22 Cdo 1423/2009

22 Cdo 1423/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,

ve věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Kateřinou Nečasovou, advokátkou se

sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, proti žalovanému Společenství vlastníků

jednotek domů č. p. 2309 - 2311, Čs. armády, Pardubice, se sídlem v

Pardubicích, Zelené předměstí, Čs. armády 2310, identifikační číslo osoby:

26005387, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v

Pardubicích, Pernštýnské nám. 80, o zrušení usnesení shromáždění společenství

vlastníků, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích

pod sp. zn. 55 Cm 40/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 14 Cmo 478/2007–193, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 14 Cmo

478/2007–193, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka

v Pardubicích ze dne 4. září 2007, č. j. 55 Cm 40/2007–168, se ruší a věc se

vrací Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.

Žalobce jako spoluvlastník bytové jednotky se domáhal zrušení usnesení

žalovaného uvedené v zápisu ze schůze shromáždění společenství vlastníků

bytových jednotek domu konaného dne 19. ledna 2006 proto, že uvedené rozhodnutí

tím, že se týkalo výměny oken v celém domě, tj. včetně oken bytových jednotek,

které jsou podle prohlášení vlastníka budovy ve výlučném vlastnictví

jednotlivých vlastníků bytů, řešilo věc, o níž žalovanému nepřísluší

rozhodovat. V důsledku toho bylo neoprávněně zasaženo do vlastnických práv

jednotlivých vlastníků bytových jednotek.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „soud

prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2007, č. j. 55 Cm 40/2007–168, zamítl

žalobu, „aby bylo zrušeno usnesení Společenství vlastníků jednotek domu č. p.

2309-2311 Čs. Armády, 530 02 Pardubice, uvedené v zápisu z členské schůze z 19.

1. 2006, kterým byla schválena výměna oken a byl požádán výbor správy domu, aby

připravil řádné a srozumitelné podmínky na výběrové řízení druhu dodávky a

dodavatelů, a že výměna oken bude hrazena z fondu údržby, do kterého všichni

přispívají“ a rozhodl o nákladech řízení.

Vyšel ze zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem bytové jednotky č.

2310/20 v bytovém domě č. p. 2310 v k. ú. a obci P. a členem žalovaného

společenství vlastníků. Shromáždění vlastníků bytů usnesením ze dne 19. ledna

2006 schválilo usnášeníschopnou většinou členů výměnu oken v domě a výbor

společenství byl požádán, aby připravil řádné a srozumitelné podmínky ve

výběrovém řízení ohledně druhu dodávky a dodavatelů s tím, že výměna bude

hrazena z fondu údržby. Žalovaný 17. května 2006 uzavřel smlouvu o dílo se

společností VEKRA, spol. s r. o., jejímž předmětem byla výroba, dodávka,

demontáž a montáž plastových oken a dveří v předmětném domě s termínem ukončení

20. října 2006. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh, který by řešil

neshody vlastníků jednotek ve vztahu ke společenství nemá oporu v zákoně č.

72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.

zn. 29 Cdo 1242/2001 (správně zřejmě „28 Cdo 1242/2001“) zdůraznil, že zvláštní

úprava týkající se rozhodování vlastníků jednotek a řešení jejich neshod je

upravena v zákoně č. 72/1994 Sb. a nikoliv v občanském zákoníku. Zákon o

vlastnictví bytů zakládá v § 11 pod rubrikou „společenství vlastníků jednotek“

i mechanismus řešení sporů vlastníků jednotek, odlišný od způsobu rozhodování

neshod mezi spoluvlastníky podle § 136 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 11 odst. 3

zákona o vlastnictví bytů se žalobce v případě rozhodnutí o výměně oken v domě

a úhradě z fondu oprav, kde jde patrně o důležitou záležitost, mohl domáhat,

aby soud o této záležitosti rozhodl, nemohl se však domáhat zrušení usnesení

shromáždění společenství vlastníků, jímž bylo o této záležitosti rozhodnuto.

Takový postup zákon č. 72/1994 Sb. podle názoru soudu prvního stupně

nepředpokládá.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze

dne 27. srpna 2008, č. j. 14 Cmo 478/2007–193, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež dále doplnil

prohlášením vlastníka a zopakováním důkazu zápisem ze shromáždění žalovaného ze

dne 19. ledna 2006, z něhož zjistil, že na shromáždění bylo přítomno 76,81 %

vlastníků, shromáždění bylo usnášeníschopné, bylo rozhodnuto o výměně oken, o

tom, že bude hrazena z fondu údržby, a že žalobce nebyl na shromáždění

přítomen. Na základě toho se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního

stupně a rovněž i s jeho právním posouzením věci. Doplnil, že účel institutu §

11 odst. 3 zák. č. 72/1994, jímž je (také) vyřešení sporné důležité záležitosti

mezi přehlasovaným vlastníkem a ostatními vlastníky jednotek na shromáždění,

nasvědčuje výkladu, aby soud záležitost vyřešil věcně, tedy nikoliv jen

zrušením usnesení shromáždění, jímž se záležitost v úplnosti neřeší. V petitu

žaloby by tudíž takové řešení mělo být navrženo. Podle názoru odvolacího soudu

je však žaloba neopodstatněná i z důvodu, že právo na předmětnou ochranu má

přehlasovaný vlastník, jímž však žalobce, který se schůze shromáždění

nezúčastnil, nebyl, a nebyl tedy přehlasován. Z uvedených důvodů odvolací soud

rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podle jeho obsahu uplatnil

dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Vymezil tři otázky zásadního právního významu: 1) zda je možné k podání žaloby

při řešení sporů mezi vlastníky, případně mezi vlastníkem a společenstvím,

použít i obecné právní normy, konkrétně občanského zákoníku v rámci žaloby na

určení neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, 2) zda je namístě

dovolávat se při vymezení společných částí domu výkladů jiných institucí

(Ministerstva pro místní rozvoj) než výkladu soudu a 3) otázku aktivní

legitimace člena společenství, který nebyl přítomen na schůzi shromáždění

vlastníků, k podání žaloby podle § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. Žalobce má za

to, že nalézací soudy zamítly nesprávně žalobu z procesních hledisek, aniž by

se jí zabývaly po věcné stránce, tj. z hlediska posouzení otázky, zda

společenství mohlo o otázce oken a jejich oprav rozhodovat. Ať již zněl žalobní

návrh jakkoliv, nalézací soudy měly posoudit zákonnost rozhodnutí žalovaného a

následně naplnit svou poučovací povinnost tak, aby spor mohl být rozhodnut za

použití jiných ustanovení zákona než těch, jichž se žalobce dovolával. Podle

názoru dovolatele k vydání usnesení žalovaného společenství nemohlo dojít,

neboť tím společenství překročilo rámec své právní subjektivity, přičemž takové

rozhodnutí nemohlo být nahrazeno jinak než tím, že bude zrušeno, což by bylo

možné považovat za věcné řešení, případně mohlo být žalobě vyhověno tak, že

soud určí „neplatnost takového rozhodnutí pro jeho nepřípustnost z hlediska

jeho aktivní legitimace“. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a

věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované společenství se ztotožnilo s právním názorem odvolacího soudu ohledně

nemožnosti domáhat se soudní ochrany ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994

Sb. v případě člena společenství vlastníků bytů, který nebyl přítomen na

shromáždění vlastníků, a také s právním posouzením petitu žaloby jako

nesprávného soudem prvního stupně. Z uvedených důvodů označilo společenství

dovolání za nepřípustné a navrhlo jeho odmítnutí.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I

bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která

nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c

odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto

při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění

účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění

předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s.

ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl

naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V případě prvních dvou dovolatelem vymezených otázek zásadního právního významu

není přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dána, jelikož na

řešení těchto právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Dovolání je však přípustné z hlediska dovolatelem vymezené otázky zásadního

právního významu, tj. aktivní legitimace člena společenství, který nebyl

přítomen na schůzi shromáždění vlastníků, k podání žaloby podle § 11 odst. 3

věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále též jen „ZVB“).

Současně pak je přípustné i pro posouzení přezkumu správnosti názoru odvolacího

soudu, že vlastník jednotky domáhající se přezkumu rozhodnutí o důležité

záležitosti je povinen navrhnout řešení sporné důležité záležitosti, neboť obě

uvedené právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Dovolání je důvodné.

Podle § 11 odst. 3 ZVB je při hlasování shromáždění vlastníků jednotek

rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných

částech domu (§ 8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka

jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné

většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud.

Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat

soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne

přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právním závěru, že v rámci

soudního rozhodování o důležité záležitosti odhlasované shromážděním vlastníků

jednotek musí žalobce v žalobě uvést konkrétní způsob řešení takové důležité

záležitosti.

Tento názor není správný.

V režimu § 11 odst. 3 věty třetí ZVB se jedná o řešení případů, kdy vlastníci

jednotek v souladu s jejich oprávněním vyplývajícím z uvedeného zákonného

ustanovení rozhodli potřebnou většinou o realizaci důležité záležitosti,

přičemž přehlasovaný spoluvlastník s tímto většinovým rozhodnutím nesouhlasí a

má právo požádat soud, aby o této záležitosti rozhodl. Jedná se o speciální

žalobu na nepřípustnost realizace rozhodnutí o důležité záležitosti, které může

soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Nemůže svým rozhodnutím měnit učiněné

většinové rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k

závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně. Zákon podklad pro

autonomní rozhodnutí soudu o důležité záležitosti neposkytuje právě z toho

důvodu, že se jedná o posouzení již učiněného rozhodnutí založeného na principu

majority. Formulace žalobního návrhu musí korespondovat nesouhlasnému

stanovisku s většinovým rozhodnutím a bude záviset na jeho konkrétním obsahu.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce je povinen v řízení

navrhovat věcné řešení, jež se váže k důležité záležitosti není správný.

Stanovisko odvolacího soudu by ve svém důsledku vedlo fakticky k tomu, že názor

vyjádřený v žalobě přehlasovaným vlastníkem bytové jednotky, a tudíž vlastníkem

minoritním, by bylo možno prosadit prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí

o důležité záležitosti proti většinovému rozhodnutí mimo rámec hlasování

shromáždění vlastníků jednotek. Nadto, vlastník jednotky, který se domáhá

rozhodnutí o důležité záležitosti, může v řadě případů vyjádřit podanou žalobou

toliko nesouhlas s rozhodnutím jako takovým, aniž by měl současně zájem na

realizaci jiného rozhodnutí ohledně důležité záležitosti. V poměrech souzené

věci se tato skutečnost promítá v tom, že žalobce nesouhlasí s rozhodnutím o

důležité záležitosti (výměnou oken v celém domě), přičemž z povahy věci

vyplývá, že vyjadřuje-li přímý nesouhlas s tím, aby okna byla jakkoliv měněna,

nemůže navrhovat alternativní rozhodnutí o této záležitosti, neboť jeho

stanovisko se redukuje na požadavek, aby k výměně oken nedošlo.

Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud dodává, že formulace žalobního

návrhu musí odpovídat nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnutím podle

okolností konkrétního případu; s tímto požadavkem není návrh žalobce na

„zrušení usnesení žalovaného“ v rozporu.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že pouze soud rozhoduje, jak

bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění

výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí

dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou

skutečně domáhal (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým

č. C 2375 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008,

sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 9,

str. 326 a násl.). Není proto není pochybením soudu, jestliže formuluje výrok

rozsudku za použití jiných slov, než která v jinak určitém a srozumitelném

žalobním návrhu použil žalobce, pokud tím přesněji vyjádří stejná práva a

povinnosti, o nichž má rozhodnout.

Ze všech podání a přednesů žalobce učiněných v průběhu řízení se jednoznačně

podává, že nesouhlasí s výměnou oken a domáhá se toho, aby okna nebyla

vyměněna, tj. nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného, na základě kterého by mělo

k výměně oken dojít. Jestliže pak tento požadavek promítl do návrhu na zrušení

napadeného rozhodnutí žalovaného, nejde v případě žaloby na zrušení rozhodnutí

o uplatnění jiného nároku, ale o ne zcela přesné vyjádření požadavku na to, aby

výměna oken neproběhla, což ostatně vyplývá i z povahy věci, neboť pokud

žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí o výměně oken, jedná se mu bez jakýchkoliv

pochybností o to, aby k naplnění obsahu tohoto rozhodnutí nedošlo. Samotná

formulace výroku na zrušení rozhodnutí v kontextu a souvislostech daného

případu pak nezakládá nemožnost žalobě vyhovět (v případě její obsahové

důvodnosti) jenom pro to, že by žalobce zvolil nesprávný způsob obrany jeho

práva. Jde toliko o odlišné formulační vyjádření nesouhlasu s většinovým

rozhodnutím a příslušnou formulační úpravu žalobního návrhu by v případě

vyhovění žalobě mohl soud provést bez dalšího a promítnout ji do formulace

výroku svého rozhodnutí.

Odvolací soud dále založil své potvrzující rozhodnutí ve vztahu k zamítnutí

žaloby na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce s poukazem na

skutečnost, že jej nelze považovat za přehlasovaného spoluvlastníka proto, že

nebyl účasten schůze shromáždění vlastníků jednotek, na které by vyjádřil

nesouhlas s rozhodnutím ohledně důležité záležitosti.

Procesním postupem vedoucím k tomuto závěru zatížil odvolací řízení vadou

mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když tímto závěrem je

rozhodnutí pro žalobce zjevně překvapivým.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného

judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že

odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata

možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem

na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a

bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu

srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp.

zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.

Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České

republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č.

198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn.

I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.

Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je

takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu

věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.

Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval

skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř.

která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např.

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32

Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a

násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí,

jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně

argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení

originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo

5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České

republiky – www.nsoud.cz).

V řízení před soudem prvního stupně žalovaný nenamítal, že by na straně žalobce

nebyla dána aktivní legitimace z důvodu jeho neúčasti na schůzi shromáždění

žalovaného a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně není na nedostatku

aktivní legitimace založeno. Případná neúčast žalobce na schůzi shromáždění

žalovaného jako důvod pro zamítnutí žaloby nebyla v řízení před soudem prvního

stupně vůbec uváděna a žalovaný na tuto okolnost nepoukazoval ani v průběhu

odvolacího řízení. U jednání odvolacího soudu konaného dne 27. srpna 2008 tuto

námitku žalovaný neuplatnil a ani odvolací soud žalobci žádným způsobem

nenaznačil, že uvedenou okolnost bude považovat za skutečnost mající za

následek nedostatek aktivní legitimace žalobce v řízení. Jestliže pak z

neúčasti žalobce na jednání schůze shromáždění žalovaného dovodil odvolací soud

důvod pro zamítnutí žaloby, aniž dal žalobci možnost se k této jeho právní

úvaze vyjádřit, je jeho procesní postup zjevně překvapivým, neboť žalobce

nemohl předpokládat, že odvolací soud založí důvod zamítnutí žaloby na

okolnosti, která v dosavadním řízení nebyla vůbec uplatněna.

Podle přesvědčení dovolacího soudu však závěr o nedostatku aktivní legitimace

na straně žalobce neobstojí ani v rovině vlastní právní argumentace.

Z § 11 odst. 3 ZVB vyplývá, že pokud dojde k většinovému rozhodnutí vlastníků

bytových jednotek, platí jejich rozhodnutí a vlastníci, kteří jsou v menšině,

se musí podrobit přijatému rozhodnutí bez možnosti domáhat se ochrany u soudu,

vyjma případů, kdy došlo k rozhodnutí v tzv. důležité záležitosti. Věta třetí

odst. 3 představuje výjimku a vztahuje se jen na případy přehlasovaných

vlastníků bytových jednotek v tzv. důležité záležitosti, čímž jim umožňuje

domáhat se soudního přezkumu v tak zásadní otázce, jakou je důležitá

záležitost. Všem vlastníkům jednotek musí být dána možnost se k navrhované

důležité záležitosti vyjádřit, což vyplývá z § 11 odst. 3 ZVB, které hovoří o

přehlasovaném vlastníku jednotky, i z povahy důležité záležitosti, neboť jejím

provedením může být podstatně dotčena hodnota nebo charakter celé nemovitosti.

Podle názoru dovolacího soudu nelze možnost napadnout rozhodnutí shromáždění

vlastníků v důležité záležitosti přehlasovaným vlastníkem jednotky návrhem u

soudu ve smyslu § 11 odst. 3 věta třetí ZVB vykládat tak, že toto právo má

pouze vlastník jednotky, který byl při hlasování shromáždění vlastníků jednotek

přítomen.

Dovolací soud se v této souvislosti přiklání k názoru, podle kterého z možnosti

podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího

vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím

nesouhlasí. Závěr odvolacího soudu by vedl mimo jiné k závěru, že vlastník

jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění např. z vážných zdravotních

či jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z

možnosti podat žalobu týkající se posouzení většinového rozhodnutí v důležité

záležitosti.

Ačkoliv v nikoli důležitých záležitostech přehlasovanému spoluvlastníkovi

možnost soudní ochrany ustanovení § 11 odst. 3 ZVB neposkytuje, v důležitých

záležitostech ve smyslu věty třetí uvedeného ustanovení by podle názoru

dovolacího soudu mělo být toto právo garantováno každému vlastníku jednotky,

který s rozhodnutím nesouhlasí (a nehlasoval pro jeho přijetí) zvláště v

případech, kdy i při jeho účasti na shromáždění je zřejmé, že s ohledem na

většinu vlastníků, která o důležité záležitosti rozhodla, by byl takový

vlastník jednotky přehlasován. Výklad, podle něhož by právo napadnout

rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek příslušelo bezvýhradně vlastníku

jednotky toliko v případech, kdy se vlastník jednotky hlasování zúčastnil, je

co do základu v rozporu s rozsahem ústavního práva na soudní ochranu

poskytovanou v režimu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

V souzené věci nalézací soudy posuzovaly žalobu vlastníka bytu směřující proti

usnesení shromáždění vlastníků jednotek, v němž bylo rozhodnuto o výměně oken v

celém bytovém domě a úhradě nákladů této opravy z fondu oprav společenství

vlastníků jednotek. Vzhledem k tomu, že se jednalo o záležitost, u níž lze

předpokládat, s přihlédnutím k jejímu rozsahu, jistou finanční náročnost a

také k tomu, že o této záležitosti bylo rozhodováno kvalifikovanou většinou,

která by měla být u důležitých záležitostí vyžadována vždy, je uvedené

rozhodnutí shromáždění vlastníků třeba považovat za rozhodnutí o důležité

záležitosti (srov. § 11 odst. 5 věta druhá ZVB a výklad v díle Fiala, J.,

Novotný, M., Oehm, J., Horák, T. : Zákon o vlastnictví bytů, C. H. Beck, třetí

vydání, Praha 2005, str. 142). K závěru o tom, že v posuzovaném případě bylo

rozhodováno o důležité záležitosti, ostatně dospěl i odvolací soud a jeho

závěry jsou potud správné. Ve světle shora učiněného výkladu pojmu přehlasovaný

vlastník jednotky nicméně odvolací soud pochybil, jestliže žalobci, který s

rozhodnutím shromáždění nesouhlasí, upřel možnost domoci žalobou podle § 11

odst. 3 věty třetí ZVB soudního přezkumu přijatého rozhodnutí ohledně této

důležité záležitosti bez dalšího pouze z důvodu, že žalobce na shromáždění

vlastníků nebyl přítomen.

Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený

rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a

protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným

právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2011

Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.

předseda senátu