem
společenství na stabilitě jeho poměrů, resp. ochranou dobré víry subjektů
stojících vně společenství. S tím koresponduje, že soud nevysloví neplatnost
usnesení přijatého shromážděním, třebaže shledal žalobu podle citovaného
ustanovení důvodnou, jestliže by vyslovení neplatnosti napadeného usnesení mělo
závažné důsledky pro společenství (a zprostředkovaně jeho členy) nebo třetí
osoby. Zamítnutí žaloby v takovém případě značí, že vyslovení neplatnosti
napadeného usnesení představuje v poměrech dané věci neadekvátní prostředek
nápravy stavu vyvolaného protiprávním rozhodováním vrcholného orgánu
společenství. Uvedené však neznamená, že přehlasovanému vlastníku mají být
odepřeny též jiné (soukromoprávní) prostředky vyrovnání utrpěné újmy, které
představují mírnější zásah do poměrů společenství nebo třetích osob. Přitom
takovéto šetrnější prostředky nápravy stavu vyvolaného protiprávním
rozhodováním shromáždění vlastníků jednotek mu musí zůstat zachovány i tehdy,
jestliže v řízení o žalobě podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.
soud nevyslovil neplatnost usnesení přijatého shromážděním proto, že zjištěným
porušením právních předpisů či stanov nedošlo (s ohledem na okolnosti případu)
k závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, nebo
proto, že vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění by bylo závažně zasaženo
do práv nabytých třetími osobami v dobré víře.
Z řečeného však současně vyplývá, že z příčin pramenících z principu
proporcionality může soud žalobu podle citovaného ustanovení zamítnout až po
té, co učinil (kladný) závěr o tom, že napadené usnesení shromáždění vlastníků
jednotek bylo přijato v rozporu s právními předpisy či stanovami společenství.
V opačném případě totiž přehlasovanému vlastníku odejme – vedle možnosti domoci
se vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení – též šetrnější prostředky
vyrovnání újmy, kterou utrpěl následkem protiprávního rozhodování vrcholného
orgánu společenství. Je tomu tak proto, že ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí
zákona č. 72/1994 Sb. brání tomu, aby v jiném řízení než o žalobě na vyslovení
neplatnosti usnesení přijatého shromážděním (s výjimkou řízení o zápis
skutečností, vzešlých z dotčeného usnesení, do rejstříku společenství vlastníků
jednotek) soud posuzoval jako předběžnou otázku souladu napadeného usnesení s
právními předpisy a stanovami společenství. Naproti tomu jestliže soud v řízení
o žalobě podle citovaného ustanovení nevysloví neplatnost usnesení shromáždění
(z důvodů vycházejících z principu přiměřenosti) přesto, že dospěl k závěru, že
napadené usnesení bylo přijato v rozporu s právními předpisy nebo stanovami
společenství, pak rozsudek, jímž určovací žalobu přehlasovaného vlastníka
zamítl, je v uvedeném závěru závazný a soud je povinen z něj v jiném řízení
mezi stejnými účastníky vycházet (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněného pod č. 69/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dotčenému vlastníku pak nic nebrání, aby se
na základě uvedeného rozsudku, byť zamítavého, domáhal jiných forem vyrovnání
újmy, jíž mu způsobilo společenství protiprávním rozhodováním shromáždění
vlastníků jednotek (kompenzace a satisfakce).
V posuzovaném případě odvolací soud (soud prvního stupně) nezaložil své
rozhodnutí o žalobě dovolatele podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994
Sb. na závěru, že předmětné usnesení přijalo shromáždění Společenství v rozporu
s právními předpisy či stanovami. Je proto přinejmenším předčasná (a už proto
nesprávná) jeho úvaha, že vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení je
nepřiměřeným prostředkem nápravy újmy, jež mohla být dovolateli způsobena jeho
schválením v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Podle názoru
dovolacího soudu navíc nelze žalobu podle citovaného ustanovení zamítnout za
použití principu přiměřenosti jen proto, že již byla realizována záležitost, o
níž bylo rozhodnuto usnesením přijatým shromážděním. Pouhé vykonání obsahu
napadeného usnesení totiž nemůže nijak zmírnit intenzitu zásahu zjištěného
porušení právních předpisů či stanov do práv vlastníků jednotek či společenství
samotného, a potažmo učinit méně naléhavým požadavek, aby soud vyslovil (se
všemi důsledky z toho vyplývajícími), že napadené rozhodnutí shromáždění je
neplatné. Kromě toho však v poměrech souzené věci neobstojí ani závěr obou
soudů, že vyhovění žalobě by zasáhlo do práv nabytých v dobré víře třetími
osobami, především zhotovitelem revitalizace a úvěrující bankou. V tomto směru
totiž není z odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmé, jaký dopad na právní poměry
zmíněných subjektů by mělo vyslovení neplatnosti předmětného usnesení, v
důsledku čehož není možné náležitě posoudit, zda by takový zásah do jejich práv
bylo možné považovat z hlediska jeho mohutnosti za „závažný“ (jak předpokládá
rozsudek Nejvyššího soudu z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). V
naznačených souvislostech konečně nelze ani nepostřehnout, že shromáždění
Společenství, z něhož vzešlo předmětné usnesení, byli přítomni rovněž zástupci
zhotovitele revitalizace a úvěrující banky, kteří tak mohli získat povědomí o
(alespoň některých) okolnostech, z nichž dovolatel usuzoval na protiprávnost
procedury přijímání dotčeného usnesení. Bez toho, aby se soudy nižších stupňů
zodpovědně zabývaly všemi uplatněnými žalobními námitkami, tudíž nemohly práva
třetích osob ze závazkových vztahů, do nichž vstoupilo Společenství při
naplňování obsahu usnesení, ani spolehlivě hodnotit jako nabytá „v dobré víře“.
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl
užit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o
věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4
o.s.ř.), aniž se – z důvodů předčasnosti a nadbytečnosti – zabýval
dovolatelovými námitkami stran (ne)platnosti plných mocí k zastupování
některých vlastníků jednotek na shromáždění. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty
druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu