26 Cdo 260/2024-591
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně O. K., zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem v Uhách 108, o zrušení společného nájmu bytu rozvedených manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 170/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 70 Co 72/2023-527, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 70 Co 172/2023-527, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2023, č. j. 11 C 170/2018-465, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 70 Co 172/2023-527, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I o věci samé a změnil v nákladovém výroku II (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci během manželství (jako nájemci) a Ministerstvo financí (jako pronajímatel) s účinností od 1. 10. 1993 uzavřeli nájemní smlouvu k bytu č. 3 v domě č. p. XY, k. ú. XY, na adrese XY (dále též jen „Byt“), dům následně v roce 1995 nabylo do vlastnictví hlavní město Praha. V roce 1996 byla žalobkyně hospitalizována v nemocnici, po jejím propuštění účastníci trvale bydleli v jejich domě v XY. V roce 2001 žalobkyně společně se synem účastníků odcestovala do Spojených států amerických a v roce 2011 bylo manželství účastníků na její návrh rozvedeno, poté se žalobkyně vrátila do České republiky. V roce 2015 se (za asistence policie) přestěhovala do Bytu, od té doby jej obývá a platí služby a další náklady spojené s jeho užíváním.
5. Ztotožnil se i s právním posouzením soudu prvního stupně. Protože manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 13. 8. 2011, posuzoval uplatněný nárok na zrušení společného nájmu bytu podle dosavadních právních předpisů, zejména pak podle § 705 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Přitom dovodil, že žalobkyně se již nemůže úspěšně domáhat zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, neboť ten již dříve zanikl tím, že za trvání manželství opustila společnou domácnost vedenou s žalovaným a ze zjištěných okolností případu lze dovodit, že tak učinila s úmyslem soužití účastníků již neobnovit (§ 708 ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák.). Jinak řečeno, ze strany žalobkyně šlo o trvalé opuštění společné domácnosti, které vedlo k zániku (zrušovaného) společného nájmu bytu a vylučuje tak její legitimaci domáhat se jeho zrušení soudní cestou (postupem podle § 705 odst. 1 a 3 obč. zák.).
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že otázku její aktivní legitimace odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v dovolání blíže označenou. Zejména namítala, že do Spojených států amerických odjela pouze dočasně a nebylo jejím úmyslem trvale opustit společnou domácnost. Její odjezd tak nemohl založit přechod nájmu Bytu na žalovaného. Také zdůraznila, že to byl žalovaný, kdo trvale opustil společnou domácnost z důvodu navázání nového vztahu, a od roku 1995 Byt neužíval. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zastával stanovisko, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné, neboť při řešení otázky zániku společného nájmu Bytu a tím i aktivní legitimace žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 37/2000 a č. 50/2005, či ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2786/2006) dlouhodobě dovozuje, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. Právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze však vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém období.
10. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (který nelze v dovolacím řízení zpochybnit) není úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, zjevně nepřiměřená. Byť dovolatelka v době odcestování do Spojených států amerických nemusela opouštět společnou domácnost vedenou s žalovaným (svým tehdejším manželem) s úmyslem ji natrvalo zrušit, se zřetelem k relativně dlouhé době (deset let), po kterou tam následně pobývala (a to evidentně bez srozumění s žalovaným), a především k tomu, že ještě před svým návratem do České republiky podala žádost o rozvod manželství účastníků a jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno, není pochyb o tom, že úmysl trvale opustit společnou domácnost pojala (ať už z jakékoli pohnutky) přinejmenším dodatečně a že tuto vůli společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit poté i zrealizovala (objektivizovala nejpozději svou žádostí o rozvod manželství účastníků); okolnost, že tak zřejmě neučinila v jednom časovém období, ale postupně, je v uvedených souvislostech nerozhodná.
11. Přesto však závěr odvolacího soudu, že trvalým opuštěním společné domácnosti zanikl společný nájem Bytu a jeho výlučným nájemcem se stal žalovaný, neobstojí.
12. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, či ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 679/2005) také dovozuje, že smyslem úpravy právních následků trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu je poskytnutí právní ochrany osobě, která zůstala v bytě bydlet poté, kdy nájemce bytu, s nímž žila v trvalém životním společenství, toto soužití ukončil. Osoba, na kterou má přejít právo nájmu bytu, musí žít s nájemcem bytu ve společné domácnosti, vedené v bytě, jehož se přechod práva nájmu bytu týká, a musí v tomto bytě zůstat bydlet i poté, co nájemce trvale společnou domácnost opustil. Shodné závěry týkající se případů opuštění společné domácnosti jedním z manželů lze dovodit i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3592/2011, a z tam citovaných rozhodnutí.
13. Aby tedy došlo k následkům předvídaným v § 708 ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák. a aby se poté, co žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, výlučným nájemcem Bytu stal žalovaný, museli by účastníci vést společnou domácnost v Bytě, jehož byli společnými nájemci. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, od roku 1996 účastníci žili v jejich domě v XY. Jelikož žalobkyně opustila společnou domácnost vedenou v tomto domě, a nikoli v Bytě, k zániku společného nájmu Bytu tím nedošlo a společnými nájemci Bytu tak zůstali oba účastníci.
14. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalobkyně není nájemkyní
Bytu a není tudíž ve věci aktivně legitimována, je jeho právní posouzení nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. 15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 16. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu