26 Cdo 967/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobců: a) J. V., a b) Mgr. A. V., zastoupených JUDr. Stanislavem
Klíčem, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 2/2, proti žalovanému
městu Děčín, se sídlem úřadu v Děčíně 4, Mírové nám. 1175/5, o zaplacení
33.472,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12
C 271/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 9. května 2007, č. j. 30 Co 208/2007-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Po částečném zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby se žalobci domáhali,
aby jim žalovaný zaplatil částku 33.472,50 Kč s příslušenstvím. Žalobce byl
nájemcem restaurace nacházející se v domě pronajímatele - žalovaného a se
souhlasem žalovaného provedl v roce 2002 výměnu plynového kotle, za kterou
zaplatil 24. 4. 2002 celkem 113.472,50 Kč. Z těchto nákladů vynaložených na
jeho věc žalovaný uhradil žalobci 80.000,- Kč, jak se žalobce a žalovaný
dohodli v dodatku k nájemní smlouvě, ale zbývající částku odmítá zaplatit.
Žalovaný sice prodal žalobcům dům, v němž se restaurace nacházela (vlastnické
právo bylo do katastru nemovitostí vloženo ke dni 22. 1. 2003), ale kupní
cena nebyla o vynaložené náklady snížena.
Okresní soud Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, č. j.
12 C 271/2003-61, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání
žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9.
5. 2007, č. j. 30 Co 208/2007-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dospěl závěru, že žalobci vůči žalovanému nárok na úhradu za výměnu
kotle, kromě již žalovaným zaplacené částky 80.000,- Kč, k jejímuž zaplacení se
žalovaný zavázal v dodatku nájemní smlouvy z 25. 4. 2002, v další v částce
33.472,50 Kč podle § 667 odst. 1 obč. zák. nevznikl. To proto, že žalobce
nerespektoval v nájemní smlouvě z 28. 1. 2000 sjednané podmínky pro úhradu
nákladů (nepředložil rozpočet ke schválení), že částka nad 100.000,- Kč nebyla
ani schválena radou města (jak rovněž vyžadovala nájemní smlouva) a že k
zaplacení žalované částky se žalovaný nezavázal ani dopisem z 25. 4. 2002,
podepsaným Ing. J. M., vedoucím odboru hospodářské správy. Oproti soudu prvního
stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemůže uplatňovat vůči žalovanému
nárok podle § 667 odst. 1 obč. zák. již z toho důvodu, že mezi nimi nevznikl
nájemní vztah, neboť nájemní smlouvu uzavřel se žalovaným jen žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud jako
soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 (Čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony) - dále „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými účastníky řízení, není však
přípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§
241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud –
s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnili.
Důvodem zamítnutí žaloby žalobkyně byl nedostatek aktivní věcné legitimace -
nájemcem nebytových prostor v domě žalovaného byl pouze žalobce. Uvedený právní
závěr nebyl dovoláním napaden. Dovolání žalobkyně tak není podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť přezkum rozsudku odvolacího soudu na základě
uplatněných dovolacích důvodů by ve vztahu k žalobkyni nemohl vést k závěru o
nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení
ze dne 25. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003). Uvedené závěry platí pro
zjištění obsahu jednostranného právního úkonu. Otázka, zda dopis žalovaného z
25. 4. 2002, podepsaný Ing. J. M., obsahuje závazek k uhrazení předmětné
částky, je proto otázkou skutkovou.
Jestliže dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že dopis žalovaného z
25. 4. 2002 neobsahuje určitý a konkrétní závazek žalovaného doplatit mu
předmětnou částku, zpochybnil především zjištění odvolacího soudu, že dopis
nastiňuje další postup, který předpokládá projednání v radě města (žalovaného),
tj. správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Za této
situace bylo nadbytečné zabývat se další dovolatelem předestřenou otázkou, zda
Ing. J. M. byl oprávněn jednat za žalovaného, když ani odvolací soud nic
takového nevyloučil. To platí i o námitce, že odvolací soud pominul výpověď
Ing. J. M., který jako svědek vypověděl, že mohl zavazovat žalovaného do limitu
2.000.000,- Kč. Nejasný je poukaz žalobce „na časovou posloupnost“, vyplývající
z toho, že faktura za výměnu kotle je až z 16. 4. 2004, takže v dubnu 2002
žalobce a žalovaný nemohli vědět, jaká bude výše nákladů na výměnu kotle. Ani
v nalézacím řízení žalobce nikdy nezpochybnil, že faktura byla vystavena 16.
4. 2002 (důkaz proveden soudem prvního stupně při jednání 5. 1. 2006), když
žaloba samotná byla podána již 10. 11. 2003.
Rovněž námitka žalobce, že závazek žalovaného k úhradě nákladů za výměnu kotle
nejméně do výše 100.000,- Kč vyplýval z nájemní smlouvy z 28. 1. 2000, směřuje
proti skutkovému zjištění týkajícímu se obsahu smlouvy.
Dále bylo namítáno, že nájemní smlouva z 28. 1. 2000 je v části o úhradě
nákladů na rekonstrukci neplatná pro rozpor s právními předpisy (občanský
zákoník upravující povinnost pronajímatele udržovat pronajatou věc ve stavu
způsobilém k užívání a vyhl. č. 258/1995 Sb.), ze kterých vyplývá, že by
posuzovanou investici, náklad, měl hradit pronajímatel. K tomu dovolací soud
odkazuje na rozsudek z 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C
5278 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008. V něm
konstatoval, že „ustanovení občanského zákoníku o změnách prováděných na
pronajaté věci (§ 667 odst. 1) má dispozitivní charakter“. Připouští tedy
odchylné ujednání, přičemž je nutné v co nejširší míře respektovat autonomii
vůle smluvních stran.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců bylo odmítnuto, příslušela by žalovanému
podle § 243b odst.5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. náhrada nákladů
dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu