29 Cdo 3399/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobců a/ S. B. a b/ K. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Oehmem,
advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Plzeňská 4, PSČ 150 00, proti
žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu č. p. Vestec 314, se sídlem v
Jesenici u Prahy, Javorová 314, PSČ 252 42, identifikační číslo osoby 26766817,
zastoupenému Mgr. Karlem Machánkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo
nám. 7, PSČ 120 00, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství
vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm
110/2008, o dovolání žalobkyně a/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. února 2010, č. j. 7 Cmo 297/2009-66, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.
března 2009, č. j. 72 Cm 110/2008-41, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010, č. j. 7 Cmo
297/2009-66, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j.
72 Cm 110/2008-41, se ve vztahu mezi žalobkyní a/ a žalovaným, v rozsahu, jímž
byla zamítnuta žaloba o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění o volbě M.
P. a M. M. členkami výboru společenství, a dále ve výrocích o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací zpět soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Rozsudkem ze dne 25. února 2010, č. j. 7 Cmo 297/2009-66, potvrdil Vrchní soud
v Praze k odvolání žalobců usnesení ze dne 20. března 2009, č. j. 72 Cm
110/2008-41, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení neplatnosti
usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek domu č. p. Vestec 314
(dále jen „společenství“), konaného 17. ledna 2008 od 21 hod., jimiž byli
odvoláni členové výboru a kontrolní komise společenství, a zvoleni noví členové
obou orgánů (výrok I bod a/), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok I
bod b/) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 17. ledna 2008 se konala dvě shromáždění společenství vlastníků,
jedno od 19.30 hod. a druhé od 21 hod. Obou shromáždění se zúčastnili všichni
vlastníci jednotek. 2) Na shromáždění konaném od 21 hod. byli hlasy všech vlastníků jednotek
odvoláni oba žalobci z funkce členů výboru a dále jedna členka kontrolní
komise. Shromáždění současně vzalo na vědomí rezignaci dosavadního předsedy
výboru. 3) Hlasy všech vlastníků byl zvolen novým členem kontrolní komise
žalobce b/ a novou členkou výboru I. J.. 4) Dalšími členy výboru byly zvoleny M. P. (pro jejíž volbu hlasoval i
žalobce b/, žalobkyně a/ hlasovala proti) a M. M. (oba žalobci hlasovali
proti). Odvolací soud předně přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož
usnesení shromáždění vlastníků jednotek nelze „zneplatnit“ z důvodů uvedených v
ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale lze je „zvrátit“ toliko cestou žaloby předvídané ustanovením § 11
odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Podle označeného ustanovení se může domáhat rozhodnutí sporné otázky pouze
vlastník jednotky, jenž byl přehlasován, a to jen tehdy, jde-li o důležitou
záležitost. Přitom v projednávané věci žalobci hlasovali jak pro své odvolání z
funkce členů výboru, tak pro odvolání členky kontrolní komise, zvolení žalobce
b/ novým členem kontrolní komise a zvolení I. J. novou členkou výboru. Žalobce
b/ navíc hlasoval i pro zvolení M. P. členkou výboru. Žalobci tak nejsou
aktivně věcně legitimováni domáhat se postupem podle ustanovení § 11 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů v uvedených věcech rozhodnutí soudu. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dále uzavřel, že „v daném
případě volba členů výboru společenství není důležitou otázkou ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, o které by měl rozhodnout
soud“. O důležitou otázku by podle odvolacího soudu šlo tehdy, jestli by „došlo
k ukončení výkonu funkce všem členům výboru společenství (bez ohledu na důvod)
a shromáždění vlastníků (vlastníci jednotek) by se na nových členech výboru
nedohodli (nové členy výboru nezvolili), což se v dané věci nestalo“. Současně odvolací soud žalobcům vytkl, že „pouze požadovali vyslovení
neplatnosti usnesení“ o volbě nových členů výboru, aniž navrhli, „koho by místo
nich měl soud za členy výboru společenství určit“. Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud i námitku, podle které nebyla M.
Matuzsáková na shromáždění řádně zastoupena, neboť zmocněná osoba nebyla členem
společenství (jak to vyžadují stanovy) a nebyla jí ani udělena speciální plná
moc pro dotčené shromáždění. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že
zákon o vlastnictví bytů otázku zastoupení vlastníka jednotky na shromáždění
neřeší, v důsledku čehož je nutno vycházet z obecné úpravy obsažené v občanském
zákoníku. Ze zákona ani stanov společenství neplyne požadavek na udělení
speciální plné moci; vlastník jednotky tak může být zastoupen i na základě tzv. generální plné moci. Článek 17 odst. 5 stanov společenství pak podle odvolacího
soudu nevylučuje zastoupení člena společenství (vlastníka jednotky) jinou
osobou než jiným členem společenství. Konečně odvolací soud dovodil, že účastní-li se shromáždění všichni vlastníci
jednotek, „nic nebrání tomu, aby byly projednány i jiné (další) záležitosti než
které byly uvedeny na pozvánce“. „Ze žádného ustanovení zákona o vlastnictví
bytů“ podle odvolacího soudu „nevyplývá, že by rozhodnutí shromáždění vlastníků
mohlo být soudem prohlášeno za neplatné z důvodu, že shromáždění nebylo řádně
svoláno, případně z důvodu, že rozhodlo o záležitosti neuvedené na pozvánce“. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to v „celém rozsahu“) a výslovně též proti
usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně a/ dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadená rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací
důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolatelka předně zdůrazňuje, že stanovy společenství musí obsahovat způsob
svolávání orgánů společenství, a dovozuje, že stanovy žalovaného tento
požadavek naplňují jen částečně, určují-li, že „shromáždění svolává výbor“ a
dále že „pozvánka bude vyvěšena na společné nástěnce u vchodu do domu a musí
obsahovat místo a datum svolání“. Proto se uplatní i článek VII odst. 8
Vzorových stanov, stanovící, že pozvánka musí obsahovat i program a sdělení,
kde se mohou členové společenství seznámit s podklady k nejdůležitějším bodům
jednání. Pozvánka na napadené shromáždění neobsahovala body, o nichž následně
shromáždění rozhodlo, a shromáždění tak nebylo dle dovolatelky řádně svoláno. Dovolatelka dovozuje, že program shromáždění lze měnit i při 100% účasti pouze
hlasováním o navržené změně programu. Jestliže se na napadeném shromáždění o
změně programu nehlasovalo, lze mít žalobce za přehlasované vlastníky ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Dovolatelka považuje za nesprávný jak závěr odvolacího soudu, podle něhož se
nelze domáhat vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek
(uzavírajíc, že vlastníkům takové právo svědčí), tak i závěr, podle kterého
volba orgánů společenství není důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů. Podle názoru dovolatelky mělo být při hlasování vycházeno (při určování
velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu a tím i počtu
hlasů) „ze jmenovatele uvedeného ve stanovách (41854) a nikoliv ze jmenovatele
nesprávně uvedeného v katastru nemovitostí“. Konečně dovolatelka dovozuje, že
pro zastoupení člena společenství na shromáždění nelze využít obecné plné moci,
poukazujíc na závěry formulované Nejvyšším soudem pro zastupování akcionáře na
valné hromadě. M. M. tak nebyla na shromáždění řádně zastoupena a k jejím
hlasům nelze přihlédnout. Vadu řízení pak dovolatelka spatřuje v tom, že soud prvního stupně „nevyužil
návrhy žalobců i žalovaného na důkaz výslechem svědků, kteří by osvědčili
způsob svolání shromáždění“. Žalovaný snáší důvody na podporu napadeného rozhodnutí, dovolání považuje za
nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl. Dovolatel výslovně dovoláním napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání
je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem,
kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně
úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v
řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to
zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší
soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto
vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně i ve
výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech
odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o
situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy
tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že „nevyužily“ návrhy účastníků
řízení na provedení určitých důkazů, uplatňuje obsahově dovolací důvod vymezený
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož
přípustnost může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.)
a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat
nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 130). Nehledě k tomu sama skutečnost, že soud neprovede důkaz
navržený účastníkem řízení, vadu řízení nezakládá. Závěr, podle něhož soud není
povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z
ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále např. nález Ústavního
soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96). Závěr odvolacího soudu, podle kterého může žalobu podle ustanovení § 11 odst. 3
věty třetí zákona o vlastnictví bytů podat toliko přehlasovaný vlastník, je v
souladu s označeným ustanovením i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo
1423/2009 či ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, jež jsou
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1.
červnu 2000 – na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené
rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Jestliže dovolatelka hlasovala pro
přijetí výše označených usnesení shromáždění, není přehlasovanou vlastnicí a
právo podat žalobu podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o
vlastnictví bytů jí bez dalšího nesvědčí. Jelikož platnost usnesení shromáždění nelze napadnout jinak než žalobou podle
naposled označeného ustanovení (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010 a výklad dále podaný), a závěr o
nedostatku aktivní legitimace dovolatelky (proto, že není přehlasovanou
vlastnicí jednotky) obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí její žaloby o
určení neplatnosti usnesení shromáždění o odvolání obou žalobců z funkce člena
výboru, odvolání členky kontrolní komise, volby žalobce b/ členem kontrolní
komise a volby I. J. členkou výboru, není dovolání bez dalšího přípustné v
rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu v té části výroku ve věci
samé, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění o odvolání obou žalobců z
funkce člena výboru, odvolání členky kontrolní komise, volby žalobce b/ členem
kontrolní komise a volby I. J. členkou výboru. Je tomu tak proto, že věcný přezkum ostatních dovoláním otevřených právních
otázek výsledek sporu (v tomto rozsahu) ovlivnit nemůže (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna
2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3,
ročník 2002, pod číslem 54). Nicméně v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku ve věci samé, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o
určení neplatnosti usnesení shromáždění o volbě M. P. a M. M. do funkce člena
výboru, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to proto, že napadené rozhodnutí spočívá na (dovoláním
zpochybněném) výkladu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví
bytů, jenž je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a otevírá právní otázku
zastoupení vlastníka jednotky na shromáždění, v judikatuře Nejvyššího soudu
dosud neřešenou. Závěr, že napadené rozhodnutí má (v naznačeném směru a rozsahu) ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s
přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně
očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Ustanovení § 11 odst. 1 až 3 zákona o vlastnictví bytů zní:
Společenství musí alespoň jednou ročně konat shromáždění.
Shromáždění se sejde
z podnětu výboru nebo pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají
alespoň jednu čtvrtinu hlasů (první odstavec). Shromáždění je schopné usnášení, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří
mají většinu hlasů; k přijetí usnesení je zapotřebí nadpoloviční většiny
přítomných hlasů (druhý odstavec). Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků
jednotek na společných částech domu (§ 8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají
postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-
li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka
jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník
jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6
měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne (třetí odstavec). V této podobě platila citovaná ustanovení ke dni přijetí napadeného usnesení
(17. ledna 2008) a dosud nedoznala změn. Odvolací soud předně žalobcům vytkl, že se domáhali toliko vyslovení
neplatnosti volby členů výboru, aniž navrhli, „koho by místo nich měl soud za
členy výboru společenství určit“. Jinými slovy odvolací soud vycházel z názoru,
že ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů umožňuje soudu
toliko nahradit svým rozhodnutím napadené usnesení shromáždění vlastníků. Tak
tomu ovšem není. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudcích ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo
1423/2009 či ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, postupem podle
citovaného ustanovení se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat
pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, nikoliv
jeho nahrazení rozhodnutím soudu. Soud v tomto řízení pouze přezkoumává, zda
shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a
stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o
důležitou záležitost – jeho neplatnost. Současně pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 11 odst. 3 zákona o
vlastnictví bytů upravující předpoklady a podmínky pro soudní přezkum usnesení
shromáždění vylučuje, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto
ustanovení upraveným postupem. Platnost usnesení shromáždění tudíž nelze
napadat žalobou o určení neplatnosti podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. a
nelze jí posoudit ani jako předběžnou otázku v jiném řízení. V rozporu se zákonem či stanovami, odůvodňujícím vyslovení neplatnosti usnesení
přijatých shromážděním, přitom může být – oproti názoru vyslovenému odvolacím
soudem – i způsob, jakým bylo shromáždění svoláno. Jinými slovy, dojde-li k
porušení pravidel pro svolání shromáždění (upravených ve stanovách společenství
– viz § 9 odst. 14 písm. c/ zákona o vlastnictví bytů), může být tato
skutečnost – podle okolností případu – důvodem pro vyslovení neplatnosti
usnesení, jež byla tímto shromážděním přijata. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za významné doplnit, že ne každé
porušení právních předpisů či stanov může být důvodem pro vyslovení neplatnosti
napadeného usnesení shromáždění.
Jakkoliv zákon o vlastnictví bytů neobsahuje v
tomto směru žádné výslovné ustanovení, lze uvedený závěr dovodit z principu
proporcionality jakožto obecné zásady právní (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Soud proto musí v řízení o
žalobě podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů vždy
zvažovat, zda zjištěným porušením právních předpisů či stanov došlo s ohledem
na okolnosti případu k natolik závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či
společenství samotného, že odůvodňuje vyslovení neplatnosti napadeného
usnesení. Stejně tak musí posuzovat, zda vyslovením neplatnosti usnesení
shromáždění nedojde k závažnému zásahu do práv nabytých třetími osobami v dobré
víře; vyslovit neplatnost napadeného usnesení může jen tehdy, není-li tomu tak
(srov. v této souvislosti výslovnou úpravu obsaženou v ustanovení § 131 odst. 3
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“, pro
přezkum platnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným,
akciové společnosti /§ 183 odst. 1 obch. zák./ či družstva /§ 242 odst. 2 in
fine obch. zák./, v níž se princip proporcionality promítá). S ohledem na skutečnosti, v nichž dovolatelka spatřuje porušení pravidel pro
svolání shromáždění, Nejvyšší soud poznamenává, že upravují-li stanovy
společenství v souladu s ustanovením § 9 odst. 14 písm. c/ zákona o vlastnictví
bytů způsob svolávání shromáždění (a to včetně obsahu pozvánky), není naplněn
předpoklad pro aplikaci Vzorových stanov (viz ustanovení § 1 odst. 2 nařízení
vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství
vlastníků jednotek podle zákona o vlastnictví bytů). Je přitom nerozhodné, že
se požadavky na obsah pozvánky na shromáždění upravené ve stanovách
společenství liší od požadavků uvedených ve Vzorových stanovách. Souhlasit nelze ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého usnesení o volbě
členů výboru není důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty
třetí zákona o vlastnictví bytů. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval v
rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, v němž formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého je usnesení shromáždění o volbě člena (členů)
výboru vždy důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o
vlastnictví bytů. Jsou-li voleni všichni členové výboru, může přehlasovaný
vlastník napadnout jak celou volbu, tak i volbu jen některého z členů výboru.
Dovodil-li odvolací soud v této souvislosti, že o důležitou záležitost by šlo
tehdy, jestliže by „došlo k ukončení výkonu funkce všem členům výboru
společenství (bez ohledu na důvod) a shromáždění vlastníků (vlastníci jednotek)
by se na nových členech výboru nedohodli (nové členy výboru nezvolili)“, zjevně
přehlédl, že právo vlastníka jednotky obrátit se na soud v jím popisované
situaci je upraveno nikoliv ustanovením § 11 odst. 3 věty třetí zákona o
vlastnictví bytů, nýbrž ustanovením § 11 odst. 3 věty druhé zákona o
vlastnictví bytů (jež právo podat žalobu dává každému vlastníku jednotky,
neomezuje je výslovně toliko na důležité záležitosti a současně předpokládá, že
soud v takovém případě svým rozhodnutím chybějící usnesení shromáždění nahradí
– srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29
Cdo 383/2010).
Konečně odvolací soud dovodil, že vlastník jednotky může být na shromáždění
zastoupen, a to i na základě tzv. generální plné moci. Přitom současně vyložil
článek 17 odst. 5 stanov společenství tak, že nevylučuje zastoupení člena
společenství (vlastníka jednotky) jinou osobou než jiným členem společenství.
Ani s těmito závěry Nejvyšší soud bez dalšího nesouhlasí.
Zákon o vlastnictví bytů otázku, zda vlastník jednotky může být na shromáždění
zastoupen, výslovně neřeší, a k jejímu zodpovězení je tudíž nutno se dobrat
výkladem.
Shromáždění vlastníků jednotek je nejvyšším orgánem společenství, tvořeným
členy společenství – vlastníky jednotek (§ 9 odst. 7 písm. a/ a odst. 8 věta
první zákona o vlastnictví bytů). Právo účastnit se shromáždění (jako jeho
člen) a podílet se na jeho rozhodování o záležitostech souvisejících se správou
domu je osobním právem vlastníka jednotky. Jakkoliv lze hlasování na
shromáždění považovat za právní úkon vlastníka jednotky, účast na shromáždění
jako taková právním úkonem není. Člen shromáždění, který se účastní
shromáždění, sice může právě proto, že se shromáždění účastní, vykonávat
hlasovací právo (popř. i další práva, jako např. právo podávat návrhy, nahlížet
do podkladů pro jednání apod.), nicméně účast na shromáždění je nutno od
samotného hlasování (či výkonu dalších práv) odlišit. I tehdy, nebude-li se na
shromáždění hlasovat, totiž právo účastnit se svědčí pouze členu shromáždění
(vlastníku jednotky). Současně platí, že člen shromáždění nemůže vykonávat
hlasovací právo, neúčastní-li se shromáždění.
Z tohoto důvodu nelze právo vlastníka jednotky nechat se na shromáždění
zastoupit dovozovat z ustanovení § 3 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 31
odst. 1 obč. zák.; plná moc k zastoupení vlastníka na shromáždění není plnou
mocí k uskutečnění právního úkonu ve smyslu posledně označeného ustanovení.
Ze zákona tudíž oprávnění vlastníka jednotky nechat se na shromáždění vlastníků
jednotek zastoupit neplyne a závěr odvolacího soudu, podle něhož mohla M. M.
udělit plnou moc k zastupování na shromáždění třetí osobě podle ustanovení § 31
odst. 1 obč. zák., tudíž správným není.
Nicméně Nejvyšší soud je přesvědčen, že v souladu s ustanovením § 9 odst. 14
písm. d/ zákona o vlastnictví bytů mohou takové právo vlastníka jednotky
založit stanovy společenství. Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda vlastnici
jednotky takové právo svědčilo na základě stanov.
Podle článku 17 odst. 5 stanov společenství „člen společenství může zmocnit
jiného člena společenství, aby jej na schůzi zastupoval. Zmocnění musí mít
písemnou formu a musí být před hlasováním veřejně ohlášeno“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč.
zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS
625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37,
ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné
pochybnosti o tom, že citovaný článek stanov zakládá oprávnění vlastníka
jednotky nechat se zastoupit na shromáždění pouze jiným vlastníkem jednotky
(jiným členem společenství); oprávnění zmocnit jinou osobu z něj neplyne.
Ani v tomto směru není tudíž právní posouzení učiněné odvolacím soudem správné.
Jelikož právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí v přezkoumávaném rozsahu
spočívá, nejsou správné, Nejvyšší soud napadený rozsudek v tomto rozsahu (a
dále v závislých výrocích o nákladech řízení) podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož řízení o určení (vyslovení) neplatnosti
usnesení shromáždění je řízením sporným, v němž žalobci (vlastníci jednotek)
mají postavení samostatných procesních společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a
dovolání podané žalobkyní a/ nemá vliv na poměry žalobce b/ (ve vztahu k němu
zůstává napadené rozhodnutí nedotčeno), učinil tak pouze ve vztahu mezi
dovolatelkou (žalobkyní a/) a žalovaným.
Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
usnesení soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (ve vztahu mezi
dovolatelkou a žalovaným) v dotčené části (včetně závislého výroku o nákladech
řízení) i jej a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu zpět k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se soud vypořádá i s námitkou žalobkyně, že při počítání hlasů
nebylo vycházeno ze správně určených spoluvlastnických podílů.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení (ve vztahu mezi
žalobcem c/ a žalovaným), včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu