26 Cdo 2830/2023-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 261/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2023, č. j. 10 Co 21/2023-414, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne ze dne 10. 6. 2021, č. j. 10 Co 113/2021-132, spolu s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (soud prvního stupně) ze dne 26. 1. 2021, č. j. 11 C 261/2020-85, ve znění usnesení ze dne 26. 3. 2021, č. j. 11 C 261/2020-104, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, č. j. 26 Cdo 3141/2021-188 – rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 10 Co 21/2023-414, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2022, č. j. 11 C 261/2020-218, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném doložení nákladů na jednotlivé služby, způsobu jejich rozúčtování, způsobu stanovení výše záloh na služby a provedení vyúčtování za rok 2018 a umožnění mu pořízení kopií podkladů, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21.780 Kč; současně uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15.246 Kč.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, a proto ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
3. Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (zejména, že mu nebylo doručeno vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů a nahlížení do podkladů nesplňovalo podmínky umožňující podklady vyúčtování řádně prostudovat a nebyly při něm k dispozici veškeré listiny). Ve skutečnosti tak nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, přitom nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu
spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
4. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatňuje také námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, a že soud nesprávně posoudil otázku, zda nedošlo k přechodu důkazního břemene na žalovaného (ohledně splnění povinnosti umožnit žalobci nahlédnout do pokladů pro vyúčtování) s ohledem na tzv. informační deficit na straně dovolatele jakožto příjemce služeb. Jen pro úplnost lze uvést, že rozsudek je řádně odůvodněn a má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o.
s. ř.; ostatně dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obstát nemůže ani námitka týkající se důkazního břemene (jeho nesprávné aplikace odvolacím soudem), a to již jen proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene – žalobu nezamítl, protože by žalobce neprokázal svá tvrzení.
5. Důvodná není ani námitka dovolatele, že žalovaný nemohl splnit svou povinnost umožnit mu nahlédnout do podkladů pro vyúčtování ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), určil-li jednostranně termín nahlížení bez vazby na jeho žádost. Z tvrzení účastníků, ani z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se dovolatel domáhal u žalovaného nahlížení do podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2018 v nějakém konkrétním termínu, jemuž by žalovaný nevyhověl (není přitom významné, zda se nahlížení mohli účastnit i ostatní vlastníci jednotek) a ani nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by vedly k tomu, že nemohl své právo na nahlížení do podkladů podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. realizovat.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný splnil svou povinnost umožnit dovolateli nahlédnout do pokladů pro vyúčtování, žalobce byl o této možnosti informován, aniž (jak vyplynulo z provedeného dokazování) by jí využil.
6. Otázkou, zda nahlížení do podkladů splňovalo podmínky umožňující podklady vyúčtování řádně prostudovat tak, aby byla zajištěna účinná kontrola správnosti vyúčtování (tedy, zda byly k dispozici všechny podklady a zda byl dán dostatečný časový prostor se s nimi seznámit), se odvolací soud nezabýval, neboť podle obsahu spisu nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by takové pochybnosti vyplynuly; dovolatel sám tuto námitku uplatnil (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.) až v dovolacím řízení; ostatně jeho výhrady v tomto ohledu brojí (opět) především proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu.
7. Na posouzení otázky, do kdy je poskytovatel služeb povinen vyhovět opakované písemné žádosti příjemce služeb ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., napadené rozhodnutí nespočívá. Tato otázka není ani pro právní posouzení věci významná – jestliže byla povinnost, jejíhož splnění se žalobce po žalovaném domáhal, splněna (byť až v průběhu řízení, předtím, než bylo ve věci rozhodnuto), je zřejmé, že žaloba nemůže být již z tohoto důvodu úspěšná, a to bez ohledu na to, jak dlouhá doba případně uplynula od okamžiku, kdy měla být splněna včas.
8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu