26 Cdo 2548/2023-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Jany Misiačkové ve věci žalobkyně městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Míru 600/20, IČO 00063461, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované V. J., zastoupené Mgr. Janem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Roztokům 364/23, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 30/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 13 Co 416/2022-272, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Veselého, advokáta se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 13 Co 416/2022-272, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 22. 9. 2022, č. j. 19 C 30/2021-231, jímž uložil žalované vyklidit tam specifikovaný byt a vyklizený jej předat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit jí náklady řízení; současně jí uložil zaplatit náklady odvolacího řízení.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (doplněným včas podáním ze dne 30. 6. 2023), které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť dovolatelkou vymezené otázky posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
3. Předně je třeba uvést, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení rovněž prostřednictvím skutkových námitek a brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
4. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že vyklizení, jehož se žalobkyně domáhá, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
5. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“), má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
6. Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalované, tak i na straně žalobkyně, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by postup žalobkyně, která s ní po přechodu nájmu bytu (po smrti původní nájemkyně – její babičky) neuzavřela smlouvu o nájmu předmětného bytu, byl v rozporu s dobrými mravy. Je jen věcí pronajímatele, zda a s kým smlouvu uzavře; dovolatelka neměla na uzavření smlouvy právní nárok a tvrdí-li, že měla legitimní očekávání (že s ní žalobkyně uzavře smlouvu o nájmu), přehlíží, že legitimní očekávání musí být více určité než pouhá naděje a musí být založeno ustanovením právního předpisu, judikaturou či postupem rozhodovacích orgánů (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10.
7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice č. 39794/98), či nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02), což však v projednávané věci splněno nebylo. Dovolatelka byla seznámena s pravidly žalobkyně týkajícími se uzavírání smluv v případě přechodu nájmu a musela si být vědoma toho, že uzavření smlouvy musí být projednáno bytovou komisí a následně schváleno radou městské části. Navíc nelze přehlédnout, že v současné době užívá byt bez právního důvodu již více než 3 roky (přičemž sama tvrdí, že žalobkyně s ní měla nájemní smlouvu uzavřít na dobu tří let, počítanou navíc od okamžiku přechodu nájmu).
8. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky vázanosti soudními rozhodnutími a v nich vyřešených předběžných otázek v dalších soudních řízeních (§ 135 odst. 2 a § 159a odst. 4 o. s. ř.), kterou se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích již mnohokrát (viz např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Dospěl v nich (mimo jiné) k závěru, že § 135 odst. 2 o.
s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř., pro soud však není závazné řešení kterékoliv z otázek, nimiž se musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat, ale jen posouzení předběžné otázky, která byla řešena ve výroku rozhodnutí. Od závěrů týkajících se posouzení ostatních otázek by se však soud měl odchýlit jen výjimečně a v takovém případě se musí důsledně vypořádat se všemi svými odlišnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
9. V projednávané věci však nejde o situaci, kdy by se odvolací soud odchýlil od závěrů, které učinil ve svém rozhodnutí ze dne 12. 4. 2018, č. j. 20 Co 71/2018-158, jak namítá dovolatelka. V označeném rozhodnutí byla závazně vyřešena předběžná otázka, zda má naléhavý právní zájem na určení, že na ni přešel nájem předmětného bytu. Soud v této souvislosti (mimo jiné) konstatoval, že bude-li nájemní právo určeno, lze důvodně očekávat, že městská část Praha 2 bude tuto skutečnost v rámci dobrých mravů reflektovat ve svém dalšímu postupu na základě interních pravidel.
V tomto případě se však nejedná o právní názor vyslovený soudem, natož závazný, ale jen o doporučení, jak by měl účastník (nyní žalobkyně) podle rozhodnutí soudu jednat. Takové konstatování odvolacího soudu nepředstavuje řešení žádné otázky, od něhož by bylo možné se odchýlit, a v žádném případě z něj nelze vyvozovat povinnost žalobkyně uzavřít s dovolatelkou novou smlouvu o nájmu, ani legitimní očekávání dovolatelky, že k uzavření této smlouvy vskutku dojde.
10. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu