26 Cdo 2779/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně S. N., bytem XY, zastoupené JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti žalované RL development F s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Malešická 2855/2b, IČO: 09539361, zastoupené Mgr. Danielem Samolem, advokátem se sídlem v Praze, Na dolinách 165/34, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 80/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2022, č. j. 26 Co 33/2022-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. října 2021, č. j. 7 C 80/2021-126, výrokem I. určil, že je neoprávněná výpověď z nájmu žalobkyně k tam specifikovanému domu a pozemkům, kterou jí dala žalovaná dopisem z 21. dubna 2021 (dále jen „výpověď z 21. dubna 2021“), výrokem II. zamítl žalobu na určení, že je neoprávněná výpověď z nájmu žalobkyně k témuž domu a pozemkům, kterou jí dala žalovaná dopisem z 25. února 2021 (dále jen „výpověď z 25. února 2021“), a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2022, č. j. 26 Co 33/2022-194, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že vypovídaný nájemní poměr, založený nájemní smlouvou z 10. listopadu 2020 (dále jen „nájemní smlouva“), jehož předmětem byly tam specifikované pozemky a dům, jenž byl součástí jednoho z nich (dále jen „předmětné nemovitosti“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), je nutno posoudit jako nájem prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“, resp. „občanský zákoník“). Poté shledal, že výpověď z 25. února 2021 je oprávněná, neboť z ní bylo zřejmé, jakého nájemního poměru se týká a s jakou výpovědní dobou je nájemní poměr vypovídán, a byla dána žalobkyni z důvodu, který odpovídal výpovědním důvodům sjednaným v nájemní smlouvě a který také byl naplněn (vytýkaný skutek se stal). Dodal, že účinky zmíněné výpovědi přitom nebyly eliminovány tím, že žalovaná později dala žalobkyni z téhož nájemního poměru i (v pořadí druhou) výpověď z 21.
dubna 2021, neboť z jejího textu nelze dovodit, že by zároveň směřovala k odvolání (zpětvzetí) výpovědi z 25. února 2021, jak namítala žalobkyně. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý důvod, jímž brojila předně proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro závěr, že vůle žalované projevená ve výpovědi z 21. dubna 2021 nesměřovala rovněž k odvolání (zpětvzetí) její dřívější výpovědi z 25. února 2021. V této souvislosti nelze opomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; uvedené závěry přitom platí i pro zjišťování obsahu jednostranných právních úkonů – nyní právních jednání (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.
srpna
2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru založena výhradně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž zde odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem k textu výpovědi z 21. dubna 2021 a s přihlédnutím k tam vyjádřené vůli žalované, jakož i se zřetelem k obsahu dalších důkazů – vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení dovolatelčiných práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť výklad výpovědi z 21.
dubna 2021, jejž zaujal odvolací soud, je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-St. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zbývá dodat, že výhradu v podobě nesprávných skutkových zjištění dovolatelka alespoň zčásti uplatnila též ve vztahu k posouzení vypovídaného nájemního poměru jako nájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 a násl. o. z. Jestliže totiž v dovolání rovněž konstatovala, že „v projednávané věci vyšlo najevo, že… ještě před uzavřením nájemní smlouvy upozorňovala žalovanou na to, že má (primárně) v úmyslu užívat předmětné nemovitosti ke svému bydlení…“, pak i tímto konstatováním ve skutečnosti zpochybnila správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Konkrétně šlo o závěr, že přes příslušné poučení „… neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že skutečný účel, k němuž měly pronajaté nemovitosti sloužit, neodpovídal účelu deklarovanému v nájemní smlouvě, tedy že na základě ústní dohody stran směřoval skutečný a převažující účel nájmu k zajištění bytových potřeb…“. Podle přesvědčení dovolacího soudu přitom ani uvedený skutkový závěr nelze pokládat za projev extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jaký má na mysli citované stanovisko pléna Ústavního soudu.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) lze uvést následující. Již v rozsudku ze dne 6. května 2021, sp. zn. 26 Cdo 2192/2020, Nejvyšší soud vyložil, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (obsažené zejména v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013) se v občanském zákoníku rozlišení obecné úpravy nájmu (§ 2201 a násl. o. z.) a úprav zvláštních (§ 2235 a násl. o. z.) již neodvíjí od vymezení předmětu nájmu s ohledem na jeho charakter podle veřejného práva, ale rozhodujícím hlediskem pro použití konkrétní úpravy je účel, za kterým byla věc pronajata, což plyne i z úvodních ustanovení zvláštních úprav nájmu, např. § 2235 odst. 1 nebo § 2302 odst. 1 o.
z. Má-li přitom jít o nájem prostoru sloužícího k podnikání, stanoví § 2302 odst. 1 o. z., že provozování podnikatelské činnosti musí být hlavním účelem nájmu, přičemž podnikáním podle důvodové zprávy k § 2302 je nejenom samostatná výdělečná činnost provozovaná za účelem dosažení zisku živnostenským či obdobným způsobem (srov. § 420 odst. 1 o. z.), ale také provozování tzv.
svobodného povolání či umělecké tvorby. V rozsudku ze dne 14. září 2022, sp. zn. 26 Cdo 1654/2022, Nejvyšší soud dále také vysvětlil, že v rámci posouzení podnikatelského charakteru konkrétního nájemního poměru nelze vycházet jen z obsahu písemného projevu vůle stran zaznamenaného v nájemní smlouvě, nýbrž je třeba zohlednit i další okolnosti případu, jež vypovídají o faktickém účelu užívání pronajatých prostor; neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by na účel nájmu nebylo možné usuzovat i z obvyklého užití pronajatých prostor či z toho, zda nájemce je či není podnikatelem.
S uvedenými právními názory se dovolací soud ztotožňuje – přes uplatněné dovolací námitky – i v poměrech souzené věci. Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že vypovídaný nájemní poměr je třeba kvalifikovat jako nájem prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 a násl. o. z. Účastnice si totiž v písemné nájemní smlouvě výslovně ujednaly, že předmět nájmu bude dovolatelka užívat k podnikatelskému účelu jako ubytovací zařízení. Tomuto účelu přitom odpovídal jak faktický charakter předmětných nemovitostí (zejména dispoziční řešení jednotlivých místností domu, jeho velikost a vnitřní vybavení), tak i způsob využití domu (tj. jeho stavební určení) zapsaný v katastru nemovitostí (ubytovací zařízení).
Nejen z písemného záznamu nájemní smlouvy, ale i z takto osvědčeného obvyklého užití pronajatých prostor tak bylo možné usoudit na (přinejmenším převažující) podnikatelský charakter vypovídaného nájemního poměru a nic na tom nemůže změnit ani okolnost, že podle zjištěného skutkového stavu dovolatelka, která v předmětném domě již v minulosti (před uzavřením nájemní smlouvy) podnikala (poskytovala v něm právě ubytovací služby a provozovala hostinskou činnosti), menší část domu užívala ke svému vlastnímu bydlení.
Závěr odvolacího soudu o podnikatelské povaze nájemního poměru účastnic (§ 2302 a násl. o. z.) lze tudíž pokládat – s přihlédnutím k citované judikatuře – za výraz standardní soudní praxe. K dovolatelčině námitce, uplatněné ve včas podaném doplňku k dovolání, že odvolací soud nepřezkoumal oprávněnost (v pořadí první) výpovědi z 25. února 2021 v širším smyslu „…např. z hlediska jejího souladu s dobrými mravy, popř. existence skutečností nasvědčujících tomu, že mohlo dojít ke zjevnému zneužití práva ze strany žalované“, lze nakonec poznamenat, že soudní praxe se již v minulosti (v poměrech právní úpravy účinné do 31.
prosince 2013) ustálila v názoru, že soud sice k absolutní neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31.
května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, a z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod č.
25/2008 a 71/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. dubna 2021, sp. zn. 26 Cdo 262/2021). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze z uvedeného právního názoru obdobně vycházet i při posuzování zdánlivosti či absolutní neplatnosti právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014. Jestliže tedy dovolatelka až v dovolání (jeho doplňku) počala naznačovat, že výpověď z 25. února 2021 je (snad) absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (podle § 588 o. z.), nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se z této perspektivy nezabýval otázkou oprávněnosti dotčené výpovědi v širším smyslu, jelikož dovolatelka v daném sporu ani netvrdila (natož prokázala) tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Uvedené pak v plném rozsahu platí i pro případné posouzení, zda výpověď z 25. února 2021 vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. I pro toto posouzení totiž schází v obsahu spisu adekvátní podklad. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat pro naprostou stručnost vyjádření k dovolání, v němž se žalovaná omezila na strohé konstatování, že s dovoláním žalobkyně nesouhlasí a že se ztotožňuje se závěry, které zaujaly soudy nižších stupňů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu