26 Cdo 2829/2024-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) K.
M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K
Brusce 124/6, a b) R. M., zastoupeného opatrovnicí H. M., proti žalovaným 1)
LARUE a.s., se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 802/7, IČO 26031299, a 2) Valporta,
a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1269/29, IČO 04263944,
oběma zastoupeným Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Revoluční 764/17, o snížení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 19 C 16/2015, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 13 Co 201, 202/2023-541, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se domáhali určení, že nájemné za užívání jednotky č. 4 v
domě č. p. XY na pozemku p. č. XY v obci XY, katastrální území XY (dále jen
„byt č. 4“ a „dům“), které jsou povinni od listopadu 2014 platit žalované, činí
3.246 Kč, a pokud soud neshledá podmínky pro vydání tohoto rozsudku, aby
rozhodl tak, že žalované jsou povinny poskytnout žalobcům slevu z nájemného ve
výši 8.164 Kč měsíčně, a to zpětně od listopadu 2014 až do té doby, dokud jim
neumožní užívání jejich původních bytů č. 3 a č. 6 v prvním nadzemním podlaží
domu (dále jen „byt č. 3“ a „byt č. 6“).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté,
co jeho předchozí (zčásti zamítavý a zčásti vyhovující) rozsudek ze dne 25. 6.
2019, č. j. 19 C 16/2015-245, byl k odvolání všech účastníků usnesením
Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 27. 11. 2020, č.
j. 13 Co 55/2020-339, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení –
rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 19 C 16/2015-465, ve spojení s usnesením ze
dne 26. 4. 2023, č. j. 19 C 16/2015-481, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II, III, V a
VI) a o odměně a náhradě hotových výdajů žalobci b) v řízení ustanovené
zástupkyně (výrok IV).
3. Na základě odvolání všech účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne
28. 2. 2024, č. j. 13 Co 201, 202/2023-541, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v tam uvedeném správném znění výroku ve věci samé, že se zamítá žaloba o
určení, že nájemné za užívání bytu č. 4, které jsou žalobci povinni od
listopadu 2014 hradit žalované, činí 3.246 Kč, a pokud soud neshledá podmínky
pro vydání tohoto rozsudku, aby rozhodl tak, že žalované jsou povinny
poskytnout žalobcům slevu z nájemného ve výši 8.164 Kč měsíčně, a to zpětně od
listopadu 2014 až do té doby, dokud jim neumožní užívání jejich původních bytů
č. 3 a č. 6 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že
žalobci byli původně nájemci bytu č. 6, který v průběhu rekonstrukce domu
realizované žalovanou 1) zanikl nejpozději k 13. 1. 2014 a na jeho místě
vznikly dvě nové jednotky. Nájemní vztah k tomuto bytu jim tudíž skončil v
důsledku zániku předmětu nájmu ve smyslu § 2226 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Po dobu
rekonstrukce jim byl přenechán k užívání byt č. 4 jako dočasná náhrada s tím,
že po jejím skončení se budou moci do bytu č. 6 vrátit. Jelikož však nájemní
poměr k bytu č. 6 zanikl, zanikl současně s ním i užívací titul žalobců k
„náhradnímu“ bytu č. 4. Žalobci se proto nemohou domáhat určení výše nájemného
či slevy z nájemného za období, kdy jim nájem již nesvědčil. Dodal, že pokud by
se žalobci domáhali určení úplaty za byt, který užívají bez právního důvodu,
žalobou podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), musel by být dán naléhavý právní
zájem na požadovaném určení. V této souvislosti s odkazem na soudní praxi
zdůraznil, že určovací žaloba má preventivní povahu; není proto namístě tam,
kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde lze žalovat na splnění
povinnosti. V daném případě přitom naléhavý právní zájem na navrhovaném určení
není dán, určovací žaloba nemůže být úspěšná. Jestliže totiž žalobci užívají
byt č. 4 bez právního důvodu, lze žalovat o vydání bezdůvodného obohacení.
Takové řízení je navíc již vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 42 C
92/2021. Vedle toho probíhá řízení o vyklizení bytu č. 4 vedené též u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 7 C 300/2022, v němž žaloba o jeho vyklizení žalobci
byla zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně všem jeho výrokům) podal
žalobce a) (dále též jen „dovolatel“) včasné dovolání. Dovozuje přípustnost
svého dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že žalobci byt č. 4 užívají bez právního důvodu; v
tomto směru odvolací soud nesprávně nezohlednil výsledky řízení o vyklizení
bytu č. 4 vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 300/2022, v němž byla
žaloba zamítnuta se závěrem, že „oba žalobci užívají byt č. 4 na základě
inominátního titulu, přičemž právní důvod k užívání stále trvá“. Odvolací soud
nezohlednil skutečnost, že je rozhodnutím soudu v uvedeném řízení o této
předběžné otázce vázán; tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 940/2017 (a dalšími v dovolání citovanými rozhodnutími). Dle
dovolatele totiž odvolací soud založil svůj rozsudek „na posouzení předběžné
otázky, zda žalobci užívají byt č. 4 na základě právního důvodu či bez právního
důvodu“. Tu pak posoudil tak, že „žalobci nemají právní důvod k užívání bytu č.
4“. Současně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobcům nesvědčí
naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. na určení, „jakou částku mají žalované
1) za užívání bytu platit“. Ten odvolací soud opřel o zjištění, že je vedeno
řízení o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání bytu č. 4 žalobci bez
právního důvodu, ačkoliv ve výše uvedeném řízení o vyklizení byla dovozena
existence „inominátního titulu“, na jehož základě žalobci byt užívají. Jestliže
otázku existence titulu k užívání odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil
odlišně, nedostál – v rozporu se závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, požadavku své rozhodnutí ohledně tohoto
odlišného závěru náležitě odůvodnit. Žalobce a) proto navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobce b) ve vyjádření k dovolání vyjádřil souhlas s dovoláním
žalobce a). Zdůraznil, že žalobci mají „právní důvod k užívání bytu č. 4“.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval
otázkou jeho přípustnosti.
8. Ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání, jež je
upravena v ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř., oprávněn zkoumat jen dovolací
soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena.
9. V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu výslovně v
celém rozsahu, tedy včetně jeho nákladového výroku II. Zde však platí, že podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí
odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
10. Ve zbylém rozsahu (proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího
soudu) dovolání žalobce a) Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), a
neshledal jej rovněž přípustným podle § 237 o. s. ř.
11. Dovolatel přehlíží, že na řešení otázek, jež v rámci dovolání
předkládá, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud ve svém
rozsudku totiž především uzavřel, že žalobcům zanikl nájemní poměr k bytu č. 6,
tím zanikl současně s ním i (od něj odvozený) jejich užívací titul k
„náhradnímu“ bytu č. 4; jinými slovy řečeno, žalobcům právo nájmu (coby užívací
titul) nesvědčí ani k bytu č. 4. Dovodil tak, že žalobci se proto nemohou
domáhat určení výše nájemného či slevy z nájemného za období (uplatněné
žalobou), v němž jim nájem již nesvědčil. O uvedenou úvahu opřel své
rozhodnutí; tato úvaha je současně sama o sobě způsobilá (postačující) pro
závěr o zamítnutí žaloby, jíž se právě takového určení výše nájemného nebo
slevy z nájmu žalobci domáhali. Jinými slovy, řečeno lapidárně, není-li
nájemního poměru, nemůže být ani (určení výše) nájemného.
12. Závěr odvolacího soudu, že k bytu č. 4 žalobcům nesvědčí a v
rozhodném období, za něž se domáhají určení nájemného, příp. slevy z nájemného,
nesvědčilo právo nájmu, přitom dovolatel svým dovoláním nezpochybňuje. Uvádí
„pouze“, s odkazem na výsledky řízení o vyklizení bytu č. 4 vedeného u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 7 C 300/2022, že žalobcům má svědčit „inominátní
titul“, na jehož základě žalobci byt č. 4 užívají.
13. Úvahu o existenci naléhavého právního zájmu dle § 80 o. s. ř. na
určení výše úplaty (jiné, nežli nájemného) za užívání bytu č. 4 pak odvolací
soud učinil jen podmíněně, nad rámec, pro případ, pokud by se žalobci stanovení
takové úplaty domáhali (srov. bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na
řešení takové otázky proto jeho rozhodnutí ve skutečnosti též nezávisí. Navíc
se lze ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že jestliže je v dané věci možná
žaloba o zaplacení peněžitého plnění za užívání bytu č. 4 (žaloba na plnění),
nemá žaloba o určení výše takového plnění opodstatnění – není na ní naléhavý
právní zájem dle § 80 o. s. ř.; to i při zohlednění opětujícího se charakteru
takového plnění a možných změn jeho výše (rozsahu) v čase. I z tohoto důvodu
zde určení výše takového opětujícího se plnění nezaručuje vytvoření pevného
právního rámce mezi dotčenými osobami do budoucna. Pevný právní základ pro
právní vztahy účastníků sporu totiž nevytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento
cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či
neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního
základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním
případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají
být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Ani při řešení uvedené otázky
naléhavého právního zájmu dle § 80 o. s. ř., „nad rámec“ nosných důvodů svého
rozhodnutí, se proto odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp.
zn. 21 Cdo 3820/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1338/96, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp.
zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1972).
14. Platí přitom, že nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení
dovolatelem nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
15. Konečně namítá-li dovolatel, že odvolací soud nedostál „požadavku
své rozhodnutí … náležitě odůvodnit“, namítá obsahově, že rozsudek odvolacího
soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Tím však uplatňuje jiný
dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a
tedy dovolací důvod nezpůsobilý). K vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li
dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i
kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad
rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že z rozhodnutí
odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež učinil; je srozumitelné.
Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelem tvrzené
nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění
jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatele proti
rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu