Rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 35 Cm 183/2010-96, ve znění usnesení ze
dne 14. července 2011, č. j. 35 Cm 183/2010-121, Krajský soud v Brně zamítl
žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že usnesení přijaté na jednání
shromáždění společenství vlastníků jednotek konaného dne 28. ledna 2010 tak, že
shromáždění schvaluje odměnu statutárnímu orgánu společenství ve výši 10 000 Kč
měsíčně čistého, je neplatné (bod I. výroku), zamítl žalobu na určení, že
usnesení přijaté na témže jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek
tak, že shromáždění schvaluje ponechat příspěvek do fondu oprav ve výši 15 Kč
na m? u bytové části domu do nejbližšího shromáždění společenství vlastníků
jednotek, je neplatné (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Rozhodnutí, jímž zamítl žalobu na určení neplatnosti usnesení shromáždění
společenství vlastníků jednotek o odměně statutárnímu orgánu, soud odůvodnil
tím, že žalobci nabídnutým a provedeným důkazem (stanovami společenství)
neprokázali, že zařazení tohoto nového bodu do programu (který nebyl uveden na
pozvánce) je v rozporu se stanovami. Rovněž tak neprokázali, že alespoň jeden z
vlastníků odešel ze shromáždění v průběhu jednání a že by v důsledku toho
shromáždění ztratilo usnášeníschopnost. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 8 Cmo 167/2011-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku
(první výrok) a ve zbylém rozsahu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (druhý výrok). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé odvolací soud – cituje ustanovení
§ 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům
(zákon o vlastnictví bytů) – nejprve uvedl, že předtím, než dojde k posuzování
věcných argumentů, o něž žalobci opírají důvodnost žaloby, je třeba se zabývat
tím, zda jde o důležitou záležitost a zda nároky uplatňují přehlasovaní
společníci. Odvolací soud, poté co zopakoval dokazování zápisem ze shromáždění žalovaného
konaného dne 28. ledna 2010, uzavřel, že žalobci (vlastníci bytové jednotky a
členové žalovaného) ohledně doplnění programu shromáždění o další bod
(projednání a schválení odměny statutárnímu orgánu) a stejně tak při jeho
projednání a rozhodnutí o něm nehlasovali proti jeho přijetí, ač na uvedeném
shromáždění byl přítomen žalobce b/ (prostřednictvím svého zástupce). Z
uvedeného odvolací soud dovodil, že žalobce nelze považovat za přehlasovaného
vlastníka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání,
jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítají, že napadené
rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěných skutkových okolností a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce tak dovolací důvody vymezené v §
241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s.
ř.) a navrhují, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují dovolatelé v řešení těchto
otázek:
1/ Zda rozhodnutí o schválení odměny statutárnímu orgánu společenství vlastníků
jednotek je důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o
vlastnictví bytů a zda takové rozhodnutí je důležitou záležitostí, když není
řádně „kontrolována usnášeníschopnost před hlasováním event. je i nesprávně
vyhodnocena a takto uvedena v zápise o jednání“. 2/ Zda rozhodování společenství vlastníků jednotek o záležitosti, která není
uvedena na pozvánce a je do programu jednání zařazena až hlasováním některých
přítomných účastníků shromáždění, je důležitou záležitostí ve smyslu zákona „a
zda takové rozhodování není v rozporu se zákonem, event. s dobrými mravy“. 3/ Zda je „přehlasovaným vlastníkem“ ve smyslu zákona vlastník, který „se
osobně nezúčastní jednání shromáždění, je zastoupen na základě plné moci a jeho
zástupce se při hlasování o předmětném bodu, který není uveden na pozvánce v
programu jednání shromáždění SVJ, zdrží hlasování, neboť na základě uvedené
absence bodu v programu na pozvánce nemohl být vlastníkem pověřen (zmocněn) k
hlasování o takovéto otázce, tedy obdobně jako vlastník, který se jednání
nezúčastnil“. K poslední z předestřených otázek dovolatelé uvádějí, že podle jejich
přesvědčení není přehlasovaným vlastníkem ten, který hlasoval pro, v ostatních
případech jde o přehlasovaného společníka. Na podporu své argumentace odkazují
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009,
který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže –
dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud předesílá, že v případě dovolání přípustného toliko podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum předpokládán
pouze pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož
obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci –
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde
nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který
předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají první dvě v dovolání
formulované otázky. Je tomu tak proto, že na jejich zodpovězení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Nejvyšší soud ovšem shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. a zásadní význam spatřuje v posouzení otázky, zda lze považovat za
přehlasovaného vlastníka člena společenství vlastníků jednotek, který se při
rozhodování shromáždění vlastníků jednotek zdržel hlasování, když potud jde o
otázku dovolacím soudem dosud beze zbytku nevyřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 11 zákona o vlastnictví bytů společenství musí alespoň
jednou ročně konat shromáždění. Shromáždění se sejde z podnětu výboru nebo
pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu
hlasů (první odstavec). Shromáždění je schopné usnášení, jsou-li přítomni
vlastníci jednotek, kteří mají většinu hlasů; k přijetí usnesení je zapotřebí
nadpoloviční většiny přítomných hlasů (druhý odstavec). Při hlasování je
rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných
částech domu (§ 8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka
jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné
většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat
soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne
přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne (třetí odstavec). V této podobě platilo citované ustanovení ke dni přijetí napadeného usnesení
(28. ledna 2010) a do 31. prosince 2013, kdy byl zákon o vlastnictví bytů
zrušen, nedoznalo změn. Judikatura Nejvyššího soudu se při výkladu označeného ustanovení ustálila v
těchto závěrech:
Platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků jednotek (dále jen
„shromáždění“) lze přezkoumat k návrhu vlastníka jednotky jen podle ustanovení
§ 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, přičemž toto ustanovení zároveň brání
tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním posuzována v jiném
řízení (nelze ji proto posuzovat ani v řízení o žalobě podle ustanovení § 80
písm. c/ o. s. ř.) [k tomu srov. především rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. Právo obrátit se na soud se žalobou proti usnesení přijatému shromážděním je
omezeno (s ohledem na zachování právní jistoty společenství a vlastníků
jednotek, jakož i třetích osob) jak z hlediska osobního, tak i z hlediska
věcného a časového. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky
(osobní omezení), pouze tehdy, jde-li o důležitou záležitost (věcné omezení) a
konečně pouze do uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne přijetí
rozhodnutí (časové omezení) [k tomu srov. důvody rozsudku ze dne 25. ledna
2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod číslem 95/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek]. K osobnímu omezení práva domáhat se přezkoumání rozhodnutí přijatého
shromážděním se Nejvyšší soud vyslovil v těchto rozhodnutích:
V rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, dovodil, že
jestliže dovolatel hlasoval pro přijetí usnesení shromáždění, není
přehlasovaným vlastníkem a právo podat žalobu podle ustanovení § 11 odst. 3
věty třetí zákona o vlastnictví bytů mu bez dalšího nesvědčí.
Naopak v dovolatelem zmiňovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 uzavřel, že
za přehlasovaného vlastníka lze v určitých případech považovat i vlastníka
jednotky, který nebyl na shromáždění přítomen. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší
soud na základě úvahy, že opačný závěr by vedl mimo jiné k závěru, že vlastník
jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění např. z vážných zdravotních
či jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z
možnosti podat žalobu týkající se posouzení většinového rozhodnutí v důležité
záležitosti. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že v posuzované věci jde o
situaci obdobnou, jako byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1423/2009. Jak plyne z výše shrnutého judikaturního rámce, omezení v možnosti domáhat se
zrušení rozhodnutí nejvyššího orgánu společenství vlastníků jednotek má význam
především pro právní jistotu samotného společenství, jednotlivých vlastníků
jednotek a konečně i třetích osob. I v tomto kontextu je nutno nahlížet na
zákonem stanovené omezení v rovině osobní. Přiznává-li zákon výslovně aktivní
věcnou legitimaci k podání žaloby přehlasovanému vlastníku, je odpovídajícím
jazykovým výkladem tohoto ustanovení především závěr, že takovouto osobou je
vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství
a neuspěl (hlasoval proti, byl však přehlasován většinou tvořenou jiným
vlastníky). Závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 pak
doplňují čistě jazykový výklad rozšířením okruhu legitimovaných osob především
pro ty případy, kdy se vlastník nezúčastnil shromáždění z vážných důvodů na
jeho straně. Nejvyšší soud přitom akcentoval, že výklad, podle něhož by právo
napadnout rozhodnutí shromáždění příslušelo bezvýhradně vlastníku jednotky
toliko v případech, kdy se vlastník jednotky hlasování zúčastnil, by byl v
rozporu s rozsahem ústavního práva na soudní ochranu poskytovanou v režimu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K rozšiřování okruhu aktivně legitimovaných o další osoby však již Nejvyšší
soud nevidí důvod. Vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování,
svým postojem nedává najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. Stěží proto může být
považován za přehlasovaného vlastníka. Vlastník, který je přítomen na
shromáždění a nesignalizuje ostatním vlastníkům, že s rozhodnutím nesouhlasí,
tak podle Nejvyššího soudu není osobou, která by mohla posléze přijaté
rozhodnutí zpochybnit. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník
osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak
jako důvod, pro který vlastník nehlasoval proti později zpochybněnému
rozhodnutí. K závěru, že nehlasuje-li vlastník, který je přítomen na shromáždění, proti
přijetí usnesení, nevzniká mu právo podat žalobu, se ostatně přiklání i právní
teorie (srov. Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 182). Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší
soud dovolání zamítl, neboť dovolatelům se jeho prostřednictvím nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí (§ 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek