26 Cdo 4386/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Společenství vlastníků
domu č. 549 na ulici V. Nezvala ve Frýdku-Místku, se sídlem ve Frýdku-Místku,
Vítězslava Nezvala 549, IČO 25901265, zastoupenému JUDr. Alenou Fojtíkovou,
advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, o vyslovení
neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 87/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 8 Cmo 73/2015-139, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 Cmo 73/2015-139,
se v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. 11. 2014, č. j. 15 Cm 87/2014-77, ve výroku o zamítnutí žaloby na vyslovení
neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného ze dne 26. 11. 2013 o revitalizaci
domu č. p. 549 v ulici Vítězslava Nezvala ve Frýdku - Místku, a dále ve
výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací
Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, jinak se dovolání žalobce ve
zbývajícím rozsahu odmítá.
Žalobou podanou dne 26. 5. 2014 a změněnou se souhlasem soudu se žalobce
domáhal vyslovení neplatnosti shromáždění vlastníků bytových jednotek
žalovaného konaného dne 26. 11. 2013, alternativně pak vyslovení neplatnosti
všech rozhodnutí přijatých tímto shromážděním. Důvody pro vyslovení neplatnosti
napadených usnesení shromáždění vlastníků jednotek žalovaného spatřoval v
jejich rozporu se zákonem, případně stanovami žalovaného. V této souvislosti
uvedl, že shromáždění vlastníků dne 26. 11. 2013 řídil předseda výboru
společenství, jemuž skončilo funkční období, že pozvánka na shromáždění neměla
náležitosti určené stanovami, že nebyla zjišťována usnášeníschopnost
shromáždění před každým hlasováním, že na shromáždění hlasovala jako vlastník
osoba (A. M.), která již nebyla vlastníkem jednotky, že bylo připuštěno
hlasování v zastoupení, ačkoli to stanovy neumožňovaly, a že hlasy pro přijetí
usnesení shromáždění byly počítány podle velikosti podílů jednotlivých
vlastníků, nikoli podle hlav ve smyslu § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění (dále
jen „zákon č. 72/1994 Sb.“).
Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č.
j. 15 Cm 87/2014-77, zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti shromáždění
vlastníků bytových jednotek žalovaného konaného dne 26. 11. 2013 (výrok I.) i
žalobu na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých tímto shromážděním
(výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III).
Zjistil, že žalobce je členem žalovaného a spolu se svou manželkou Ing. K. Č.
má ve společném jmění manželů jednotku v předmětném domě, s níž je spojen podíl
o velikosti 27/502 na společných částech domu. Společenství konalo dne 26. 11.
2013 shromáždění, jehož předmětem bylo projednání a schválení revitalizace domu
podle zpracované projektové dokumentace za cenu ve výši 4,7 milionu Kč,
financovanou bankovním úvěrem, a volba členů výboru. Ze shromáždění byl pořízen
zápis, podle něhož se jej zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich
zmocněnci) disponující 84,46 % všech hlasů. Pro revitalizaci domu hlasovalo
79,08 % podílu všech vlastníků, proti hlasoval vlastník s 5,38 % hlasů
(žalobce).
Soud prvního stupně předně uzavřel, že pro vyslovení neplatnosti shromáždění
vlastníků jako celku nenachází zákonnou oporu. Shromáždění vlastníků je orgánem
společenství, jako je obdobně valná hromada orgánem akciové společnosti nebo
společnosti s ručením omezeným. Nelze proto vyslovit neplatnost shromáždění
vlastníků jako orgánu společenství, ale pouze usnesení tímto orgánem přijatých.
Ohledně žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění podle § 11 odst. 3
věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., zdůraznil, že žaloba byla podána včas (v
šestiměsíční prekluzivní lhůtě od přijetí usnesení) a osobou k tomu aktivně
věcně legitimovanou (přehlasovaným vlastníkem jednotky). V případě usnesení,
kterým byla schválena revitalizace domu, dovodil (vycházeje zejména z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007), že nejde o
usnesení, jímž bylo rozhodnuto o důležité záležitosti ve smyslu citovaného
ustanovení. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že za
důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.
nelze považovat mimo jiné komplexní úpravu bytového domu (spočívající ve výměně
oken, vchodových dveří, zateplení obvodového zdiva a zateplení půdního
prostoru), jež je s ohledem na stáří domu obvyklá a jíž nedojde k podstatným
změnám na budově; přitom v projednávaném případě jde o typově shodnou situaci
(celkovou revitalizaci domu). Bylo-li dále napadeno i usnesení o volbě členů
výboru společenství, měl soud prvního stupně za to, že žalobcem namítané
porušení stanov při svolání shromáždění (spočívající v absenci údaje o možnosti
seznámit se podklady k bodům jednání) a při jeho řízení (členem výboru, jemuž
skončil mandát) nemohly mít závažné právní následky, které by odůvodňovaly
vyslovení neplatnosti napadeného usnesení. Soud prvního stupně neshledal
důvodné ani námitky žalobce, že nebyla zjišťována usnášeníschopnost před každým
hlasováním za situace, kdy se počet členů shromáždění v jeho průběhu neměnil,
že někteří vlastníci byli zastoupeni zmocněncem, neboť tento postup stanovy
žalovaného připouštěly, a že se hlasování zúčastnila A. M., která již nebyla
vlastníkem jednotky, protože její výkon hlasovacího práva neměl na výsledek
hlasování vliv. K námitce nesprávnosti použité metodiky počítání hlasů na
shromáždění uvedl, že výsledky hlasování o usnesení schvalujícím revitalizaci
domu byly vyčísleny správnou metodou, neboť systematickému a teleologickému
výkladu ustanovení § 11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb., které
předurčilo kvórum pro přijetí dotčeného usnesení o revitalizaci (tříčtvrtinovou
většinou všech vlastníků jednotek v domě), odpovídá počítání hlasů podle
velikosti podílů na společných částech domu upravené pro všechny případy
hlasování v § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8
Cmo 73/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích
I. a II. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok
II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákon neumožňuje
vyslovení neplatnosti shromáždění žalovaného jako jeho orgánu. Dále po doplnění
dokazování k rozsahu plánované revitalizace považoval za správný i jeho názor,
že rozhodnutí o revitalizaci domu v tomto případě nepředstavuje rozhodnutí o
důležité záležitosti a že tento nedostatek (nenaplněné věcné hledisko dle § 11
odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb.) brání soudu ve věcném projednání uplatněného
nároku, což odůvodnil poukazem na obdobný skutkový stav jako ve věci posuzované
Nejvyšším soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 3246/2007. Konečně ohledně
vyslovení neplatnosti rozhodnutí o volbě výboru žalovaného s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 924/2012 uzavřel (poté, co v
odvolacím řízení zjistil, že žalobce se hlasování o volbě členů výboru zdržel),
že žalobce za této situace není oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se
zrušení rozhodnutí shromáždění, proti jehož přijetí nehlasoval.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnil tvrzením, že právní
názor odvolacího soudu je nesprávný. Odvolací soud mu při rozhodování o
neplatnosti usnesení o volbě výboru odejmul status „přehlasovaného vlastníka“,
ačkoli svým postojem dal jasně najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí, neboť od
prvopočátku schůze konané dne 26. 11. 2013 zpochybňoval legitimitu konání
shromáždění a následně se zdržel podpisu na listinách, z nichž dle jeho názoru
nebyl zřejmý jejich účel. Žalobce tak má za to, že pokud v rámci schůze
shromáždění vznesl aktivně své námitky, nemůže mu být odebrán status
„přehlasovaného vlastníka“, a to ani v případě, pokud by se zdržel hlasování, s
nímž vyjádřil nesouhlas. V dalších námitkách žalobce zpochybnil závěr
odvolacího soudu, že v případě usnesení o schválení revitalizace domu se
nejedná o „důležitou záležitost“ ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.,
jestliže lodžie, balkóny a okna jsou ve výlučném vlastnictví jednotlivých
vlastníků a jestliže dojde ke změně vzhledu celého domu a ekonomickému zatížení
vlastníků úvěrem na 20 let. V dalším bodu dovolání žalobce upozorňuje, že by
měla být změněna judikatura ve prospěch „hlasování podle hlav“ v případech
podle ust. § 11 odst. 4 (míněn zřejmě odst. 5) věty druhé zákona č. 72/1994
Sb., kdy „aplikovaná judikaturní interpretace nerovnosti velikosti hlasů dle
podílů členů společenství je v rozporu se zájmy spoluvlastníků jako
společenství obyvatel sdílejících společný totožný prostor“. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce proti výroku
I. rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s.
ř.“. Po zjištění, že dovolání vyhovuje předepsaným náležitostem (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se zabýval jeho přípustností.
Předně je třeba uvést, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že
dovolání podává proti celému výroku I. odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., tj. jakoby i proti výroku, jímž byl
potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba
na vyslovení neplatnosti shromáždění vlastníků jednotek žalovaného konaného dne
26. 11. 2013. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) názor, že proti této části výroku napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti podáno nebylo. Proti této části výroku totiž dovolatel nikterak
nebrojil a v poměru k uvedené části výroku schází v dovolání jakékoli
odůvodnění.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, vycházel dovolací soud při posuzování věci z dosavadních právních
předpisů - zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném v době konání shromáždění
(26. 11. 2013), tedy ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Dovolání směřuje jednak proti výroku, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o
vyslovení neplatnosti usnesení o volbě výboru. Při řešení této otázky odvolací
soud vycházel ze skutkového závěru, jenž dovolacími námitkami zpochybnit nelze
(§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce se hlasování o usnesení o volbě výboru
společenství zdržel. V důsledku toho uzavřel, že nehlasuje-li vlastník, který
je přítomen na shromáždění vlastníků jednotek proti přijetí usnesení, není
oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení takového rozhodnutí
shromáždění. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012,
nebo ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010), od níž není důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, pro kterou lze pouze vzhledem k obsahu
námitek dovolatele doplnit, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o
usnesení, a je proto nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval. Z
těchto důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce v této části podle § 241c
odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovoláním byl dále napaden výrok, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o
vyslovení neplatnosti usnesení o revitalizaci domu. Dovolání je v této části
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, tj. otázky, zda předmětné usnesení představuje důležitou
záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.
Dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí zčásti spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou
záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Citované ustanovení zakládá přehlasovanému vlastníku právo obrátit se na soud v
případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků
jednotek v důležité záležitosti. Jeho účelem je ochrana práv a oprávněných
zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních
poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní
úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších
osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky z 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010,
uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník
jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení
přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat
nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých
shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení. Soud při projednání
žaloby podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. pouze
přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními
předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví –
jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné
právní následky – jeho neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 1.
2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Přitom však nelze přehlédnout, že při rozhodování
podle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. jde o zásah veřejné moci do
soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut
restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných
případech.
Z věcného hlediska je právo přehlasovaného vlastníka obrátit se na soud omezeno
pouze na „důležité záležitosti“. K výkladu uvedeného slovního spojení se
Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3246/2007 (na něž poukázaly oba soudy). V něm dovodil, že důležitou záležitostí
ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková
záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků
jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho
využití. Podle takto nastavených kritérií však neposuzoval „důležitost“
komplexních úprav domu srovnatelných s jeho celkovou revitalizací, jak se snad
oba soudy mylně domnívaly, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím
související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím
zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do
fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“. Jestliže tedy Nejvyšší soud v
citovaném rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění
vlastníků jednotek nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), nelze z toho usuzovat, že
o takovou záležitost nešlo ani v usnesení, které je předmětem řízení v dané
věci; oproti usnesení, jež bylo zkoumáno v uvedeném případě, totiž předmětné
usnesení řeší diametrálně odlišnou záležitost.
V projednávaném případě se dovolatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení
shromáždění, jímž bylo rozhodnuto o provedení celkové revitalizace domu (která
zahrnovala zateplení severozápadní a jihovýchodní stěny domu, zateplení
střešního pláště včetně nové hydroizolace, zateplení stropu nad 1. přízemním
podlažím a části nad zadním schodištěm v 1. nadzemním podlaží, výměnu starých
oken a dveří, úpravu předních i zadních vstupních dveří, lodžií a balkonů, a
odvětrávání aj.) a jejím financování formou přijetí úvěru od peněžního ústavu
ve výši 4,7 mil. Kč. S přihlédnutím k uvedenému je zřejmé, že v souzené věci
jde o záležitost, jež běžně není předmětem jednání shromáždění vlastníků
jednotek (jde o vcelku zásadní rozhodnutí s dlouhodobějším dopadem do poměrů
společenství), u níž lze předpokládat, že významně ovlivní komfort bydlení v
domě (a to nejen v průběhu její realizace, nýbrž především po jejím dokončení)
a lze ji pokládat za poměrně závažnou i se zřetelem k proklamované (relativně
vysoké) finanční náročnosti jejího provedení, jež je v daném případě ještě
podtržena zvolenou formou zabezpečení prostředků na její úhradu (přijetím úvěru
od peněžního ústavu, který si vyžádá rovněž placení úroků a bankovních
poplatků). Z toho vyplývá, že záležitost řešená předmětným usnesením citelně
zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek - členů společenství. Proto
nelze pokládat za správný právní názor, že uvedené rozhodnutí shromáždění
nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 věty
třetí zákona č. 72/1994 Sb. Navíc lze-li podle judikatury dovolacího soudu za
rozhodnutí o důležité záležitosti pokládat výměnu oken v domě hrazenou z fondu
údržby (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn.
22 Cdo 1423/2009), tím spíše bude rozhodnutím o důležité záležitosti ve smyslu
citovaného ustanovení rozhodnutí shromáždění v dané věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu
není v části posouzení platnosti usnesení schvalujícího revitalizaci domu
správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ho zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat k dovolatelem vznesené otázce „hlasování dle
velikosti podílů či tzv. dle hlav“, že neřešil-li danou otázku odvolací soud,
pak zde není prostor proto, aby se jí zabýval dovolací soud v rámci přezkumu
napadeného rozhodnutí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu