26 Cdo 421/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a/ K. V. a b/ D. V., obou O., zastoupených Mgr.
Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Nové Ulici, Krapkova 452/38,
proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Wolkerova 793/30, 794/30A,
795/32 Olomouc – Nová Ulice, se sídlem v Olomouci, Nové Ulici, Wolkerova
793/30, IČO: 26800489, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, o vyslovení neplatnosti usnesení
shromáždění vlastníků jednotek žalovaného konaného dne 28. dubna 2011, vedené u
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 35 Cm 91/2011, o
dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července
2013, č. j. 5 Cmo 14/2013-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud prvního stupně)
rozsudkem ze dne 3. září 2012, č. j. 35 Cm 91/2011-120, zamítl žalobu na určení
neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného, konaného dne 28. dubna 2011, pod
bodem II. ve znění: „ShVJ schválilo, že zápis shromáždění povede pan P. V.“,
pod bodem III. ve znění: „ShVJ bylo schváleno rozdělení nákladů za revitalizaci
domu a nezapočítání částky 1.895,- Kč paní P., jako podíl z úhrady za uzavření
úvěrové smlouvy, kdy tato částka bude paní P. vrácena v opravném vyúčtování za
rok 2010“, pod bodem IV. ve znění: „ShVJ schválilo rozúčtování cen služeb za
rok 2010 na jednotlivé vlastníky jednotek“, pod bodem IV. ve znění: „ShVJ byla
schválena předložená účetní závěrka za rok 2010“, pod bodem V. ve znění: „ShVJ
bylo schváleno, že opravu chodníku za domem našeho SVJ provede firma Topmont
dle předložené cenové nabídky v celkové výši 189.742,- Kč“; současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 18. července 2013, č. j. 5 Cmo 14/2013-137, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku;
zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Zdůraznil, že k posouzení námitek žalobců směřujících do vlastního řešení a
posuzování jednotlivých sporných otázek, lze přistoupit až poté, co soud
dospěje k závěru, že jde o důležitou záležitost, o níž může rozhodovat ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se
upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví
bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění společenství – dále jen
„zákon č. 72/1994 Sb.“ Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že žádný z
napadených bodů usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen
„společenství“) nepředstavuje důležitou záležitost ve smyslu ustanovení § 11
odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. V této souvislosti soud prvního stupně
uvedl, že při posuzování usnesení, kterým byl jako zapisovatel shromáždění
žalovaného zvolen jeho předsedající, který je současně předsedou výboru, nejde
o důležitou záležitost dotýkající se jakýmkoliv způsobem vlastnického práva
žalobců; dodal, že na úpravu shromáždění společenství nelze přiléhavě aplikovat
ustanovení o rozhodování v obchodních společnostech, která jsou svou povahou
zcela odlišná. Ani v případě usnesení, jímž bylo schváleno rozdělení nákladů na
revitalizaci domu, nešlo o rozhodnutí, které by přímo zasahovalo do samotného
právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich
vlastnictví; byť se rozhodnutí dotklo finanční sféry vlastníků jednotek, šlo
přece jen o pouhou obvyklou opravu domu.
Usnesení shromáždění žalovaného o
schválení rozúčtování služeb se podle jeho názoru týkalo finančního vyúčtování
běžných nákladů na provoz domu, jejichž výše nebyla zásadní. Obdobně (tj. jako
běžné nakládání s finančními prostředky žalovaného při správě domu) posoudil i
rozhodnutí, jímž byla schválena účetní závěrka a provize za sjednání úvěrové
smlouvy. Za důležitou záležitost nepovažoval ani usnesení o opravě chodníku
kolem domu, neboť se i v tomto případě jednalo o obvyklou opravu (realizovanou
žalovaným při správě domu), jejíž provedení nezasahovalo do samotného právního
postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví. Dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., tj. ve znění do 31. prosince 2013
(dále jen „o.s.ř.“) – viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013
Sb., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňovali-li dovolatelé – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci
odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, které směřovaly do
vlastního řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, pak v tomto směru
uplatnili nepřípustný dovolací důvod. Stejně tak uplatnili nepřípustný dovolací
důvod prostřednictvím dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím soudům
vytýkali, že neprovedly „konkrétní důkazy – důkazní návrhy žalobců (zejména
důkazy listinami, ale i účastnickou výpovědí žalobců)“ a že „nepřihlédly k
tvrzením žalobců, že jednáním na daném shromáždění, jakož i na předchozích
shromážděních žalovaného, byl vyvolán dlouhodobý a neudržitelný stav, který
nutně vyvolal potřebu podrobit postupy žalovaného soudnímu přezkumu“.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V uvedených souvislostech nelze především ztratit ze zřetele, že postupem podle
§ 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky
může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého
shromážděním, že naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a že
citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých
shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod
č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom však nelze
přehlédnout, že v tomto případě jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních
vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a
připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Dovoláním
zpochybněný právní závěr, že napadená usnesení shromáždění společenství nejsou
v poměrech projednávané věci důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věty
třetí zákona č. 72/1994 Sb. a že proto přehlasovaným vlastníkům nevzniklo právo
požádat soud o jejich přezkum postupem podle citovaného ustanovení, je pak v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 /ústavní
stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud České republiky
usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09/ či z 25. ledna 2012, sp.
zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nad rámec uvedeného lze snad dodat, že vlastnictví bytu nebo
nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je
třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých
vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků
jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13.
března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).
Směřuje-li dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, není
objektivně přípustné (§ 237, § 238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), neboť takto
napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč
(srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a
z 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 a 5/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nejde o žádný z případů
vylučujících podle § 238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. nastavené omezení.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu