26 Cdo 2814/2022-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve
věci žalobců a/ J. M., bytem XY, b/ M. P., bytem XY, c/ L. M., bytem XY, a d/
A. H., bytem XY (procesních nástupců původní žalobkyně V. Z., zemřelé 7. ledna
2021), proti žalované A. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem
se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o vyklizení bytové jednotky,
vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 254/2017, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020, č. j. 26
Co 60/2020-278, o jejím návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku,
I. Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, se zamítá.
II. Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června
2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání
podaném v této věci.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21.
března 2018, č. j. 8 C 254/2017-92, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost
vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku „bytovou jednotku č. 19, která se nachází v domě č. p. XY v ulici XY,
část obce XY, s příslušným spoluvlastnickým podílem“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
27. srpna 2018, č. j. 26 Co 204/2018-125, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. září 2019, č. j. 8 C
254/2017-214, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co
60/2020-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastnic.
Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné
dovolání, domáhaje se – prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §
241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele
provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) – změny napadeného
rozhodnutí tak, aby žaloba byla zamítnuta a aby jí byla přiznána náhrada
nákladů řízení.
Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez
návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b/ právní
moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a
nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
V usnesení z 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod č.
144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou
proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 18. srpna 2020, sp. zn.
IV. ÚS 118/20), Nejvyšší soud uzavřel, že materiální právní moc dovoláním
napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li
být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení
(dovolatele) beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti (například
proto, že jde o rozhodnutí, které není podkladem pro soudní výkon /exekučním
titulem/ - k této kategorii rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu z 25.
ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 498/2004, uveřejněné pod č. 66/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Povinnost k vyklizení předmětného bytu však předmětem
výkonu rozhodnutí (exekuce) být může (o čemž ostatně svědčí též usnesení soudu
prvního stupně ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 50 EXE 1315/2020-47, jímž byly
zamítnuty návrhy povinné (dovolatelky) ze dne 29. října 2020 na zastavení a
odklad exekuce zahájené k vymožení povinnosti vyklidit předmětný byt – viz č.
l. 364 spisu) a z obsahu spisu současně nevyplývají okolnosti podporující
závěr, že by dovolatelka byla ohrožena na svých právech pouhou právní mocí
napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto návrh dovolatelky na odklad právní
moci rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) by dovolatelce
mohla být způsobena závažná újma, dovolací soud vykonatelnost napadeného
rozhodnutí podle § 243 písm. a/ o. s. ř. odložil do doby, než bude o dovolání
pravomocně rozhodnuto. Přihlédl přitom i k tomu, že z obsahu dovolání je
seznatelné (zjistitelné), že bylo podáno včas, oprávněnou osobou za splnění
podmínky advokátního zastoupení a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/2017).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu
Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že žaloba na vyklizení bytu bude zamítnuta. Původní žalobkyně ve vyjádření k dovolání (sepsaném advokátem) vyvracela
správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Protože původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení zemřela, soud prvního
stupně usnesením ze dne 22. července 2022, č. j. 8 C 254/2017-416, rozhodl
(podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř.), že namísto ní bude v řízení pokračováno s
nynějšími žalobci (jejími dědici /dětmi/, kteří nabyli předmětný byt do
podílového spoluvlastnictví). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Následně se zabýval jeho
přípustností. Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř., avšak podle § 238
odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání ve vztahu k
napadenému nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (výroku I., pokud jím
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II.)
tak nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť ustanovení § 238 odst. 1
písm. h/ o. s. ř. to vylučuje. Směřuje-li dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (tj. ve
výroku o věci samé), je také z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné
pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, zčásti je zjevně bezdůvodné a zčásti není přípustné podle §
237 o. s. ř. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, jestliže v dovolání – z tam
uvedených příčin – rovněž namítla, že uplatněný nárok na vyklizení bytu je v
rozporu s dobrými mravy. V tomto směru totiž schází v dovolání náležité
vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které
z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely
přípustnosti dovolání za splněné. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby
se takto vadně nastolenou otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (resp. přesněji otázkou zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.) mohl blíže
zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z
18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo
1898/2019). Dovolání je zjevně bezdůvodné (ke zjevné bezdůvodnosti dovolání viz v
podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo
1714/2019, a z 21. července 2020, sp. zn.
21 Cdo 713/2020), předkládala-li
dovolatelka k dovolacímu přezkumu řešení otázky ochrany její držby nájemního
práva k bytu a jejího působení proti původní žalobkyni jako tehdejší vlastnici
bytu. Řešení uvedené otázky totiž vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z
ustanovení § 1003 a § 1007 o. z. Podle citovaných ustanovení může držitel žádat
žalobou podanou u soudu (ve lhůtách uvedených v § 1008 o. z.) ochranu proti
svémocnému rušení držby nebo proti vypuzení z držby; v souzené věci však
dovolatelka neuplatnila (v zákonem stanovených lhůtách, resp. vůbec) procesní
nárok, jímž by se domáhala ochrany před rušením či vypuzením z držby, tedy
nárok podřaditelný pod některé z dotčených ustanovení. Navíc, i kdyby takový
nárok uplatnila, na výsledek řízení o podané žalobě na vyklizení bytu, jíž se
původní žalobkyně domáhala ochrany svého subjektivního (vlastnického) práva, by
to nemohlo mít žádný vliv. V případě držební ochrany totiž nejde o ochranu
subjektivního práva, ale toliko o ochranu pokojného (posledního faktického)
stavu, tedy o něco zcela jiného, než co bylo předmětem řízení v posuzované věci
(k tomu srov. obdobně též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 18. září 2018,
sp. zn. 22 Cdo 2724/2018). Tyto závěry jsou z rozhodné právní úpravy zcela
zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Dokladem toho je pak i
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které z nich, byť nikoli výslovně (tj. mlčky), vychází. Dovolání pak není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky tvrzeného
přenosu důkazního břemene na dovolatelku v rozporu s vyvratitelnou domněnkou
(presumpcí) dobré víry zakotvenou v ustanovení § 7 o. z., neboť na posouzení
takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Rozhodl-li totiž odvolací soud (soud prvního stupně) o věci samé na podkladě
skutkového stavu zjištěného dokazováním (provedeným podle ustanovení hlavy
druhé, části třetí občanského soudního řádu) a nikoli na základě procesní
odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení
(tj. podle pravidla o důkazním břemenu), jak se snad (mylně) domnívala
dovolatelka, pak napadené rozhodnutí nezávisí (objektivně ani záviset nemůže)
na řešení právní otázky, kterou z (původních) účastnic řízení tížila povinnost
prokázat určitou právně významnou okolnost (okolnost, již byla z hlediska
aplikované hmotněprávní normy povinna také tvrdit). Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. (tj. ve výroku o věci samé), je přípustné podle
§ 237 o. s. ř. pro řešení otázek, zda Nájemní smlouva je vskutku neplatná, jak
dovodily oba soudy, a zda v případě, že tomu tak není, mohla přejít práva a
povinnosti pronajímatele z dotčené smlouvy na původní žalobkyni podle
ustanovení § 2221 odst. 1 o. z.
V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti
rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, jež nebyly dosud v posléze nastíněné rovině v
rozhodování dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešeny. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila především námitkou, že
rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná. Podle názoru dovolacího
soudu však řízení v dané věci vytýkanou vadou netrpí, neboť rozhodnutí obou
soudů jsou pochopitelná a srozumitelná a i když lze připustit, že se podrobně
nevypořádaly s každým dílčím argumentem, který dovolatelka uplatnila v průběhu
řízení, z obsahu jejího odvolání a dovolání je zřejmé, že případné nedostatky
odůvodnění dotčených rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k její dovolací námitce, že soud prvního stupně bez jejího souhlasu a
tudíž nepřípustně nahradil provedení důkazů, které navrhla, předestřením
protokolu o výslechu jednoho z navržených svědků provedeného v jiném řízení,
přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, lze pak uvést, že z
hlediska ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná
každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze
uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemohlo. Jelikož jiné vady řízení nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací
soud uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 1 věty první o. s. ř. Podle § 1760 o. z. skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna
nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy
nevyvolává. Z uvedeného pro účely právního posouzení věci (/ne/platnosti Nájemní smlouvy
uzavřené 25. května 2016 a změněné dodatkem z 13. července téhož roku) vyplývá,
že k přenechání věci do užívání jinému se může platně zavázat i osoba, která k
tomu nebyla při uzavření smlouvy vůbec oprávněna, jak výslovně připouští již
zmíněné ustanovení § 1760 o. z. Výjimkou jsou pouze případy, v nichž se
jednající zavázal k plnění, které je od počátku objektivně nemožné ve smyslu §
580 odst. 2 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. prosince 2020,
sp. zn. 24 Cdo 2890/2020). Jinými slovy řečeno, počáteční absence dispozičního
oprávnění, byť by působila subjektivní nemožnost plnění, nemá za následek
neplatnost právního jednání (§ 1760 o.
z.), nýbrž je třeba ji posuzovat podle
pravidel o následné nemožnosti plnění (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, §
580, str. 718 až 740, marg. č. 87). Tím spíše (a maiori ad minus) pak totéž
platí pro případ, kdy je subjekt toliko omezen v možnosti nakládání s předmětem
plnění (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná
část /§ 1721-2054/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1760, str. 197 až 200, marg. č. 4). Ani v takovém případě tedy nejde o právní nemožnost
plnění, ale ani o rozpor se zákonem (srov. opět Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, §
580, str. 718 až 740, marg. č. 83). Z řečeného pro danou věc vyplývá, že nepůsobí neplatnost (a to ani relativní)
Nájemní smlouvy okolnost, že M. P. (otec dovolatelky) nebyl v době uzavření
Nájemní smlouvy vlastníkem předmětného bytu (v důsledku absolutní neplatnosti
Darovací smlouvy byla nepřetržitě vlastnicí bytu až do své smrti původní
žalobkyně); tato okolnost mohla mít vliv pouze na jeho schopnost plnit své
povinnosti z dotčené smlouvy (v tomto konkrétním případě jej však alespoň do
současné doby neměla, což vyplývá již z toho, že byt doposud užívá
dovolatelka). Shodný závěr by pak platil i v případě, že by jej v možnosti
přenechání předmětného bytu do užívání dovolatelky omezovalo věcné břemeno
(služebnost) bezplatného užívání bytu původní žalobkyně. V těchto souvislostech
je přitom nerozhodné, zda dovolatelka o nedostatku otcova oprávnění uvedeným
způsobem nakládat s bytem věděla. Pakliže totiž podle § 1760 o. z. není takový
nedostatek na újmu platnosti smlouvy, byl by v přímém logickém rozporu s
citovaným ustanovením požadavek, aby jednající osoba před uzavřením smlouvy
zjišťovala, zda druhá smluvní strana je příslušným oprávněním vybavena, či aby
alespoň neměla vědomost (míněna zřejmě vědomost ve smyslu § 4 odst. 2 o. z.) o
tom, že takovým oprávněním aktuálně vybavena není. Zde je ostatně třeba
vycházet i z toho, že povinná strana může oprávnění nakládat s předmětem
smlouvy nabýt i dodatečně (po uzavření smlouvy) a i přes počáteční nedostatek
dotčeného oprávnění nakonec splnit svůj závazek ze smlouvy řádně a včas (srov. obdobně opět Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná
část /§ 1721-2054/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1760, str. 197 až 200, marg. č. 6). I vzhledem k tomu tudíž v dané věci nebylo možné
usuzovat na neplatnost Nájemní smlouvy, a to ani pro rozpor s dobrými mravy (§
547, § 580 odst. 1, § 588 o. z.), jen z toho, že v době jejího uzavření bylo ve
prospěch původní žalobkyně zapsáno v katastru nemovitostí věcné břemeno
(služebnost) bezplatného užívání bytu, což je ostatně okolnost, která sama o
sobě ani nevypovídá nic o tom, že by Nájemní smlouva, v níž nebyla o daném
věcném břemenu zmínka, svým obsahem nebo účelem odporovala dobrým mravům. Z vyložených důvodů nelze tedy Nájemní smlouvu pokládat za absolutně (ale ani
relativně) neplatnou, jak nesprávně dovodily soudy nižších stupňů.
Vzhledem k
tomu je pak zapotřebí rovněž zkoumat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
v konečném důsledku obstojí z pohledu právního závěru, že na daný případ nelze
aplikovat ustanovení § 2221 o. z., jež upravuje následky změny vlastnictví
pronajaté věci za trvání nájemního poměru. Nejdříve, a to i s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám, je však
zapotřebí předeslat, že podle § 2221 odst. 1 o. z. změní-li se vlastník věci,
přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Podle § 2221 odst. 2 o. z. převedl–li pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka
závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví. To
neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních věděl. Již v rozsudku ze dne 8. června 2021, sp. zn. 26 Cdo 595/2021, Nejvyšší soud
vyložil, že nájemní právo je obecně obligace, tj. závazek, který zavazuje pouze
smluvní strany (stejně jako výprosa a většina jiných závazků – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný
pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Změna vlastnického
práva k pronajaté věci by se v takovém případě neměla nijak dotýkat trvání
závazku. Na druhou stranu by však neměla ani žádné účinky vůči novému
vlastníkovi, držiteli nebo třetí osobě, např. jinému nájemci téže věci. Nájem
má však mezi závazky specifické postavení. Je totiž ustáleně vnímán jako
déletrvající stav, jehož zachování se jeví jako ekonomicky a sociálně žádoucí. Předestřené specifické postavení nájmu se projevuje i v úpravě následků změny
vlastnictví pronajaté věci, obsažené v ustanoveních § 2221 až § 2224 o. z.,
která vychází ze zásady, že změnou vlastníka nájem nezaniká, nýbrž nájemní
obligace trvá s tím, že práva a povinnosti z nájmu přecházejí na nového
vlastníka (viz § 2221 odst. 1 o. z.). Smyslem této právní úpravy je přitom
zajistit kontinuitu nájemního vztahu pro případ, že nastane předvídaná právní
skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 12. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018, z 2. dubna
2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či z 23. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo
2176/2020). S přihlédnutím k citované judikatuře je na tomto místě zapotřebí zdůraznit, že
v poměrech souzené věci je evidentně vyloučena přímá aplikace ustanovení § 2221
odst. 1 o. z. Je tomu tak již proto, že v daném případě (podle stavu v době
vydání napadeného rozhodnutí – § 243f odst. 1 o. s. ř.) totiž za trvání nájmu,
založeného Nájemní smlouvou, nenastala změna ve vlastnictví bytu, natož taková
změna, která by se týkala vlastníka v postavení (dosavadního) pronajímatele
bytu; v důsledku absolutní neplatnosti Darovací smlouvy byla totiž vlastnicí
předmětného bytu nepřetržitě až do své smrti původní žalobkyně. M. P. jako
pronajímatel bytu jeho vlastníkem nikdy nebyl; vykonával-li k němu i přes to
vlastnické právo, činil tak pouze coby jeho držitel (§ 987 o. z.). Vzhledem k
tomu by byla možná pouze úvaha o analogické aplikaci § 2221 odst. 1 o. z., a to
se zřetelem k držbě vlastnického práva k pronajaté věci.
V této souvislosti
však nelze ztratit ze zřetele, že citované ustanovení je – jak vyplývá ze shora
uvedené judikatury – výjimkou z obecné zásady uplatňující se v závazkových
vztazích, že obligace zavazuje pouze smluvní strany. Z povahy výjimky přitom
plyne, že ustanovení o výjimce zpravidla nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a
lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k
restriktivnímu výkladu výjimek srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný pod č. 53/2018 časopisu
Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl
Ústavní soud usnesením z 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17/, a z 15. ledna
2019, sp. zn. 26 Cdo 1811/2018). V žádném případě pak není přípustné výjimku z
obecného pravidla vykládat šířeji, tím méně aplikovat analogicky, za limity
nastavené smyslem a účelem dané právní normy. Je-li tedy smyslem a účelem
právní úpravy obsažené v ustanovení § 2221 odst. 1 o. z. zajistit kontinuitu
nájemního vztahu pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci (změny v
subjektu určitého /vlastnického/ práva), nelze tuto právní úpravu ani
analogicky aplikovat na případy pouhé změny držby vlastnického práva k
pronajaté věci, neboť nabytí držby (§ 990 o. z.) ani zánik držby (§ 1009 o. z.)
změnu subjektu (nositele) drženého (zde vlastnického) práva samo o sobě
nepůsobí (nepředstavuje). Uvedený závěr se přitom prosadí bez zřetele k tomu,
zda nájemce byl v dobré víře, že mu věc pronajal její vlastník. Případná dobrá
víra nájemce totiž evidentně nemůže nic změnit na tom, že v konkrétní věci
nenastal základní předpoklad přechodu práv a povinností pronajímatele z
nájemního vztahu podle § 2221 odst. 1 o. z. v podobě změny vlastnictví k
pronajaté věci.
Vzhledem k řečenému lze shrnout, že v poměrech souzené věci nemohla přejít
práva a povinnosti pronajímatele (M. P.) z Nájemní smlouvy na původní žalobkyni
podle ustanovení § 2221 odst. 1 o. z., jelikož za trvání nájmu založeného
dotčenou smlouvou nenastala právně významná změna ve vlastnictví pronajaté věci
(bylo-li „s účinky ke dni 13. prosince 2016“ znovu zapsáno do katastru
nemovitostí vlastnické právo k bytu ve prospěch původní žalobkyně, měl takový
zápis – stejně jako podkladové rozhodnutí o určení vlastnického práva k bytu
/tj. rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 27. června 2016, č. j. 15 C
23/2014-293/ – jen deklaratorní účinky). Lze proto pokládat za správný závěr,
že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 2221 o. z. Jelikož pak Nájemní
smlouva zavazuje pouze smluvní strany, je v konečném důsledku správný žalobě
vyhovující výrok týkající se vyklizení žalované.
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. použila dovolatelka ve svém
důsledku neopodstatněně. Z týchž příčin pak nemůže představovat kvalifikovanou
vadu řízení (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací námitka, že soud
prvního stupně bez jejího souhlasu a tudíž nepřípustně nahradil provedení
důkazů, které navrhla k prokázání existence své dobré víry, předestřením
protokolu o výslechu jednoho z navržených svědků provedeného v jiném řízení,
přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil. Z toho, co bylo uvedeno v
předchozím textu odůvodnění tohoto rozhodnutí, je totiž zřejmé, že tvrzená
dobrá víra dovolatelky v oprávnění M. P. zřídit jí nájemní právo k bytu, i
kdyby byla dána, by neměla na právní posouzení projednávané věci žádný vliv.
Proto zde nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. a která by tak odůvodňovala (mohla
odůvodňovat) změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Lze uzavřít, že z pohledu otázek otevřených dovolacímu přezkumu je napadené
rozhodnutí ve výsledku správné ve výroku I., pokud jím odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. Proto dovolací soud –
aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v tomto
ohledu rozsudkem (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.). Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, jež vznikly žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání původní žalobkyní prostřednictvím advokáta JUDr. Martina Klímy. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení
s § 7 bodem 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle
odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), a z částky 378,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu