U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněného Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, proti povinnému D. B.,
zastoupenému JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 5/49, pro vymožení povinnosti vydat akcie, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 12127/2008, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, č. j. 19 Co 515/2014-341, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Nc
12127/2008-306, zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením ze
dne 11. 9. 2008, č. j. 28 Nc 12127/2008-18, ve spojení s usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 19 Co 495/2008-29; soudnímu
exekutorovi nepřiznal nárok na náhradu nákladů exekuce a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že povinný
svou povinnost splnil složením akcií, které jsou předmětem exekuce, do soudní
úschovy Okresnímu soudu Praha-východ, který je přijal usnesením ze dne 24. 1.
2008, č. j. 25 Sd 2/2008-34. Povinný složil akcie do soudní úschovy pro tři
příjemce – oprávněného, KKCG Industry B. V., se sídlem v Nizozemském království
a ATLANTIK finanční trhy, a. s., identifikační číslo osoby 26218062, jelikož
měl pochybnost o tom, kdo je jejich vlastníkem. K okamžiku, kdy bylo plnění
převzato do soudní úschovy, zanikl závazek povinného, jelikož byly splněny i
hmotněprávní podmínky soluce, konkrétně existovaly důvodné pochybnosti o tom,
kdo je věřitelem. Jelikož soluční účinky uložení do úschovy nastaly dříve, než
bylo zahájeno exekuční řízení, zastavil soud exekuci podle § 268 odst. 1 písm.
g) o. s. ř ve spojení s § 52 odst. 1 a § 55 exekučního řádu. Dalším důvodem pro
zastavení exekuce je skutečnost, že právní mocí usnesení o přijetí akcií do
soudní úschovy k nim povinný pozbyl dispoziční oprávnění, exekuci na vydání
akcií proti němu tedy nelze vést a exekuci je třeba zastavit rovněž podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a
dále zamítl návrh oprávněného na přerušení odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedl, že závěr soudu prvního stupně o splnění vykonávané povinnosti složením
do úschovy je předčasný. Dokud není pravomocně skončeno řízení o úschově,
případně o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nelze
uzavřít, zda akcie složené do úschovy soudu budou skutečně oprávněnému vydány,
a tedy nelze postavit najisto, že závazek již zanikl splněním. V projednávané
věci přitom dosud pravomocně neskončilo řízení o vydání věci ze soudní úschovy,
vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 Sd 2/2008, ani dovolací
řízení ve věci souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 65/2008. Exekuční soud musí vyčkat na výsledky
těchto řízení, neboť se v nich řeší hmotněprávní a procesní aspekty nároku
oprávněného a výsledky těchto řízení bude vázán. K návrhu oprávněného na
přerušení odvolacího řízení odvolací soud uvedl, že přerušení exekučního řízení
je pojmově vyloučeno, pokud tak nestanoví zvláštní zákon s tím, že stejný účel
plní odklad exekuce, a proto návrhu nemohl vyhovět.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I. dovoláním. Namítá,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu
dovolacího v otázce účinků složení předmětu do úschovy soudu a dále rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem
vyřešena, a to zda je naplněn důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř., pokud povinný individuálně určenou věc, která mu má být
odebrána, nemá ve své dispozici. Za okamžik splnění nároku dlužníkem se, dle
povinného, považuje den, v němž byl předmět úschovy složen u soudu. Odvolací
soud naopak chybně rozhodl, že do doby skončení řízení o úschovách nelze
uzavřít, zda závazek povinného zanikl, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, který nevyžaduje skončení jiného řízení o vydání předmětu
úschovy ke splnění dluhu. Situace, kdy je předmět exekuce složen v soudní
úschově a povinný nemá předmětné akcie ve své dispozici, a proto výkon
rozhodnutí proti němu není objektivně možný, odpovídá hypotéze § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. a exekuce by měla být zastavena. Navrhuje, aby dovolací soud
změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se
potvrzuje, a dále aby mu přiznal náklady odvolacího i dovolacího řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že složení akcií do úschovy nebylo v
souladu s hmotným právem. Povinný v této době nemohl mít objektivní pochybnost
o osobě, které je povinen plnit, neboť existovalo pouze jediné pravomocné a
vykonatelné rozhodnutí ve věci samé, dle něhož měl akcie vydat oprávněnému jako
jejich vlastníku. Společnost KKCG Industry B. V. mohla být nanejvýš věřitelem
obligačních práv vyplývajících ze smlouvy s povinným, která ovšem na vlastnické
právo k akciím neměla žádný vliv. Složení akcií do úschovy bylo účelovým
jednáním ve snaze zabránit provedení exekuce odebráním akcií ve prospěch
oprávněného. Je podstatné, jaký bude konečný výsledek řízení o nahrazení
souhlasu s vydáním akcií z úschovy a které konkrétní osobě se akcie dostanou
fyzicky do dispozice. K námitce povinného, že je dán důvod pro zastavení
exekuce, neboť povinný věc nemá ve své dispozici, oprávněný uvádí, že za daných
okolností může nastat hypotetická možnost, že předmět úschovy neobdrží
oprávněný a nelze ani zcela kategoricky prohlásit, že povinný již nemůže nikdy
akcie do své dispozice dostat. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.).
Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud se v otázce účinků složení
předmětu do úschovy soudu odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, neboť
za okamžik splnění nároku dlužníkem se považuje den, v němž byl předmět do
úschovy složen. Dovolatel však pomíjí, že na této otázce rozhodnutí soudu
odvolacího nestojí. Odvolací soud totiž uzavřel, že závěr soudu prvního stupně
o zániku vymáhané povinnosti byl učiněn předčasně, neboť dosud probíhají
řízení, ve kterých se řeší hmotněprávní a procesní aspekty nároku oprávněného,
a to řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy a řízení o vydání
předmětu úschovy.
Nadto ohledně otázky solučních účinků složení věci do úschovy soudu Nejvyšší
soud v rámci své předchozí rozhodovací činnosti vysvětlil, že pravomocné
usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné
právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se
považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen
za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s
ustanovením § 568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li
se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány (např. proto, že dlužník
neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem), dluh nebyl složením do soudní
úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále
trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo
3924/2013).
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013,
dovodil, že je-li zde vykonatelný exekuční titul určující, kterému věřiteli má
dlužník plnit, nemůže mít dlužník ve smyslu § 568 věty první obč. zák. důvodné
pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. V takovém případě není dán důvod pro
složení plnění do soudní úschovy. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit
skutečnost, že po vydání prvního exekučního titulu je vydán jiný exekuční titul
ukládající témuž dlužníkovi poskytnout stejné plnění jinému věřiteli.
Dovolatel dále pokládá otázku, zda je naplněn důvod pro zastavení exekuce podle
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud povinný individuálně určenou věc, jež mu
má být odebrána, nemá ve své dispozici (konkrétně je složena v soudní úschově).
Nejvyšší soud již dříve odůvodnil, že jestliže se vykonavateli nepodaří věc
odebrat a nejde o případ § 346 nebo § 347 o. s. ř., je tím výkon rozhodnutí
skončen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1969, sp. zn. Cz
12/69 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 48/1970).
V souzené věci však nelze přehlédnout, že závěr, zda povinný nemůže vydat
akcie, jež jsou předmětem exekuce, záleží na rozhodnutí soudu ve věci udělení
souhlasu s vydáním předmětu úschovy a o vzájemných žalobách o udělení souhlasu
s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
11 C 65/2008 a ve věci o vydání věci ze soudní úschovy, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 Sd 2/2008.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje podle § 87 a násl. zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu