26 Cdo 2636/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce J. R., V., zastoupeného JUDr. Miroslavou Konvalinkovou, advokátkou
se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, proti žalovaným 1/ EUROVIA CS, a.s., se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 138/10, IČO: 45274924, zastoupenému
JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, 2/
Subterra a.s., se sídlem v Praze 8 – Libni, Koželužská 2246/5, IČO: 45309612,
zastoupenému JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1200/16, a 3/ STRABAG Rail a. s., se sídlem v Ústí nad Labem – Střekově,
Železničářská 1385/29, IČO: 25429949, zastoupenému Dr. Josefem Černohlávkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, o zaplacení částky
12.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C
205/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
listopadu 2016, č. j. 91 Co 190/2016-183, ve znění usnesení ze dne 6. března
2017, č. j. 91 Co 190/2016-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z
žalovaných 1/ a 2/ částku 29.887,- Kč k rukám JUDr. Františka Scholze, advokáta
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, a JUDr. Petra Malého, advokáta se
sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, a žalovanému 3/ částku 59.774,- Kč k rukám
Dr. Josefa Černohlávka, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, vše do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (vlastník v žalobě označených částí pozemkův kat. území V. /dále jen
„pozemky“/ a bývalý jejich pronajímatel) se žalobou podanou u Obvodního soudu
pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) dne 4. listopadu 2014 domáhal, aby mu
žalovaní (zhotovitelé stavby „Modernizace trati Votice – Benešov“ /dále jen
„stavba“/ a dřívější nájemci pozemků) zaplatili společně a nerozdílně částku
12.000.000,- Kč. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností uvedl v žalobě mimo
jiné i následující okolnosti. Pro účely realizace stavby uzavřel jako
pronajímatel s žalovanými jako nájemci ohledně pozemků dne 10. září 2009
nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu od října 2009 do října
2012. Podle čl. II. bodu 2.2 a 2.3 a čl. III. bodu 3.2 Nájemní smlouvy se
žalovaní zavázali, že budou pozemky užívat pro účely realizace stavby, zejména
za účelem zřízení provizorní příjezdné komunikace k votickému tunelu, přístupu
k místu stavby, zřízení zařízení staveniště a mezideponie výrubu z tunelu, a
byli povinni pronajaté pozemky ke dni skončení nájmu vyklidit a vyklizené
předat pronajímateli ve stavu v jakém je převzali a zavázali se odstranit z
nich nežádoucí materiály a provést nezbytné úpravy tak, aby nebylo narušeno
životní prostředí; pozemky měly být předány žalobci poté, kdy žalovaní odebrali
za jeho účasti pět zkušebních vzorků na zjištění přítomnosti nebezpečných
(ropných) látek. V průběhu nájemního poměru je žalobce upozorňoval, že po
skončení nájmu na nich nestrpí odpad
– kameny, zbytky betonu, různé plasty a železo, který na nich během nájmu
soustřeďovali. Po uplynutí doby nájmu, a to koncem listopadu či začátkem
prosince 2012, byl žalovanými vyzván k převzetí pozemků, což však neučinil i
proto, že následnou prohlídkou zjistil, že se na nich nacházejí kameny, suť a
další nežádoucí materiály. Jelikož k nápravě nedošlo, požaduje, a to i s
ohledem na zpracovaný znalecký posudek, na náhradě škody částku 12.000.000,-
Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 23 C 205/2014-142,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok
II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.
listopadu 2016, č. j. 91 Co 190/2016-183, ve spojení s usnesením ze dne 6.
března 2017, č. j. 91 Co 190/2016-198, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v zamítavém výroku I. a změnil v nákladovém výroku II.; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě posoudily soudy obou stupňů uplatněný nárok jako
nárok na náhradu škody podle § 683 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) a
v důsledku jeho uplatnění až po marném uplynutí prekluzivní lhůty podle § 683
odst. 2 obč. zák. žalobu zamítly.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je z posléze uvedených příčin
zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro
něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz posléze uvedený výklad), a zčásti
není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem nastolená otázka
(zda v daném případě jde o poškození pozemků v důsledku jejich zneužití a tudíž
o nárok na náhradu škody podle § 683 obč. zák.) byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu a
nejde o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak.
Vzhledem k charakteru některých dovolacích námitek však dovolací soud především
připomíná, že výtky mířící na zjištěný skutkový stav a vady řízení nejsou podle
současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník – dále jen „o. z.“). V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že návrh na zahájení řízení (žaloba)
musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo
jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu,
aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v
žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož
základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní
charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po
skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr
žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento
právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97,
uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura). V poměrech
dané věci se uvedené názory prosadí následovně. Z vylíčení rozhodujících
skutečností v žalobě právní důvod jednoznačně vyplynul. Vzhledem k závěru o
platnosti Nájemní smlouvy, ke smluvnímu ujednání vztahujícímu se k užívaní
pozemků (čl. II. bod 2.2 a 2.3 Nájemní smlouvy) a k jejich vyklizení a předání
po uplynutí sjednané doby nájmu (čl. III. bod 3.2 Nájemní smlouvy) a také s
přihlédnutím k ustanovení § 682 obč. zák. byla vskutku namístě pouze úvaha o
náhradě škody podle § 683 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2488/2012, a z 15. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo
3625/2014). Ostatně ustanovení § 683 obč. zák. je speciální právní normou
upravující objektivní odpovědnost nájemce jako strany smluvního závazkového
vztahu za poškození pronajaté věci (v důsledku jejího zneužití), ať už
způsobené nájemcem samotným či osobami, kterým nájemce umožnil k pronajaté věci
přístup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo
852/2000, uveřejněný pod č. 47/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že předpoklady odpovědnosti
podle ustanovení § 683 odst. 1 obč. zák. jsou: 1) škoda způsobená na věci, 2) v
důsledku zneužití věci (tedy každého jednání, které se příčí řádnému užívání –
§ 665 obč.
zák.), a to 3) nikoliv jen vlastním jednáním nájemce, ale i osobami,
kterým nájemce umožnil přístup k pronajaté věci; neodpovídá však za škodu
vzniklou v důsledku vnější, neodvratitelné náhody (vis maior). Lhůta podle §
683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzívní, v níž pronajímatel musí uvedený
nárok – chce-li zabránit jeho zániku – uplatnit ve stanovené lhůtě u soudu. Pro
počátek této lhůty je rozhodný okamžik „vrácení pronajaté věci“, tedy okamžik,
kdy věc byla pronajímateli skutečně odevzdána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
z 30. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 4321/2013 /ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 8. června 2015, sp. zn. III. ÚS 3394/2014/). Ve vztahu k nastolenému posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy a k závěrům,
které odvolací soud přijal ohledně náhrady nákladů řízení, se dovolací soud
ztotožňuje s názorem žalovaných (obsaženým v jejich vyjádření k dovolání), že
ohledně těchto otázek dovolatel v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikoval údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro nějž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání)
neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu
znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) –
dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro
nepřípustnost. O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátů. Každého z žalovaných 1/ a 2/ sice zastupoval jiný advokát, avšak jde o advokáty
ze společné advokátní kanceláře, kteří navíc podali naprosto stejné vyjádření. Z tohoto důvodu zastává dovolací soud názor, že jde o (jedno) vyjádření obou
těchto žalovaných a je nerozhodné, že bylo podáno každým z nich prostřednictvím
jeho advokáta. Náklady vzniklé v souvislosti s tímto vyjádřením byly proto
přiznány každému z těchto žalovaných jednou polovinou. Tyto náklady (jakož i
náklady vzniklé třetímu žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím jeho advokáta) sestávají z odměny advokáta ve výši 49.100,- Kč
(§ 7 bod 7 ve spojení s § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.), a z částky 10.374,- Kč představující 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 9. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu