26 Cdo 2526/2009 - 88
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté, ve věci žalobkyně obce Psáry, se sídlem Psáry, Pražská 137,
zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 5,
proti žalovaným
1) Ing. H. L. N., bytem P., a 2) Ing. P. L., bytem tamtéž, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 360/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna
2009, č. j. 26 Co 497/2008-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6.
2008, č. j. 10 C 360/2007-52, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena
povinnost vyklidit pozemek, zapsaný na LV pro k.ú. a obec P. u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. (dále „předmětný
pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne
21 1. 2009, č. j. 26 Co 497/2008-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
vzal ve shodě s ním za prokázáno, že dle zápisu v katastru nemovitostí svědčí
žalobkyni k předmětnému pozemku vlastnické právo, že dne 27. 5. 2002 uzavřela
(v zastoupení starosty J. Z.) se žalovanými smlouvu o nájmu pozemku (dále též
„Smlouva“) na dobu 50-ti let za roční nájemné ve výši 100,- Kč a že její záměr
Smlouvu uzavřít byl řádně a po zákonem stanovenou dobu zveřejněn. Přisvědčil i
jeho závěru, že Smlouva vyhovuje jak obecným požadavkům stanoveným v
ustanoveních § 37 a § 663 a násl. obč. zák., tak i ustanovením 39 odst. 1
zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, v tehdy platném znění (dále jen
„zákon o obcích“). V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že pokud žalobkyně v
odvolání zpochybnila smluvní ujednání o výši nájemného (námitkou, že ve
srovnání s tržním nájmem ve stejné lokalitě se jeví přinejmenším jako
nemravné), jedná se z hlediska tvrzených skutečností o nepřípustnou novotu, ke
které nelze v odvolacím řízení přihlížet (§ 205a o. s. ř. a contrario). Na
základě toho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v
něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas s
názorem odvolacího soudu, že vznesená námitka neplatnosti Smlouvy pro rozpor s
dobrými mravy je nově tvrzenou skutečností či důkazem ve smyslu ustanovení §
205a o. s. ř. Uvádí, že takováto námitka není skutkovou okolností, nýbrž
právním hodnocením věci, které musí provést soud, nikoli účastník; v této
souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 98/96. Dovozuje, že tvrdila-li v řízení, že Smlouva je absolutně neplatná (byť z
jiných důvodů, než je rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák.), měl se soud
1. stupně, nebo alespoň soud odvolací ex offo zabývat všemi v úvahu
přicházejícími důvody absolutní neplatnosti, bez ohledu na to, zda byly v
řízení tvrzeny. Protože tak odvolací soud nepostupoval a nezabýval se
neplatností Smlouvy z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. ledna 2009, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”) – srov. čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony,
Nejvyšší soud, poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval jeho
přípustností. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné,
že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
V projednávané věci dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí s otázkou, zda se ustanovení § 205a o. s. ř. uplatní i ve vztahu k
námitce absolutní neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, vznesené
teprve v odvolacím řízení. Právní závěr odvolacího soudu, že důvodem
neplatnosti Smlouvy není rozpor se zákonem o obcích, nebyl dovoláním zpochybněn
a dovolací soud z něj proto vychází. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp.zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněném pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní
stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České
republiky ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09), vyjádřil právní názor,
že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak
jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak
nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní
iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou
aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací
(srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné
apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to,
že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené
důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1
o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a
ve výsledcích dosavadního řízení. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení
nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím
řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud
takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. K uvedenému právnímu názoru se
Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo
833/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp.zn. 29 Cdo 1993/2010, a sdílí
jej i v projednávané věci. S uvedenými závěry není v rozporu ani rozhodnutí sp. zn. 16 Co 98/96, na něž dovolatelka poukazuje. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu a že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným
nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu