26 Cdo 2751/2024-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně CCW s.r.o., se sídlem Československé armády 229, Odolena Voda, IČO 05405238, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Dělnická 213/12, o vyklizení pozemku a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 215/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 23 Co 37/2024-97, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 23 Co 37/2024-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (soud prvního stupně) ze dne 5. 9. 2023, č. j. 7 C 215/2023-63, jímž zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný po žalobkyni domáhal vyklizení a předání pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY, a odstranění stavby (z tohoto pozemku) samoobslužné myčky – jednopodlažní objekt, nepodsklepený o 4 boxech, o jedné samoobslužné místnosti s technologií myčky, a to včetně přípojek nacházejících se pod povrchem tohoto pozemku – vodovodní, kanalizační, elektrovodní a plynovodní
2. Dovolání žalovaného není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Odvolací soud založil své závěry (ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně) o neoprávněnosti požadavku žalovaného na vyklizení předmětného pozemku a odstranění dočasné stavby (na něm se nacházející) současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně.
4. Předně se ztotožnil se závěrem, že čl. 6.2. nájemní smlouvy ze dne 19. 5. 2017 nelze považovat za možnost výpovědi, ale odstoupení od smlouvy, že takové právo podléhá promlčení, že od 20. 5. 2018 počala v souladu s § 611 a 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), běžet promlčecí doba pro odstoupení od smlouvy, která uplynula dne 20. 5. 2021, a pokud tedy žalovaný zaslal žalobkyni „výpověď“ nájemní smlouvy dne 7. 12. 2021, učinil tak po jejím uplynutí (a žalobkyně promlčení v řízení výslovně namítla). Současně se odvolací soud (pro stručnost s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011) ztotožnil i se všemi ostatními závěry soudu prvního stupně, tedy včetně závěru, že jednání žalovaného, kterým by přes jasně dohodnutá smluvní ustanovení dosáhl ke škodě žalobkyně ukončení smluvního vztahu za situace jím popsané, by nebylo poctivé, odpovídající korektivu dobrých mravů.
5. Pro otázku rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy není dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
6. Při úvaze, zda výkon práva žalovaného není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl soud prvního stupně (odvolací soud se s jeho právními závěry v plném rozsahu ztotožnil) ke všem relevantním skutečnostem – zabýval se průběhem nájemního vztahu, jednáním žalobkyně i žalovaného navazujícím na uzavření nájemní smlouvy, kdy z důvodu včasného nevydání stavebního povolení na stavbu myčky uzavřeli dne 5. 6. 2020 dodatek k nájemní smlouvě, podle nějž žalobkyně začala platit nájemné ve výši 30.000 Kč měsíčně již od června 2020 (nikoli tedy až od právní moci kolaudačního rozhodnutí, jak bylo dohodnuto původně), přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný byl účastníkem stavebního řízení a s jeho průběhem (tj. i se skutečností, že do 19. 5. 2018 nebylo vydáno stavební povolení a nastala tak možnost smlouvu ukončit) byl tedy obeznámen, i k tomu, že současně s „výpovědí“ nájemní smlouvy ze dne 7. 12. 2021 (téměř 2 roky po vydání stavebního povolení) zaslal žalobkyni též návrh nové nájemní smlouvy, pro něj v mnoha ohledech výhodnější. Po zvážení všech těchto okolností pak dospěl k závěru, že jednání žalovaného je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. V dovolacím řízení by ji bylo možné zpochybnit právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Obstojí-li tedy tento závěr odvolacího soudu, je bezpředmětné přezkoumávat správnost druhého právního názoru (že účastníci si v bodě 6.2. smlouvy sjednali nikoli možnost výpovědi, nýbrž možnost odstoupení od smlouvy, a protože žalovaný odstoupil od smlouvy až po uplynutí promlčecí doby, nájemní vztah tak nadále trvá), jenž byl dovoláním také napaden, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen pro úplnost (nad rámec výše uvedeného) lze stručně dodat, že při výkladu ujednání v nájemní smlouvě postupoval odvolací soud (soud prvního stupně) v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a kladl důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (§ 556 odst. 2 o. z.).
8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 9. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu