USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Petry Kubáčové v právní věci žalobců a) H. Ch., b) J. Ch., obou zastoupených JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, c) P. F., a d) J. F., obou zastoupených JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nerudova 239/35, proti žalované N. H. XY, s.r.o., zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 50/2013, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, č. j. 68 Co 186/2022-1289, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776 Kč k rukám Mgr. Jana Zapotila, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci c) a d) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám Mgr. Jana Zapotila, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 8. 2. 2023, č. j. 68 Co 186/2022-1289, potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soud prvního stupně) ze dne 6. 1. 2022, č. j. 16 C 50/2013-1201, ve výroku I, jímž zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek ze dne 8. 3. 2013, ve
výrocích II a III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky změnil jejich výši, jinak jej v těchto výrocích potvrdil, a rovněž ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení státu změnil jejich výši, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
2. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
3. Odvolací soud založil své závěry o neoprávněnosti požadavku žalobců na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně.
4. Předně konstatoval, že předloženými smlouvami o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky ze dne 31. 1. 2011 se žalobcům nepodařilo prokázat, že by se žalovaná zavázala na ně převést jednotlivé bytové jednotky bezúplatně, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že takové smlouvy (které tedy posoudil jako smlouvy o smlouvě budoucí kupní) by byly neplatné vinou nedostatku stanovení kupní ceny.
5. Současně se ztotožnil se soudem prvního stupně, že podle společenské smlouvy žalované ze dne 10. 12. 1999 byl pro převod majetku v hodnotě vyšší než 150.000 Kč z žalované na jinou osobu nezbytný souhlas její valné hromady, žalobci však neprokázali své tvrzení o tom, že takový souhlas vyslovila valná hromada žalované dne 22. 9. 1996 [ve vztahu k žalobcům c) a d) navíc zápis z této valné hromady nemohl přinést žádné relevantní zjištění již z toho důvodu, že s žalovanou uzavřeli nájemní smlouvu za účelem realizace půdní vestavby a nástavby – nyní bytová jednotka č. 8 – až 18. 4. 2002].
6. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016, a judikaturu v nich citovanou).
7. Závěr odvolacího soudu o neschválení převodů bytových jednotek valnou hromadou žalované napadli dovolatelé – žalobci a) a b) prostřednictvím námitek, jimiž ve skutečnosti zpochybňují správnost skutkových zjištění (zejména, že valná hromada neschválila bezúplatný převod jednotek do osobního vlastnictví žalobců, ač to pro platný převod s plněním nad 150.000 Kč společenská smlouva vyžaduje) a hodnocení provedeného dokazování soudem, a uplatnili tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
9. Žalobci c) a d) závěr odvolacího soudu o neschválení převodů valnou hromadou žalované v dovolání nezpochybnili vůbec.
10. Obstojí-li tedy závěr odvolacího soudu, že podle společenské smlouvy žalované ze dne 10. 12. 1999 byl pro převod majetku v hodnotě vyšší než 150.000 Kč z žalované na jinou osobu nezbytný souhlas její valné hromady, a že žalobci neprokázali své tvrzení o tom, že takový souhlas vyslovila valná hromada dne 22. 9. 1996 (schválení jinou valnou hromadou nebylo žalobci tvrzeno, ani prokazováno), je bezpředmětné (a to ve vztahu ke všem žalobcům) přezkoumávat správnost druhého právního názoru, že předloženými smlouvami o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky ze dne 31.
1. 2011 se žalobcům nepodařilo prokázat, že by se žalovaná zavázala na ně převést jednotlivé bytové jednotky bezúplatně, a že takové smlouvy by byly neplatné vinou nedostatku stanovení kupní ceny, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že nebyly provedeny všechny důkazy, dovolatelé ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají, že řízení zatížil vadou, a uplatnili tak rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.).
12. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které jsou ostatně
dovolateli napadány jen jako výroky akcesorické, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Nejvyšší soud proto obě dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu