28 Cdo 1222/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce S. K., správce konkursní podstaty
úpadce C. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. K. S. P., o. s.,
zastoupenému advokátem, o 16.215.227,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 110/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2006, č. j. 13 Co 286,
287/2006 – 103, takto:
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 16 C
110/2005-70 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. dubna 2006, č.j. 16 C
110/2005-88, a Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2006, č. j. 13 Co 286,
287/2006 – 103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího rozsudku, jímž prvoinstanční soud rozhodl o základu nároku žalobce
tak, že je opodstatněný. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s
právními závěry soudu prvního stupně. Mezi žalobcem (jako nájemcem) a žalovaným
(jako pronajímatelem) byla platně uzavřena nájemní smlouva (ze dne 15.3.1996),
jejímž předmětem byla část nemovitosti uvedená (nebytové prostory v P. na S. o.) v napadeném rozhodnutí. Žalobce se domáhal po žalovaném toho, o co byl
předmět nájmu zhodnocen provedenou rekonstrukcí ve smyslu ustanovení § 667
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů
(dále jen o. z.). Avšak dle ujednání v dané nájemní smlouvě neměl mít nájemce
po skončení nájmu nárok na náhradu vynaložených nákladů na rekonstrukci
předmětu nájmu, respektive jeho zhodnocení s výjimkou případu, kdy skončí nájem
v důsledku výpovědi pro hrubé porušování povinností pronajímatelem (čl. IX část
2 smlouvy). Žalovaný dal žalobci souhlas s realizací rekonstrukce pronajatých
nebytových prostor, přičemž dle dohody stran nájemní smlouvy uvedená
rekonstrukce zahrnovala též zásadní stavební úpravy na odstranění závad ve
statice objektu, opravu části pláště budovy a úplnou rekonstrukci kotelny pro
celý objekt. Žalovaný se nezavázal k úhradě nákladů na tuto rekonstrukci. Nájemní poměr skončil ke dni 31.12.2002 na základě výpovědi dané žalovaným. V
daném případě nelze na vzájemný vztah žalobce a žalovaného po skončení nájmu
aplikovat ustanovení § 13 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 116/1990 Sb.), jak
požadoval žalovaný, neboť toto ustanovení se použije jen tehdy, nebylo-li
smluvními stranami dohodnuto jinak. Ve vztahu mezi účastníky souzeného sporu
došlo prokazatelně k jiné dohodě, neboť vlastník pronajímaného objektu
(žalovaný) dal souhlas k provedení i takových rekonstrukčních prací, o nichž
bylo zcela zřejmé, že jejich výsledek bude trvale zakomponován do vlastní
stavební podstaty pronajatého objektu a bude natrvalo jeho součástí. O úmyslu
stran dohodnout se odchylně od zmíněného ustanovení § 13 zákona č. 116/1990 Sb. svědčí i výše citované ujednání v článku IX části 2. předmětné nájemní smlouvy. Není tedy možné trvat na uvedení pronajatého objektu do původního stavu (jak
požaduje pronajímatel) ve smyslu § 13 zákona č. 116/1990 Sb. Naopak, v dané
situaci nastupuje při skončení nájemního poměru nutnost aplikovat na vzájemné
vypořádání jeho účastníků obecnou úpravu občanského zákoníku, konkrétně
ustanovení § 667 odst. 1 o. z. Tento závěr je podpořen i ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu ČR. Nelze souhlasit se žalovaným ani v tom směru, že podle
dohody stran nepřísluší žalobci po skončení nájmu žádné nároky, neboť z článku
IX. části 2. jednoznačně vyplývá, že se smluvní strany dohodly pouze na tom, že
žalobce nebude mít v případě skončení nájmu zásadně nárok na náhradu
vynaložených nákladů na rekonstrukci předmětu nájmu, resp. jeho zhodnocení.
Od
institutu nákladů na rekonstrukci, případně nákladů na zhodnocení předmětu
nájmu, je však nutno striktně odlišit, ve smyslu ust. § 667 odst. 1 o. z.,
institut finančního ekvivalentu, resp. protihodnoty tohoto, o co se zvýšila
hodnota věci. O něm však v citovaném smluvním ujednání není ani zmínka a
žalobce se tak tohoto ekvivalentu (protihodnoty) nevzdal. I kdyby však bylo
shledáno, že se žalobce svého práva na plnění dle § 677 odst. 1 skutečně vzdal
dříve, než mu toto právo vzniklo, pak by bylo třeba toto ujednání považovat za
neplatné ve smyslu ustanovení § 574 odst. 2 o.z. Vymáhání práva žalobcem není
ani v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 o. z. Ačkoliv žalobcem
předložené znalecké posudky nemohou být dostatečným podkladem pro kvalifikované
zjištění přesné výše zhodnocení předmětu nájmu a v řízení bude třeba nechat
vypracovat znalecký posudek nezávislým znalcem, je podle odvolacího soudu možno
jednoznačně ze žalobcových posudků uzavřít, že předmět nájmu byl v důsledku
rekonstrukcí realizovaných žalobcem zhodnocen, a to nepochybně o vyšší než
nulovou částku, a jeho nárok uplatněný před soudem je tedy opodstatněný.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolaní s tím, že
napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nezákonný a právo na spravedlivý proces
porušující je i postup soudů prvního a druhého stupně, které opřely svůj závěr
o zhodnocení předmětu nájmu o znalecké posudky předložené žalobcem. Soud si měl
nechat sám vypracovat posudek od nezávislého znalce a nepostupoval tak dle ust.
§ 127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Oba znalecké posudky předložené
žalobcem nejsou způsobilé k využití v tomto řízení, neboť byly pořízeny před
jeho započetím. Řízení je tak stiženo zásadní vadou a není možné dovodit to,
zda žalobce provedenou rekonstrukcí předmětnou nemovitost skutečně zhodnotil.
Není taktéž správný závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce nevzdal nároku
na náhradu toho, oč byl předmět nájmu zhodnocen provedenou rekonstrukcí. Článek
IX. odst. 2 uvedené smlouvy obsahuje totiž i zmínku o právu nájemce na náhradu
zhodnocení předmětu nájmu, tj. protihodnoty toho, o co se zvýší hodnota věci,
tak jak praví § 667 odst. 1 o. z. Toto ujednání je i platné ve smyslu § 574
odst. 2 o. z., neboť ustálený výklad tohoto ustanovení stojí na stanovisku, že
„vzdání se práva je možné až tehdy, pokud je již relativně určité, a tedy i
vůle s ním disponující může být určitá, svobodná a informovaná.“ Tato podmínka
byla v daném případě beze zbytku splněna. Žalobce musel vědět, že rekonstrukce
provedena bude a s jakými důsledky. I kdyby však bylo toto ujednání shledáno
neplatným, je třeba hledět na uplatňování žalovaného nároku žalobcem za
rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. Strany nájemní smlouvy si
smluvně nevyloučily aplikaci § 13 zákona č. 116/1990 Sb. Žalobce tak měl po
skončení nájmu povinnost uvést předmět nájmu do původního stavu, v jakém ho
převzal. „Nárok žalobce by byl důvodný pouze tehdy, pokud by neměl za povinnost
uvést předmět nájmu do původního stavu a kdyby tak bylo zřejmé, že se žalovaný
jakožto pronajímatel v souladu s nájemní smlouvou trvale obohatí tak, že po
skončení nájmu zůstanou stavební úpravy v předmětu nájmu zapracovány.“ Žalovaný
(jakožto dovolatel) navrhuje, aby dovolací soud svým usnesením zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvnímu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce vyjádřil s tím, že napadené rozhodnutí není zásadně
právně významné a dovolání tak není přípustné. Zcela se ztotožňuje s právními
závěry soudu odvolacího i soudu prvního stupně. Odvolací soud se dostatečně
vypořádal s námitkami žalovaného ohledně znaleckých posudků předložených
žalobcem. Ztotožňuje se i se závěry odvolacího soudu ohledně nákladů na
rekonstrukci a zvýšení hodnoty věci ve smyslu § 667 o. z. Neplatné je ujednání
o vzdání se práva, které mohlo v budoucnu teprve vzniknout, neboť žalobce s
určitostí nevěděl, zda bude rekonstrukce provedena a v jejím provedení mu mohla
zabránit celá řada faktorů (např. nedostatek finančních prostředků, živelná
katastrofa, atd.). Ze strany žalobce se nejedná o výkon práv v rozporu s
dobrými mravy, neboť i sám žalovaný uznal, že na jeho nemovitostech došlo k
rekonstrukci financované prostředky žalobce. Není ani možné zaměňovat pojem
„zhodnocení předmětu nájmu“ užitý v nájemní smlouvě s pojmem „protihodnota
toho, o co se zvýšila hodnota věci“ (§ 667 odst. 1 poslední věta o. z.).
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Poté, co Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a
splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, zabýval se otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud pokládá dovolání v dané věci za přípustné, neboť odvolací soud
dospěl k závěru, že žalobce se dohodou práva na plnění podle § 667 odst. 1
poslední věta o. z. nevzdal. Obsah právního vztahu účastníků souzeného sporu
tedy posoudil jinak než soud prvního stupně, který tento obsah posoudil tak, že
žalobce vyjádřil vůli vzdát se práva na plnění dle výše citovaného ustanovení,
avšak takové vzdání se práva je absolutně neplatné (§ 574 odst. 2 o. z.). Je
tím tedy naplněna přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. Není totiž pro posouzení rozdílnosti důvodů rozhodnutí soudů projevující
se změnou rozhodování důležité jen znění výroku či formální postup odvolacího
soudu dle § 220 o. s. ř., ale i skutečnost, zda odvolací soud posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po stránce obsahové jinak, než
soud prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník
2000).
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto smyslu dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně,
když samy nezadaly znalecký posudek ohledně posouzení zhodnocení pronajaté
nemovitosti nezávislému znalci a závěr o zhodnocení předmětu nájmu učinily
pouze na podkladě znaleckého posudku opatřeného výlučně nájemcem (dlužno ovšem
dodat, že odvolatel sám postup vydání mezitímního rozsudku soudu I. stupně za
daného stavu věci navrhoval). Taková okolnost by sama o sobě nebyla způsobilá
založit závěr o relevantní vadě řízení stran zjištění
skutkového stavu věci jako základu rozhodnutí (§ 153 odst. 1 o. s. ř.)
Vždyť i odvolací soud sám uznal, že žalobcem předložené znalecké posudky
nemohou být dostatečným podkladem pro kvalifikované zjištění přesné výše
zhodnocení předmětu nájmu a že za tímto účelem bude třeba nechat vypracovat
znalecký posudek nezávislým soudním znalcem ustanoveným v tomto řízení soudem a
v této souvislosti je na místě i připomenout, že znalecký posudek předložený
jednou ze stran sporu, který byl vypracován před zahájením řízení, je
způsobilým důkazním prostředkem co by listinný důkaz ve smyslu § 129 o. s. ř.
Ve vztahu k takovému důkaznímu prostředku v dané věci nejde však ani tak o to,
zda je pravdivý (i co do správnosti svých odborných závěrů), nýbrž o to, zda
má vůbec potřebnou závažnost, tedy zda se jím prokazuje pro rozhodnutí významná
skutečnost.
Dovolací důvod přípustného dovolání upínající se k výtce nesprávného postupu
soudu se totiž podle svého obsahu vztahuje k námitce, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování – takový dovolací důvod § 241a odst. 3 o.s.ř. u
dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jak je tomu v tomto
případě, připouští.
Takovému dovolacímu důvodu nelze upřít opodstatnění.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí nehodnotí důkazy, které by sám
provedl a stran skutkových závěrů se podle svého prohlášení
ztotožňuje s prvostupňovými. Soud prvého stupně provedl mj. listinný důkaz
znaleckým posudkem vypracovaným Vladimírem Pauerem, z nějž dosahuje poznatek o
jistých vyčísleních zhodnocení nemovitosti. Tento důkaz však prvostupňový soud
nijak nehodnotí. Bez vztahu k jakémukoliv důkaznímu zdroji vyjadřuje pouze
posléze závěr, že žalobce rekonstrukcí předmět nájmu nepochybně zhodnotil s
tím, že stav, v jakém žalobce prostory přebíral, byl zjevně horší než ten,
který zapříčinila povodeň. Na tom pak odvolací soud staví svůj závěr o tom, že
podle posudků zpracovaných znalcem Pauerem – ve spojení s ostatními provedenými
důkazy – byl předmět nájmu rekonstrukcí provedenou žalobcem nepochybně
zhodnocen o vyšší nežli nulovou částku. Dovolací soud však důkazní základ pro
takový závěr ani v jednom z rozhodnutí soudů nenalézá. To, co oba soudy ve svém
úsudku nazývají nepochybností, je založeno na tom, že žalobce předložil
listinné důkazy, jež obsahují jistá vyčíslení, ve vztahu k nimž ani jeden ze
soudů neodůvodňuje, co a z jakého důvodu z nich přebírá. Absence hodnotících
úvah (viz § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř.) se obdobně vztahuje i k
domnělé souvislosti dalších provedených důkazů. Lze proto mít – v zásadě ve
shodě s dovolatelem – za to, že odvolací soud nedosáhl přesvědčivého závěru o
existenci zhodnocení předmětu nájmu žalobcem.
Pokud pak nebyl v dané věci dosažen řádným zákonu odpovídajícím postupem
skutkový základ (pro absenci dostatečného důvodu) o žalobcem tvrzeném a
žalovaným sporovaném předpokladu pro hodnocení důvodnosti žaloby, nemohl být ve
věci vydán mezitímní rozsudek o základu věci ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na úvaze, že se spor vede o základ
nároku, nikoli o jeho výši, a že je tudíž namístě věc rozhodnout
mezitímním rozsudkem; nevzaly ovšem náležitě v úvahu, že rozhodnutí o (právním)
základu nároku není jen rozhodnutím o právních otázkách, jež se týkají základu
(nikoli výše) uplatněného nároku (srov. též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 21. března 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1996, pod pořadovým číslem 44).
Rozhodnutí o právním základu sporu je totiž v první řadě rozhodnutím o
skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok
charakterizován a z nějž jediného se právní posouzení základu může odvíjet.
Jinak řečeno, bez toho, aby byl základ nároku prokázán skutkově, nelze jej
posoudit ani právně. Namísto respektu k tomuto zásadnímu předpokladu vydání
mezitímního rozsudku se soudy obou stupňů formou rozsudku o základu soustředily
na své právní úvahy o důvodnosti žaloby jako by nastal případ, že žalobce již v
řízení řádně prokázal svá právně relevantní tvrzení. Tak tomu ovšem ohledně
potřebného zjištění skutečnosti, zda se zvýšila hodnota věci (§ 667 odst. 1 o.
z. ve smyslu právního posouzení odvolacího soudu), jak shora uvedeno, nebylo.
Institut mezitímního rozsudku je vhodným (z hlediska hospodárně vedeného
řízení) procesním prostředkem pro ty spory, kde lze rozhodnout o všech právních
předpokladech důvodnosti nároku s výjimkou jeho výše, jako tomu bývá typově
zejména u nároků na náhradu škody. Jeho předpokladem je však jistota v tom, že
příslušný právní znak, např. škoda či jiná kvantitativně hodnotitelná veličina,
je co do své existence skutkově prokázán. Je-li takovým znakem v dané věci
zjištění o tom, zda se vůbec rekonstrukcemi provedenými žalobcem hodnota věci
žalovaného zvýšila, v řízení doposud přesvědčivě řešeno nebylo a mezitímní
rozsudek neměl být proto vydáván. Soudy, a z pohledu dovolacího přezkumu je
významné, že soud odvolací, svým rozhodnutím spíše posuzují, nad to značně
odlišně, právní základ nároku.
Tím odvolací soud, a prostřednictvím způsobilého dovolacího
důvodu i odvolatel, otevřeli dovolacímu soudu prostor pro
to, aby se vyjádřil i ke správnosti, byť zatím předčasných, právních názorů,
které soudy ve věci již projevily.
V prvé řadě dovolací soud nesouhlasí s dovolatelem v tom, že v souzeném sporu
nelze aplikovat na vztah účastníků, kteří uzavřeli nájemní smlouvu ohledně
nebytových prostor, ustanovení § 667 o. z. Zákon č.116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, jako zvláštní právní předpis upravující nájem
nebytových prostor, neobsahuje v tomto ohledu žádné speciální ustanovení, a
proto je třeba použít obecné ustanovení § 667 o. z. výslovně řešící
danou problematiku (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002,
sp. zn. 26 Cdo 861/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 14, sešit č. 2/2003). Nelze souhlasit ani s dovolatelovou námitkou, že
nájemce je nezbytně při skončení nájmu povinen v souladu s ustanovením § 13
zák. č. 116/1990 Sb. odstranit všechny stavební a jiné úpravy, které na
předmětu nájmu provedl, a to do všech důsledků. V daném případě by zřejmě při
plnění takové povinnosti ze strany nájemce muselo dojít ke značnému poškození
předmětu nájmu a k možnému narušení statiky pronajaté nemovitosti.
Takový požadavek by byl jednak nelogický a absurdní (k čemuž výklad zákona
jistě nemůže směřovat), jednak v rozporu s dobrými mravy (ustanovením § 3 o.
z.) a samozřejmě by odporoval i smyslu samotného ustanovení § 13 zákona. č.
116/1990 Sb. Ustanovení § 13 citovaného zákonného předpisu se tedy zřejmě
nevztahuje na ty úpravy provedené na předmětu nájmu, které se staly jeho
trvalou součástí a jejichž odstranění by nutně vedlo k nezanedbatelnému
poškození předmětu nájmu, a to za neúměrně zvýšených výdajů nájemce. Tomu
nasvědčuje i výklad in : Liška, P., Lišková, V. Zákon o nájmu
a podnájmu nebytových prostor. Komentář. 3., doplněné a přepracované vydání.
Praha : C. H. Beck, 2005, 408 s. – str. 57 a následující.
Dovolací soud se dále zabýval tvrzením dovolatele, že žalobce se v nájemní
smlouvě (čl. IX odst. 2) platně vzdal svého práva na protihodnotu toho, o co se
zvýšila hodnota věci (§ 667 odst. 1 poslední věta o. z.). Právě citované
ustanovení občanského zákoníku stanoví, že „dal-li pronajímatel souhlas se
změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení
nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.“ V článku IX odst. 2
nájemní smlouvy ze dne 15. března 1996 si žalobce a žalovaný dohodli, že „při
ukončení nájmu nemá nájemce právo na náhradu vynaložených nákladů na
rekonstrukci předmětu nájmu, respektive jeho zhodnocení…“ Na tomto místě soud
dovolací nemůže zatím souhlasit se skutkovým závěrem soudu odvolacího, neboť má
za to, že z daného ustanovení dotčené nájemní smlouvy vyplývá, že vůle
účastníků mohla směřovat k vyloučení i aplikace ustanovení § 667 odst. 1
poslední věta o. z. na jejich právní vztah. Ohledně výkladu smlouvy jde ovšem o
otázku skutkovou.
V rovině právní je na tomto místě připomenout, že občanský zákoník v citovaném
ustanovení – a soud odvolací to jinak naprosto správně při výkladu normy
rozlišuje – jasně rozlišuje dvě kategorie náhrady toho, co nájemce vynaložil na
úpravu nepřímého předmětu nájmu. Jednak jsou to náklady spojené se změnou
pronajaté věci a jednak je to protihodnota toho, o co se zvýšila
hodnota věci. Žádný jiný institut není v tomto ustanovení obsažen. Jestliže je
v nájemní smlouvě uvedeno, že nájemce nemá právo na náhradu zhodnocení předmětu
nájmu, nabízí se z takového ujednání dle dovolacího soudu i možnost závěru, že
nájemce se vzdal i protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci, vyjde-li se
z předpokladu, že pojem „zhodnocení“ je významově totožný s pojmem „zvýšení
hodnoty“. Dovolací soud tak – na rozdíl od odvolacího soudu, jenž ostatně
dosáhl odlišného skutkového závěru o obsahu smlouvy, aniž jí provedl opakovaný
důkaz (viz § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.) – připouští možnost, že v uzavřené
nájemní smlouvě účastníci vyjádřili shodnou vůli v tom smyslu, že po skončení
nájemního vztahu nebude nájemce požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila
hodnota pronajaté věci.
S touto problematikou pak úzce souvisí právní otázka nastíněná v napadeném
rozhodnutí i v dovolání, jíž se mohl dovolací soud podle uplatněného dovolacího
důvodu zabývat, a to zda-li se lze platně předem vzdát práva na protihodnotu
toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 poslední věta o.
z.). Ustanovení § 574 odst. 2 o. z. stanoví, že „dohoda, kterou se někdo vzdává
práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknou, je neplatná.“ Soud prvního
stupně i soud odvolací považují v tomto smyslu vzdání se práva obsaženého v §
667 o. z. nájemcem již v nájemní smlouvě za neplatné. Dle dovolacího soudu je
ale nutné posoudit takový výklad ve světle rozhodující zásady soukromého práva,
kterou je zásada autonomie vůle – tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a
určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních
vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) – přičemž jedním z
jejich projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu. Jen při
respektování autonomie vůle je možné nejlépe realizovat
společenské a ekonomické zájmy subjektů práva. „Omezení
autonomie vůle se přitom uplatňují pouze v situacích, kdy by neomezená
autonomie vůle byla v rozporu s vyššími hodnotami respektovanými
právem.“ (Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. Druhé,
rozšířené a upravené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1997, 158 s. – str.
81). Omezení autonomie vůle (které je mj. obsaženo i v právě rozebíraném
kogentním ust. § 574 odst. 2 o. z.) v právním řádu
demokratického a právního státu, kde svoboda jedince je státem
garantována, nikoliv poskytována (viz čl. 8 Listiny základních práv a svobod),
přichází v úvahu jen tehdy, kdy by její důsledné uplatňování vedlo k ohrožení
právem uznaného veřejného zájmu – tedy mj. tehdy, kdy by její aplikace mohla
směřovat k založení či prohloubení přirozené nerovnosti mezi subjekty právních
vztahů – např. u spotřebitelských smluv, kdy na jedné straně vystupuje
spotřebitel (slabší strana) a na druhé dodavatel (profesionál) (podobně viz
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 1219 s. – str. 27 a násl.). Za takový veřejný
zájem není ovšem možné považovat ochranu věřitele před jeho vlastním
nerozvážným jednáním (jak argumentoval žalobce ve svém vyjádření k dovolání),
zvláště pak jedná-li se o subjekt práva, který je dostatečně vybaven
k tomu, aby svá vážná rozhodnutí předem a důkladně zvážil se vší pečlivostí a
odborností. Takovou ochranu nemá a nemůže mít § 574 odst. 2 o. z. na mysli,
neboť by naopak a paradoxně zakládalo nerovnost mezi subjekty soukromoprávního
vztahu.
Ustanovení § 667 odst. 1 o. z. je přitom svou konstrukcí zjevně ustanovením
dispozitivního charakteru a připouští tedy odchylné ujednání a je nutné tu v co
nejširší míře respektovat svobodnou vůli účastníků soukromoprávního vztahu
dohodnout se jinak. V tomto ohledu je třeba uvést názor již dříve vyslovený
Nejvyšším soudem, že neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody
podle ust. § 574 odst. 2 o. z. může nastat jen ohledně těch práv (budoucích
nároků), která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popřípadě jiných
právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen
obligatorně. Avšak tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi
účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou
dohodu kvalifikovat jako dohodu o vzdání se budoucích práv, a tak dohodu
neplatnou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo
645/2001). Jen takové chápání vztahu ustanovení § 574 odst. 2 o. z. a
ustanovení § 667 odst. 1 poslední věta o. z. je v souladu s uvedenou zásadou
autonomie vůle, jíž se řídí české soukromé právo. Pokud subjekty práva platně
uzavřely smlouvu jako výraz své svobodné vůle, platí zásada, že smlouvy se
dodržují (smlouvy je třeba zachovávat – pacta sunt servanda – čl. 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod), a to i tehdy byla-li by taková smlouva pro
některou ze stran nevýhodná. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že z pohledu
právě uvedeného výkladu není možné bez dalšího považovat ujednání mezi žalobcem
a žalovaným v čl. IX odst. 2 nájemní smlouvy uzavřené dne 15. března 1996 za
neplatné, neboť v opačném případě by nebyla respektována autonomie vůle
subjektů občanskoprávního vztahu a tím by byla i do značné míry nepřípustně
omezena sféra svobody subjektů v právních vztazích garantovaná ústavním
pořádkem České republiky.
Nad to dovolací soud v dané věci nesdílí zjevně shodný názor soudů obou stupňů,
dle nějž se v dané věci podle ujednání účastníků jedná o z hlediska uváděného
ustanovení kvalifikované právo podle toho, že může jedině v budoucnosti teprve
vzniknout. Předmětné ujednání účastníků se podle tvrzení žalovaného vždy
vztahovalo k obsahu nájemního poměru, mělo mít vliv na rozsah předmětu nájmu a
výši nájemného a v tomto směru mělo jen vyjadřovat pro případ skončení nájmu
ekonomické aspekty důvodů, jež vedly ke sjednání veškerého obsahu nájmu včetně
případné vlastní konzumace zhodnocení nemovitosti žalobcem. Nešlo tu tedy podle
žalovaného o vyloučení práva, na které účastníci nepomýšleli a úvaha, že takové
právo mělo vzniknout teprve v souvislosti se skončením nájmu, tedy v budoucnu,
je nemístně zjednodušující (vždyť obdobně se teprve v budoucnu např. stávalo
splatným sjednané nájemné apod.). Podle takového vysvětlení žalovaného
neodporujícího znění smlouvy nemělo jít ani o vyloučení případného nároku
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž zákonné znění uváděné normy
obsahově míří, a ohledně sjednání vzdání se žalobce nároku na náhradu
zhodnocení předmětu nájmu stálo ze strany soudů za posouzení, zda se žalobci
povolením rekonstrukce nedostávalo plnění, jehož přijetí zohlednění v případě
ukončení nájemního poměru vylučovalo.
Konečně ani v rovině hodnotového nazírání žalobcovu nároku jednoznačně nesvědčí
v řízení najevo vyšlé poměry – ukončení nájemního poměru a zkáze způsobené
povodní na nemovitosti v srpnu 2002 – mělo podle prvostupňových zjištění
předcházet jednání účastníků o žalobcových dluzích na nájemném. Vedla-li taková
situace žalovaného k rozhodnutí o ukončení nájemního vztahu se žalobcem, jenž
nebyl sto dodržovat své závazky již při běžném podnikání, lze stěží uvažovat o
tvrdosti, a tedy o nepřiměřenosti jeho rozhodovací vůle a má být
vážně hodnocen zájem na dodržování uzavřených smluv a závazků z nich
pocházejících.
Z právě uvedeného plyne, že se dovolateli podařilo zpochybnit rozhodnutí
odvolacího soudu. Soud dovolací tak považoval rozhodnutí soudu odvolacího za
nesprávné a podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí
zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soud I. stupně je pak ve smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o.
s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. V novém rozhodnutí
rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu