26 Cdo 2777/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) D. H., a b) R. H., proti žalovanému městu H. K.,
o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 19 C 181/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2007, č. j. 20 Co 42/2007-44,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2007, č. j. 20 Co
42/2007-44, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2006,
č. j. 19 C 181/2006-23, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. října
2006, č. j. 19 C 181/2006-23, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď
žalovaného z nájmu žalobců k „bytu č. 15 ve čtvrtém podlaží domu č. p. 1836/37
v ulici Pod Zámečkem v H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 22. února 2007, č. j. 20 Co 42/2007-44, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo
jiné za zjištěno, že výpověď žalovaného z nájmu předmětného bytu byla doručena
žalobkyni dne 17. května 2006 a žalobci dne 1. června 2006, že žalobci
(společní nájemci předmětného bytu) mají ve společném jmění manželů dům čp. 293
v obci S. (dále jen „dům S.“), že žalobci nežijí ve společné domácnosti, že
žalobkyně a její dcera z prvního manželství V. K. žijí v předmětném bytě, že V.
K. má již po dobu tří let s žalobcem špatné vztahy, že stejně jako syn
žalobkyně M. K. má i V. K. sklony k užívání drog, že nezletilá dcera žalobců A.
žije s žalobcem v domě S., že na výchově nezletilé A. se podílí rovněž
žalobkyně, která ji vyzvedává ze školy a píše s ní úkoly, že na odděleném
soužití se žalobci dohodli především proto, aby nezletilá A. nepřevzala špatné
vzory chování od V. K. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů mimo jiné
dovodily, že výpověď z nájmu bytu je neplatná proto, že byť žalobci mají dva
byty, tj. vedle předmětného bytu ještě dům S., není naplněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Podle
názoru soudů obou stupňů je tomu tak proto, že v možnosti negativního ovlivnění
dcery žalobců A. starší dcerou žalobkyně V. K. lze spatřovat důvody, pro něž
nelze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§ 711
odst. 2 písm. c/, věta za první větnou čárkou obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání především zpochybnil
správnost právního závěru, že v možnosti negativního ovlivnění dcery žalobců A.
starší dcerou žalobkyně V. K. lze spatřovat důvody, pro něž nelze na žalobcích
spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Má za to, že k jeho tíži
nelze klást takovéto „subjektivní problémy žalobců a zcela soukromé problémy
rodinného života řešit prostřednictvím pronajímatele a nájemního práva k bytu v
jeho vlastnictví“. Dodal, že nelze považovat za „zcela společensky standardní a
správné“ oddělené soužití rodinných příslušníků jen proto, aby dítě s
problémovým chováním bylo odděleno od bezproblémových dětí. Dále uvedl, že dům
S. je dostatečně velký pro bydlení celé rodiny žalobců, a namítl, že by se
zřejmě dalo uvažovat i o jeho rozdělení na „samostatné jednotky“. Kromě toho
rozebral některé z provedených důkazů a uvedl, že problémy v chování V. K. jsou
– z tam uvedených důvodů – „značně zveličené“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem a
za správné pokládali rovněž právní závěry, které na jeho základě přijaly soudy
obou stupňů. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů
„potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřeného
zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci
přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž
brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro
posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč.
zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení
ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je
založen (rovněž) na právním závěru, že v daném případě není naplněn výpovědní
důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. proto, že na žalobcích, ačkoliv
mají dva byty, nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z nich.
Správnost posléze uvedeného právního závěru dovolatel v dovolání napadl. Z
pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního
právního významu.
Podle § 711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“),
mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení
vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu,
měl-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nebylo možno
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Ze stejného důvodu (od 31.
března 2006 obsaženého v ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), avšak
již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné
vyplývá, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm.
c) obč. zák. bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní
praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před
novelou.
Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze –
vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. – přisoudit jeho rozhodnutí
zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí
zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustným.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o
posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn výpovědní důvod podle §
711 odst. 2 písm. c) obč. zák. proto, že na žalobcích nelze spravedlivě
požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají. Zbývá dodat, že
dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobci mají ve
smyslu § 711 odst. 2 písm. c), věty před první větnou čárkou obč. zák. dva
byty, tj. předmětný byt a dům S. Pro úplnost se sluší připomenout, že uvedený
závěr je v souladu s ustálenou soudní praxí, která dovodila, že o situaci, kdy
nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní § 711
odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li
nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy
nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma
(více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu
a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího
věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více)
bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí
dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy
(srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12.
července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2
písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného
ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby
užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s
přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – se ustálila v názoru,
že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je
byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze
spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze
jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž
ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů
jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud
nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani
okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně
jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný
pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí,
že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno
posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Z uvedeného vyplývá, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby
užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto
subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že důvody, pro něž nelze na
žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, spočívají v
možnosti negativního ovlivnění dcery žalobců A. starší dcerou žalobkyně V. K.
Pak se ovšem lze ztotožnit s názorem dovolatele, že uvedenou otázku neposoudil
z objektivního hlediska a naopak zohlednil pouze subjektivní problémy žalobců a
soukromé problémy jejich rodinného života. Dovolateli lze přisvědčit i v tom,
že uvedené problémy nelze řešit na jeho úkor, tj. užíváním jeho nájemního bytu,
byť žalobci by mohli – z objektivního hlediska – uspokojovat svou bytovou
potřebu pouze v domě S. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout ani to, že
v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické
postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících. Z pohledu
ustálené judikatury jsou proto pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §
711 odst. 2 písm. c) obč. zák. (dříve § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před
novelou) právně bezvýznamné ryze subjektivní okolnosti zmiňované žalobci (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2003, sp.
zn. 26 Cdo 1772/2002; ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku
Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I.
ÚS 81/04). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. byl použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené
rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu