26 Cdo 280/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z.
J. a 2) S. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 18 C 44/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 21. září 2004, č. j. 16 Co 208/2004-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první
(vyhovující) rozsudek ze dne 26. dubna 2000, č. j. 18 C 44/2000-12, byl k
odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu)
ze dne 8. března 2001, č. j. 14 Co 43/2001-46, a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 19. prosince 2001, č. j. 18 C 44/2000-94,
opětovně vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený
odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 12 o čtyřech
pokojích, kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. patře domu č. p. 1015 v
P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že s
účinností od 16. listopadu 1993 byly usnesením Rady zastupitelstva h. m. P. ze
dne 12. října 1993 schváleny nové Zásady pro nájem obecních bytů (dále jen
„Zásady“), že tehdejším prokurátorům (a pozdějším státním zástupcům) uvedeným v
článku II. pod písm. f/ Zásad se obecní byty pronajímaly na dobu určitou v
trvání pěti let při splnění podmínek uvedených v článku I. bodu 2a/ Zásad
(článek I. bod 2b/ věta první Zásad), že v případě splnění pracovního závazku
nájemce se podle článku I. bodu 2b/ věty druhé Zásad po uplynutí této doby na
návrh navrhovatele původní žádosti nájemní poměr na dobu určitou měnil na
nájemní poměr na dobu neurčitou a že podle článku I. bodu 3/ Zásad se na dobu
neurčitou byty pronajímaly především osobám, jimž zanikl nájemní poměr k
dosavadnímu bytu podle § 710 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy
platném znění, resp. u nichž ohledně dosavadního bytu došlo k přechodu nájmu na
osoby vyjmenované v § 706 odst. 1 citovaného občanského zákoníku. Dále rovněž
zjistil, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne
13. února 1995 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci
uzavřena ohledně předmětného bytu písemná nájemní smlouva (dále jen „nájemní
smlouva ze dne 13. února 1995“), že podle nájemní smlouvy ze dne 13. února 1995
šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti let, že v době uzavření
nájemní smlouvy vykonával žalovaný funkci státního zástupce u Městského
státního zastupitelství v P., že ke dni 31. ledna 1995 ukončil žalovaný nájemní
poměr k bytu v S., a že funkci státního zástupce přestal vykonávat na základě
vlastního rozhodnutí asi před jedním rokem. Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní
předmětný byt bez právního důvodu a že žaloba na vyklizení bytu byla podána ve
lhůtě uvedené v § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy
platném znění (dále jen „obč. zák.“). Protože neshledal podmínky pro použití §
3 odst. 1 obč. zák., žalobě vyhověl; vyklizovací povinnost žalovaných sice
nepodmínil zajištěním bytové náhrady, avšak vzhledem k okolnostem případu jim
stanovil delší – šestiměsíční – lhůtu k vyklizení bytu.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. září 2002, č. j. 14 Co
262/02-115, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
jen tak, že uloženou vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním
náhradního bytu; jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil a dále jej změnil
rovněž ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – poté, co Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací k
dovolání žalobce rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 26 Cdo 538/2003-137,
zrušil citovaný měnící rozsudek ze dne 5. září 2002, č. j. 14 Co 262/02-115, a
věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.
prosince 2001, č. j. 18 C 44/2000-94, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
a dovolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně
a – při vázanosti právním názorem dovolacího soudu – pokládal za správný rovněž
výrok o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným, neboť, jak v této souvislosti
uvedl, nelze s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít výkon práva
na vyklizení bytu za situace, kdy žalovaní (po uplynutí doby, na níž byla
sjednána nájemní smlouva) předmětný byt užívají bez právního důvodu. Současně –
opět při vázanosti právním názorem dovolacího soudu – dovodil, že vyklizovací
povinnost žalovaných nelze v tomto případě vázat s odkazem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, neboť tu nejsou takové
okolnosti, s nimiž ustálená soudní praxe tuto možnost spojuje; ztotožnil se
však se stanovenou delší lhůtou k vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkli, že při posuzování uplatněného
nároku se nezabýval směrnicí pro nájem obecních bytů h. m. P. (dále opět jen
„Zásady“). Podle žalovaných jsou Zásady v tomto ohledu jednoznačné a naprosto
určité a vyplývá z nich, konkrétně z čl. I. bodu 3), že předmětný byt jim měl
být pronajat na dobu neurčitou. Podle názoru žalovaných se odvolací soud
nezabýval ani okolnostmi předcházejícími uzavření nájemní smlouvy, které
potvrzují, že žalobce zneužil svého dominantního postavení pronajímatele
obecních bytů, a které nasvědčují tomu, že jeho postup byl v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Byla-li nájemní smlouva v rozporu s
citovanými ustanoveními Zásad uzavřena na dobu určitou, mají dovolatelé za to,
že s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měla být žalobci zcela
odepřena ochrana jeho práva, a nebylo-li tomu tak, pak s ohledem na jeho
jednání v rozporu s dobrými mravy jim měla být alespoň přiznána bytová náhrada.
Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. září
2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– žalovanými (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), kteří jako osoby s právnickým vzděláním
nemuseli splňovat podmínku povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem sice odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek
soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v
dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky, jimiž bylo
žalobě na vyklizení bytu vyhověno).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právním závěru, že žalobci
nelze s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít výkon práva na
vyklizení bytu, užívají-li žalovaní (po uplynutí doby, na níž byla sjednána
nájemní smlouva) předmětný byt bez právního důvodu; současně přijal odvolací
soud právní závěr, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze vázat s odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, neboť tu nejsou
takové okolnosti, s nimiž ustálená soudní praxe tuto možnost spojuje. Žalovaní
správnost uvedených právních závěrů v dovolání zpochybnili. Z pohledu dovoláním
napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde
však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací
soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o
jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12
v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K
odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li
pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v
níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na
ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního
důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Lze
pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí
nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez
právního důvodu. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura,
Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k
užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.
zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost,
jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího
se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva.
Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení
má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením
delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že
vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný
titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat
i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho
vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30.
září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda
vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1
obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě
bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto
titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také
v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002,
sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací
soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových
zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že
dne 13. února 1995 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako
nájemci uzavřena ohledně předmětného bytu písemná nájemní smlouva, že podle
této nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti let, že
v době uzavření nájemní smlouvy vykonával žalovaný funkci státního zástupce u
Městského státního zastupitelství v P., že ke dni 31. ledna 1995 ukončil
žalovaný nájemní poměr k bytu v S., a že funkci státního zástupce přestal
vykonávat na základě vlastního rozhodnutí asi před jedním rokem. Jestliže na
základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem
prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní
předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl,
aniž vyklizení podmínil – zejména s ohledem na skutkové zjištění o ukončení
výkonu funkce státního zástupce u žalovaného – zajištěním bytové náhrady pro
žalované (avšak potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla ke
splnění vyklizovací povinnosti stanovena delší lhůta, vyklizení odložil, a to
právě určením delší lhůty k vyklizení), neodchýlil se od výše uvedené
judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci
nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu