26 Cdo 5024/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce BYTOVÉHO DRUŽSTVA ? Jižní svahy, se sídlem v Ostravě – Svinově, J.
Kainara 904, IČO: 25892495, zastoupeného JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí 1463/5, proti žalovanému
Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560, se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací
560, IČO: 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v
Praze 7 – Holešovicích, Dukelských hrdinů 406/23, o neplatnost části usnesení
shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71
Cm 213/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. června 2015, č. j. 7 Cmo 497/2013-266, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2015, č. j. 7 Cmo
497/2013-266, se mění takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 71 Cm
213/2007-236, ve výroku I., se potvrzuje a ve výrocích II. a III. se mění tak,
že ve výroku II. činí náklady řízení státu 942, 74 Kč a ve výroku III. činí
náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně 30.855,- Kč; jinak i v
těchto výrocích se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 4.114,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.114,- Kč k
rukám Mgr. Libora Buchty, advokáta se sídlem v Praze 7 – Holešovicích,
Dukelských hrdinů 406/23, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou podanou dne 16. března 2007 se žalobce – po jejím částečném zpětvzetí
– domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek,
konaného dne 17. září 2006 (dále též jen „shromáždění“ a „předmětné usnesení“,
resp. „usnesení“), Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560, se sídlem v Milovicích nad
Labem, Spojovací 560 (dále jen „společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“),
pokud jím bylo schváleno zvýšení zálohy do fondu oprav o 50 % od října 2006 a
správou domu byla pověřena „firma paní G.“ (dále opět jen „firma paní G.“).
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. července 2013,
č. j. 71 Cm 213/2007?236, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
státu a účastníků (výroky II. a III.).
Z provedených důkazů zjistil mimo jiných i následující skutečnosti. Žalobce (vlastník bytových jednotek v domě žalovaného s podílem ve výši 40 %),
resp. předseda jeho představenstva Ing. H., se zúčastnil jednání výboru
společenství konaného dne 11. července 2006, na němž se připravoval program a
stanovil termín konání shromáždění vlastníků jednotek (na den 17. září 2006),
pro což Ing. H. hlasoval. Dne 17. září 2006 se pak skutečně konalo shromáždění
vlastníků jednotek, jemuž žalobce přítomen nebyl a na němž byla přijata mimo
jiných i usnesení o zvýšení záloh do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 (čímž
měly být do budoucna zajištěny dostatečné finanční prostředky na plánovanou
opravu střechy) a o pověření firmy paní G. správou domu. Podle článku IV. bodu
4 věty první stanov žalovaného, platných k 8. srpnu 2004 (dále jen „stanovy“),
o svolání shromáždění musí být členové společenství vyrozuměni nejméně patnáct
dní před konáním shromáždění, a to pozvánkou pro tu kterou bytovou jednotku
zaslanou na adresu vlastníka bytové jednotky uvedenou v příslušném listu
vlastnictví nebo zveřejněním pozvánky vyvěšením na domovní vývěsce ve
společných prostorách domu v místě, jímž procházejí při vstupu do domu všichni
obyvatelé bytových jednotek v domě, případně jiným způsobem. Žalovaný
neprokázal, že žalobci doručil písemnou pozvánku na shromáždění konané dne 17. září 2006. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně předně dovodil, že
ustanovení článku IV. bodu 4 věty první stanov není jednoznačné, a proto je
absolutně neplatné pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k uvedenému je na místě postup podle § 1 odst. 2 ve spojení s článkem
VII. odst. 7 a článkem VII. odst. 8 větou první nařízení vlády č. 371/2004 Sb.,
kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek, podle nichž
se shromáždění svolává písemnou formou, která se doručí všem členům
společenství a současně vyvěsí v domě na domovní vývěsce společenství, a
písemná pozvánka musí být doručena a současně vyvěšena nejméně patnáct dní před
dnem konání shromáždění. Jelikož žalovaný neprokázal, že žalobci doručil
písemnou pozvánku na shromáždění konané dne 17. září 2006, uzavřel, že žalobce
nebyl na schůzi shromáždění řádně pozván. Shledal, že žaloba byla podána včas
(v šestiměsíční prekluzivní lhůtě od přijetí napadených usnesení), osobou k
tomu aktivně věcně legitimovanou (vlastníkem jednotek, který nebyl na
shromáždění přítomen z důvodu, že nebyl řádně pozván), avšak nelze jí vyhovět,
neboť směřuje proti usnesením, jimiž nebylo rozhodnuto o důležité záležitosti
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve
znění účinném v době konání shromáždění (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“).
Nejde totiž o případ, kdy by usnesením bylo zasaženo do vlastnického práva
vlastníka bytové jednotky nebo kdy by bylo zasaženo do jeho právního postavení. Dodal, že k přijetí takových usnesení se ani nevyžaduje kvalifikovaná většina.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.
června 2015, č. j. 7 Cmo 497/2013?266, změnil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. tak, že je neplatné usnesení shromáždění o zvýšení zálohy
do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 a o pověření firmy paní G. správou domu;
současně rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
doplnil o zjištění, že podle článku IV. odst. 2 písm. g/ stanov náleží do
výlučné pravomoci shromáždění zejména rozhodování o zřízení fondů za účelem
údržby a oprav domu, rekonstrukce domu, technického zhodnocení domu, zakoupení
pozemku a dalších investic spojených se správou domu, o způsobu tvorby těchto
fondů, zejména o stanovení příspěvku členů společenství do těchto fondů a
nakládání s těmito fondy. Podle článku IV. odst. 2 písm. p/ stanov do výlučné
pravomoci shromáždění zejména náleží rozhodování o způsobu výkonu správy domu a
pozemku, případně činností uvedených v článku II. Podle článku XI. odst. 2
stanov společenství může na základě rozhodnutí shromáždění zajišťováním správy
domu a činností pověřit jinou osobu (správce) náležitě odborně kvalifikovanou,
která správu bude provádět za úplatu, která nesmí přesahovat cenu obvyklou za
tento druh činnosti. Podle zápisu ze shromáždění vlastníků jednotek konaného
dne 17. září 2006 byla v rámci projednávání bodu 4., označeného jako Nabídky
opravy střechy, přijata kromě jiných usnesení, že od 1. října se zvyšuje záloha
do fondu oprav o 50 % a po ukončení správy domu „Domosem“ převezme následující
den správu domu firma paní G. Poté, co dokazování takto doplnil a ve zbylém
rozsahu se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
shodně s ním dovodil, že žaloba byla podána v zákonné šestiměsíční lhůtě osobou
aktivně věcně legitimovanou (přehlasovaným vlastníkem jednotek, jenž se
nezúčastnil shromáždění konaného dne 17. září 2006 proto, že nebyl řádně
obeslán) a že obě napadená usnesení shromáždění přijatá dne 17. září 2006 patří
do působnosti shromáždění vlastníků jednotek. Neztotožnil se však se závěrem,
že nejde o usnesení, jimiž by bylo rozhodnuto o důležité záležitosti ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Usnesení shromáždění o zvýšení
zálohy do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 je podle jeho názoru důležitou
záležitostí, neboť zasahuje přímo do žalobcovy majetkové sféry a tudíž do jeho
právního postavení jako vlastníka jednotek. Usnesení o převzetí správy domu
firmou paní G. je podle jeho názoru záležitostí týkající se společenství
samotného a v důsledku toho zasahuje též do právního postavení vlastníků
jednotek jako členů společenství, tj. je důležitou záležitostí, neboť se týká
nakládání s majetkovými prostředky vlastníků jednotek, které společenství pouze
spravuje. Obě napadená usnesení shledal neplatnými, neboť žalobce nebyl na
shromáždění konané dne 17. září 2006 řádně pozván, čímž byla porušena pravidla
pro svolávání shromáždění, které napadená usnesení přijalo. Usnesení o převzetí
správy domu firmou paní G. shledal neplatným rovněž pro jeho neurčitost, neboť
z něj není jasné, která konkrétní firma má převzít správu domu. Měl za to, že
vyslovením neplatnosti usnesení o zvýšení záloh do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 nedojde k zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře, neboť
se týká pouze vlastníků jednotek.
Stejně tak nedojde k zásahu do práv třetích
osob nabytých v dobré víře vyslovením neplatnosti usnesení o převzetí správy
domu firmou paní G., neboť v něm není uveden konkrétní správce domu a tudíž
nelze ani určit, která fyzická či právnická osoba by mohla být vyslovením
neplatnosti tohoto usnesení dotčena na svých právech nabytých v dobré víře. Dodal, že i usnesení shromáždění, pro jejichž přijetí stačí prostá většina,
mohou zasáhnout do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do
podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jejich využití, případně
i do právního postavení společenství samotného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a
odůvodnil zejména konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jeho názoru
odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda napadená usnesení
představují důležitou záležitost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č.
72/1994 Sb.; neposuzoval totiž všechny aspekty této otázky, jak byly vymezeny
judikaturou dovolacího soudu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, 29 Cdo 3706/2010, 29 Cdo
3399/2010, 26 Cdo 421/2014 a 29 Cdo 2276/2012. Podle jeho mínění se odvolací
soud náležitě nezabýval hledisky, jež jsou významná pro posuzování otázky
důležité záležitosti, své závěry neodůvodnil a pouze obecně konstatoval zásah
do samotného právního postavení žalobce jako vlastníka jednotky, aniž
vysvětlil, jakým konkrétním způsobem obě napadená usnesení zasáhla do samotného
právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich
vlastnictví; vycházel tak pouze z možného zásahu, aniž skutečný zásah a jeho
dopady náležitě posoudil. V tomto ohledu považoval rozhodnutí odvolacího soudu
za nepřezkoumatelné. Dodal, že z pohledu odvolacího soudu by pak důležitou
záležitostí bylo prakticky jakékoliv usnesení shromáždění společenství, jehož
obsahem je platební povinnost vlastníka ve prospěch společenství nebo
rozhodování o správě domu včetně určení osoby správce. Poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 či 26 Cdo 421/2014 a uvedl,
že provádění oprav domu a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich
financování prostřednictvím plateb do fondu oprav není důležitou záležitostí;
proto ani otázka příspěvků do fondu oprav nemůže být důležitou záležitostí.
Uvedl, že vyslovením neplatnosti napadených usnesení došlo k zásahu do práv
třetích osob, zejména ostatních vlastníků jednotek v domě, zhotovitelů
stavebních prací či dalších dodavatelů a správce domu. Navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek. Měl za to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech
sp. zn. 29 Cdo 3706/2010 a 29 Cdo 2276/2012. Zdůraznil, že v letech 2003 a 2004
vložil do fondu oprav žalovaného částku 3.986.264,- Kč a tyto prostředky mu
nebyly nikdy vráceny. Dále uvedl, že usnesení, kterým byla správa domu svěřena
firmě paní G., je neurčité, neboť v něm není vymezena odpovědnost konkrétní
osoby za správu domu. Nebylo v tomto směru ani provedeno řádné výběrové řízení
a rovněž členům žalovaného nebyl předložen návrh smlouvy o správě domu s firmou
paní G. Dodal, že na shromáždění vlastníků jednotek nebyl řádně pozván, čímž
byla porušena pravidla pro svolávání shromáždění. Navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného
(dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom
shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které
závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázek, zda předmětná usnesení
představují důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č.
72/1994 Sb.), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňoval-li dovolatel – s přihlédnutím
k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – právní posouzení věci odvolacím
soudem i prostřednictvím skutkových námitek, uplatnil tím nepřípustný dovolací
důvod.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou
záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Citované ustanovení zakládá přehlasovanému vlastníku právo obrátit se na soud v
případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků
jednotek v důležité záležitosti. Jeho účelem je ochrana práv a oprávněných
zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních
poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní
úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších
osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010,
uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník
jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení
přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat
nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých
shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č.
58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z možnosti podat návrh na
přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti (§ 11
odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb.) není bez dalšího vyloučen ani
vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).
Přitom však nelze přehlédnout, že při rozhodování podle § 11 odst. 3 zákona č.
72/1994 Sb. jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je
třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve
zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud se žalobou
proti usnesení přijatému shromážděním je proto omezeno (právě s ohledem na
zachování právní jistoty společenství a vlastníků jednotek, jakož i třetích
osob), nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného;
uplatnit je může jen přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do
uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí (omezení
časové) a jen tehdy, jde-li o důležitou záležitost (omezení věcné) – viz
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1edna 2012, sp. zn. 29 Cdo
3706/2010, uveřejněného pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
K výkladu slovního spojení „důležitá záležitost“ se Nejvyšší soud vyjádřil již
v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 (ústavní stížnost
podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27.
ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/90). V něm dovodil, že důležitou záležitostí ve
smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková
záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků
jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho
využití. Podle takto nastavených kritérií však neposuzoval „důležitost“
zamýšlených úprav domu srovnatelných s jeho celkovou revitalizací, nýbrž až
následné „provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se
na jejich financování prostřednictvím zálohových plateb do fondu rezerv a oprav
a placení příspěvků či vkladů do fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“. V
citovaném rozhodnutí pak uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění
nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud podle § 11 odst. 3
věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.).
Uvedený závěr lze vztáhnout i na projednávanou věc, jde-li o usnesení
shromáždění, jímž byly zvýšeny zálohy do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006,
kteréžto usnesení bylo přijato za účelem zajištění prostředků na teprve
plánovanou opravu střechy předmětného domu, o níž tedy dosud rozhodnuto nebylo.
Bude-li o ní (či o jiné záležitosti související s domem) v budoucnu rozhodováno
s tím, že bude financována z prostředků takto získaných do fondu oprav, lze
teprve ve vztahu k takovému usnesení uvažovat o důležité záležitosti ve smyslu
§ 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., resp. tehdy už ve smyslu § 1209
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Názor, že v případě tohoto usnesení
jde o záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení
vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska
účelu jeho využití, lze však pokládat za hypotetický, tedy nejistý, a navíc
ničím nepodložený. Usnesení týkající se zvýšení záloh do fondu oprav sice
zasahuje do majetkové sféry vlastníků jednotek v tom smyslu, že budou z tohoto
titulu platit více než v dřívější době; nelze však přehlédnout, že přece jen
jde o „pouhé“ zvýšení (navíc nikoli extrémní) záloh a možné výdaje z takto
vybraných prostředků budou moci vlastníci bytových jednotek ovlivnit hlasováním
o konkrétních akcích souvisejících s domem, které budou projednávány na
budoucích shromážděních a u kterých nelze případně ani vyloučit úvahu o
„důležité záležitosti“. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že opačný výklad by
nutně vedl k tomu, že důležitou záležitostí by bylo prakticky jakékoliv
usnesení shromáždění, jehož obsahem by byla platební povinnost vlastníka bytové
jednotky ve prospěch společenství. Byť se tedy dané usnesení dotkne finanční
sféry vlastníků jednotek, jde ve své podstatě jen o usnesení související s
obvyklou správou domu.
K usnesení o převzetí správy domu firmou paní G. lze uvést následující. V
případě společenských vztahů upravených zákonem č. 72/1994 Sb. nutně vystupuje
do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp.
spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných
interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného
vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném
vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví
společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a
podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto
pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak
i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS
2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15). Nejvyšší soud se již
dříve přihlásil k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne
13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového
prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba
respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých
vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků
jednotek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014). Z těchto důvodů nelze usuzovat, že zde
jde o důležitou záležitost.
Z řečeného vyplývá, že záležitosti řešené předmětnými usneseními nezasahují do
právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich
vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. již výše zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
3246/2007). Proto nelze pokládat za správný právní názor, že uvedená usnesení
shromáždění představují rozhodnutí o důležitých záležitostech, k jejichž
přezkoumání by přehlasovanému vlastníku svědčilo právo obrátit se na soud
postupem podle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu (podle § 243d písm. b/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.) změnil tak, že rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. (o věci samé) a v nákladovém výroku II. potvrdil a
změnil ho jen ohledně výše nákladů řízení státu, neboť ty činí 942,74 Kč – viz
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení účastníků přihlédl k tomu, že Ústavní
soud nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č.
116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve
Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o
výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění (srov. např.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný. Náleží mu tedy náhrada nákladů řízení v
plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 3 o. s. ř. a § 224
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně se
skládá z odměny za zastupování žalovaného advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.)
sestávající z celkem šestnácti úkonů právní služby. První úkon právní služby
představuje převzetí a příprava zastoupení ze dne 1. srpna 2007 (č. l. 9 spisu,
§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), druhý vyjádření k žalobě ze dne 15. srpna 2007 (č. l. 11 spisu, § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), třetí
účast na jednání před soudem prvního stupně dne 28. dubna 2008, které
nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 26?19 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního
tarifu), čtvrtý vyjádření ze dne 28. května 2008 (č. l. 31 spisu, § 11 odst. 1
písm. d/ advokátního tarifu), pátý jednání před soudem prvního stupně dne 13. října 2008, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 55?57 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestý vyjádření ze dne 23. března 2009 (č. l. 79?80
spisu, § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), sedmý účast na jednání
odvolacího soudu dne 3. prosince 2009, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 90?92
spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), osmý jednání před soudem
prvního stupně dne 26. dubna 2010, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 55?57
spisu a č. l. 107?108 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), devátý
a desátý jednání před soudem prvního stupně dne 28. června 2010, které trvalo
déle než dvě hodiny a méně než čtyři hodiny, pročež se účast na něm považuje za
dva úkony právní služby (č. l. 113?125 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního
tarifu), jedenáctý jednání před soudem prvního stupně dne 11. října 2010, které
nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 136?138 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního
tarifu), dvanáctý vyjádření ze dne 2. března 2011 (č. l. 165?166 spisu, § 11
odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), třináctý účast na jednání odvolacího
soudu ve dnech 14. února 2012, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 170?173
spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), čtrnáctý až šestnáctý jednání
před soudem prvního stupně ve dnech 30. července 2012, 28. ledna 2013 a 11. července 2013, která nepřesáhla dvě hodiny (č. l. 198?199 spisu, č. l. 216?217
spisu a 226?229 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). S
přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží za prvních čtrnáct
úkonů odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a
za zbylé dva úkony odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna
2013. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z prvních
čtrnácti úkonů, tvoří částka 5.000,- Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu ve
znění do 31. prosince 2012), čemuž podle § 7 bodu 4 advokátního tarifu odpovídá
mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Tarifní
hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna ze zbylých dvou úkonů, tvoří
částka 50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění od 1.
ledna 2013), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní
odměna ve výši 3.100,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Na vysvětlenou se
patří uvést, že prostředky vynaložené žalovaným na šestý, sedmý, dvanáctý a
třináctý úkon právní služby se přičítají k nákladům řízení před soudem prvního
stupně proto, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí-li věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, rozhoduje o náhradě (dosavadních) nákladů řízení soud
prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (srov. § 224 odst. 3 o. s. ř.).
Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního
stupně přísluší žalovanému částka 20.200,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada
za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím úkonu právní služby ve výši jedné
poloviny mimosmluvní odměny, tj. v částce 500,- Kč, za účast při jednání dne 3.
března 2008, které bylo odročeno bez projednání věci (č. l. 17?18, § 7 bodu 4
ve spojení s § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2012). K
této částce je pak zapotřebí připočíst paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši šestnáctkrát 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního
tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.), tj. celkem 4.800,- Kč, a náhradu za daň z
přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrad, tj. částku 5.355,- Kč
(§ 137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Celkem tak žalovanému náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně částka 30.855,- Kč. Za této situace dovolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III. změnil ohledně částky nákladů řízení před soudem prvního
stupně a jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl (nově) o náhradě
nákladů řízení před soudem odvolacím (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1
a 2 o. s. ř.). Nakonec rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalovaného sestává z odměny advokáta za jeden
úkon právní služby. Konkrétně za účast na jednání odvolacího soudu dne 12.
června 2015, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 170?173 spisu a č. l. 260?264
spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se
vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, tvoří částka 50.000,- Kč (§ 9
odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle § 7
bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Vedle
odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.) a náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrad, tj. částka 714,- Kč (§
137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalobce, který nebyl v daném sporu
úspěšný, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
4.114,- Kč (§ 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a opět zavázal
žalobce, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých
žalovanému v souvislosti s podáním dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši
10.000,- Kč (viz č. l. 288 spisu, položka 23 bod 1. písm. d/ zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a odměny advokáta za
jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé
(č. l. 281?286 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Tarifní
hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, činí částka
50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu), čemuž podle § 7 bodu 5
advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. K této
částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.)
a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrady,
tj. částku 714,- Kč. Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži
žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.114,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. července 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu