26 Cdo 2661/2016-311
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce města Lanškroun, se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků
12, IČO 00279102, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1. GURMAN LANŠKROUN s. r. o., se
sídlem v Lanškrouně, Žichlínské Předměstí, Dobrovského 326, IČO 64789101, 2. J.
M., zastoupeným Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská
1972/158, o 701.623 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí pod sp. zn. 111 C 19/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. prosince
2015, č. j. 18 Co 516/2015-273, takto:
I. Dovolání 2. žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.728 Kč k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta se sídlem v Praze
8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
9. prosince 2015, č. j. 18 Co 516/2015-273, se ve vztahu k 1. žalované ve
výrocích II. a III. ruší a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu
řízení.
Žalobou, kterou v průběhu řízení rozšířil, se žalobce domáhal, aby žalovaní
byli zavázáni zaplatit za užívání nebytových prostor v budově v obci L.,
zapsané na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném pro obec a
katastrální území L., Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Ú. n. O.
(dále jen „nebytové prostory“), společně a nerozdílně 701.623 Kč s tam
specifikovanými úroky z prodlení. Tvrdil, že je vlastníkem těchto nebytových
prostor, s žalovaným č. 2 a S. M. (jako nájemci) uzavřel dne 2. 1. 1996 smlouvu
o nájmu, která je však neplatná (jak bylo zjištěno v jiném řízení), přesto
žalovaní nebytové prostory v letech 2010-2013 užívali ke své podnikatelské
činnosti – provozování hostinské činnosti a za jejich užívání neplatili. Na
jeho úkor se tak bezdůvodně obohatili, výši bezdůvodného obohacení určil ve
výši nájemného ujednaného v neplatné nájemní smlouvě.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3.
2015, č. j. 111 C 19/2012-201, uložil žalovaným do tří dnů od právní moci
rozsudku zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 626.224 Kč spolu s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 150.275,39
Kč (výrok III.), vždy s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost
druhého žalovaného, zamítl žalobu o zaplacení částky 75.399 Kč s tam uvedeným
úrokem z prodlení (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit státu náklady řízení ve
výši 435 Kč.
Zjistil mj., že žalobce (jako pronajímatel) uzavřel dne 2. 1. 1996 s 2.
žalovaným a S. M. (jako nájemci) smlouvu o nájmu nebytových prostor. Následně
2. žalovaný a S. M. uzavřeli dne 31. 1. 1997 s 1. žalovanou (jako podnájemkyní)
smlouvu o podnájmu těchto nebytových prostor. Smlouva o nájmu byla uzavřena bez
předchozího souhlasu obecní rady, v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 110/2010
dospěl soud k závěru, že je proto neplatná. Část roku 2010 a v letech 2011 –
2013 užívali nebytové prostory oba žalovaní, za jejich užívání neplatili. Dále
zjistil, že výše obvyklého měsíčního nájemného činila 18.733 Kč v letech 2010,
2011 a 18.265 Kč v letech 2012, 2013. Uzavřel, že žalovaní užívali nebytové
prostory bez právního důvodu, vznikla jim povinnost platit za toto užívání
peněžitou náhradu odpovídající výši nájemného v místě obvyklé. Protože
podnikání obou žalovaných pro jejich osobní provázanost není možné oddělit a
nájemní a podnájemní smlouva je neplatná, měl za to, že závazek žalovaných lze
„kvalifikovat pouze jako společný a nerozdílný, vzniklý dle § 511“ zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“). Vyhověl tak žalobě v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení
bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného za dobu, kdy nebytové
prostory v letech 2010 – 2013 žalovaní užívali.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 9. 12. 2015, č. j. 18 Co 516/2015-273, zastavil (pro zpětvzetí) řízení o
odvolání žalovaných proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (kterým
žalobu částečně zamítl), jinak ho jako správný potvrdil a uložil žalovaným
zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Odkázal na skutková zjištění soudu
prvního stupně, která pokládal za správná. Měl za to, že řízení před soudem
prvního stupně není ani zatíženo žádnými vadami, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozšířil-li žalobce žalobu o zaplacení
bezdůvodného obohacení za další (navazující) období (rok 2012, 2013) až poté,
co nastala koncentrace řízení, nešlo o nový nárok, a proto ani doplnění
znaleckého posudku, jaká byla výše obvyklého nájemného v tomto období, nelze
považovat za nepřípustný důkaz. Shodně se soudem prvního stupně pokládal za
významné zjištění, že oba žalovaní užívali nebytové prostory a s ohledem na
jejich personální propojení nelze rozlišit, ve kterých časových úsecích
konkrétně každý z nich vykonával svou podnikatelskou činnost. Zdůraznil, že i
když 1. žalovaná nebyla účastníkem neplatné nájemní smlouvy a nemohlo jí proto
vzniknout bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch získaný plněním z této
neplatné smlouvy, obohatila se rovněž, neboť nebytové prostory fakticky užívala
a podle podnájemní smlouvy měla platit (žalobci) nájemné za 2. žalovaného, což
nečinila.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání,
vytýkali mu, že rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a řízení
zatížil vadami. Připustil-li soud prvního stupně po skončení prvního jednání
změnu žaloby, kterou žalobce svůj nárok rozšířil, a poté připustil nová tvrzení
a nové návrhy na dokazování ohledně tohoto (dalšího) nároku, zatížil své
rozhodnutí vadou, neboť šlo o nová tvrzení a důkazy, odporující principu
koncentrace řízení (§ 118b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31. 12. 2013). Namítali, že podle judikatury odvolacího
soudu (kterou citovali) je možné vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo
na základě neplatné nájemní smlouvy, požadovat pouze vůči účastníkovi neplatné
nájemní smlouvy, nikoli vůči třetí osobě, byť by fakticky nemovitost užívala.
Žalobce je tak oprávněn požadovat plnění pouze vůči 2. žalovanému, nikoli však
vůči 1. žalované a závěr odvolacího soudu o solidární odpovědnosti žalovaných
(ve smyslu § 511 obč. zák.) je tak nesprávný. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
poukázal na nepřípustnost dovolání. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř.
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1
a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací
řízení.
Dovolání 2. žalovaného Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl,
neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí
dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu
pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování
dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní
otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li 2. žalovaný (který má v řízení postavení samostatného společníka), že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky věcné
legitimace 1. žalované, nevymezuje tím přípustnost dovolání ve vztahu ke své
osobě, polemizuje jen se závěry odvolacího soudu ve vztahu k 1. žalované.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda doplnění znaleckého posudku
k výši obvyklého nájemného v letech 2012, 2013, bylo provedeno v rozporu s §
118b odst. 1, 2 o. s. ř., tedy po koncentraci řízení, neboť z obsahu spisu je
zřejmé, že účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.
nenastaly, jelikož účastníci o nich nebyli poučeni před skončením jednání (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010,
uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k 2. žalovanému dovolací soud
rozhodl podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. Procesně neúspěšného dovolatele zavázal k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení
stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen
„AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Zástupce žalobce učinil v
dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1
písm. k) AT. Protože šlo o společné vyjádření ve vztahu k oběma žalovaným
(dovolatelům), náleží mu ? vzniklých nákladů, které sestávaly z odměny podle §
7 AT ve výši celkem 10.820 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.335 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s.
ř.). Ve vztahu k 2. žalovanému mu tak náleží náklady ve výši 6. 728 Kč.
Dovolání 1. žalované je přípustné, neboť v otázce posouzení její pasivní věcné
legitimace se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Žalobce se domáhá zaplacení bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout před
účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), proto je
podle § 3028 odst. 1, 3 o. z. třeba jeho nárok i v současné době posuzovat
podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, zejména podle obč. zák.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
povinen takové obohacení vydat. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení se za
bezdůvodné obohacení považuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Nejvyšší soud se otázkou pasivní věcné legitimace v případě uplatnění nároku na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě absolutně neplatné nájemní
smlouvy zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně (srovnej např. rozsudky ze dne
30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2084/2010, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Dospěl přitom k
závěru, že vydání bezdůvodného obohacení je možné požadovat pouze po tom, komu
bylo pod dojmem platnosti nájemního vztahu poskytováno sjednané plnění
(umožněno užívání věci), tedy pouze po účastníkovi neplatné nájemní smlouvy.
Skutečnost, že umožnil jinému, aby předmět nájmu užíval k provozování své
činnosti, nečiní z této třetí osoby sama o sobě příjemce plnění ze strany jeho
vlastníka. Pro posouzení vztahu účastníků neplatné nájemní smlouvy je tedy
nerozhodné, jakým způsobem konzumoval „nájemce“ plnění, jehož se mu na základě
neplatné nájemní smlouvy dostávalo; smlouva – coby neplatný právní úkon – s
sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý
z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Od těchto závěrů nemá
dovolací soud důvod se odchýlit.
Zavázal-li tedy odvolací soud 1. žalovanou k úhradě peněžité náhrady žalobci za
užívání nebytových prostor, ačkoliv nebyla účastníkem neplatné nájemní smlouvy,
je jeho právní posouzení nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích
námitek vůči 1. žalované správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. vůči 1. žalované v rozsahu, v němž byl dovoláním napaden, zrušil a věc mu
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení žalobce a 1. žalované včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu