26 Cdo 2844/2024-226
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Valporta, a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1269/29, IČO 04263944, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1) K. M. a b) R. M., zastoupenému opatrovnicí H. M., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 300/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 55 Co 21/2024-152, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 55 Co 21/2024-152, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2023, č. j. 7 C 300/2022-110, jakož usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 55 Co 192/2024-199, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2024, č. j. 7 C 300/2022-161, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou jí předat „bytovou jednotku č. 4 o velikosti 2+kk, o výměře 50,4 m2 nacházející se v 1. patře (2. NP) domu č. p. XY, bytový dům, který je součástí pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obec XY“, na adrese XY (dále též jen „byt č. 4“ a „předmětný dům“).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 7 C 300/2022-110, žalobu v celém rozsahu
zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že stanovení výše „a lhůty k plnění“ náhrady nákladů řízení, povinnost jejíž úhrady vůči České republice uložil žalobkyni (a jež se týkaly státem placených nákladů odměny a náhrady hotových výdajů žalovaným v řízení ustanoveného zástupce – advokáta), vyhradil svému samostatnému usnesení (výroky II. a III.).
3. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je „vlastníkem stavby“ – předmětného domu, žalovaní byli původně nájemci v něm se nacházejícího bytu č. 6, v důsledku přechodu nájmu na ně po smrti jejich matky v roce 2004. Právní předchůdce žalobkyně L. a.s., (dále též jen „původní vlastník domu“), dne 9. 12. 2013 žalovaným zamezil svémocně užívání předmětného bytu, z důvodu potřeby tvrzených nezbytných oprav, při jejichž provádění nelze tento byt delší dobu užívat; jejich věci jim uschoval na jiném místě. Na základě původním vlastníkem nabízeného náhradního bydlení po dobu rekonstrukce žalovaní souhlasili s přestěhováním do předmětného bytu č. 4, který obývají dodnes. Při rekonstrukci předmětného domu došlo k zániku původního bytu č.
6. Původní vlastník vedl vůči žalovaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 260/2014 řízení o vyklizení bytu č.
4. V průběhu řízení na místo původního vlastníka vstoupila žalobkyně. Žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2020, č.j. 39 C 260/2014-466, ve spojení s jeho doplňujícím rozhodnutím ze dne 8. 4. 2020, č.j. 39 C 260/2014-471, a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č.j. 17 Co 201,202/2020-760, zamítnuta s odůvodněním, že předmět nájmu - byt č. 6 zanikl, čímž zanikl i právní titul žalovaných k užívání bytu č. 4 coby bytu náhradního. Žalobě však nelze vyhovět, neboť ze strany původního vlastníka došlo ke zjevnému zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany.
Tímto zneužitím práva bylo jednání původního vlastníka spočívají v příslibu žalovaným, že se po rekonstrukci bytu č. 6 do něj budou moci vrátit, kdy namísto toho došlo k jeho zániku. Odvolací soud byl zde vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v dovolacím řízení v dané věci vedeném v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, č. j. 26 Cdo 3385/2021-712, podle něhož je namístě v takovém jednání původního vlastníka spatřovat porušení dobrých mravů v natolik výjimečné intenzitě, že trvání žalobkyně na vyklizení bytu č. 4 představuje zjevné zneužití práva, které odůvodňuje zamítnutí žaloby o vyklizení (pro tentokrát), ač žalovaným zanikl užívací titul (též) k (náhradnímu) bytu č. 4.
4. Soud prvního stupně v předmětném řízení uzavřel, že „jeho úkolem“ je „posoudit, jestli již došlo k zhojení škodlivých následků jednání“ původního vlastníka „natolik, aby žalobě na vyklizení bytu č. 4 mohlo být vyhověno“. Stav, kdy žalovaní užívají byt č. 4 bez právního důvodu, zasahuje do vlastnických práv žalobkyně, „a nemůže být proto soudně aprobován navždy“. Při zvážení hledisek jednání původního vlastníka, jenž nastalou situaci zavinil, intenzity zásahu do vlastnického práva žalobkyně, jež nemůže užívat své vlastnictví v souladu se svou vůlí, a zájmů žalovaných soud prvního stupně uzavřel, že „lhůtou přiměřenou pro strpění zásahů do vlastnického práva žalobkyně je 10 let od jednání, které danou situaci zavinilo, čímž byl zánik bytu č. 6“. Délku takové doby odvodil od stanovené objektivní promlčecí lhůty též pro promlčení majetkových nároků. Takto dlouhá doba se proto v dané věci jeví dostatečnou, „aby zhojila ty nejškodlivější následky jednání právní předchůdkyně žalobkyně, která rozhodně nemůže získat pocit, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy po letech soudních sporů, nemalých nákladech na jejich vedení, malého příjmu z předmětného bytu a strpění zásahu do jejího vlastnického práva se vyplatilo, a zároveň žalovaným byla poskytnuta dostatečná doba pro řešení a smíření se s nastalou situací“. Protože dne 9. 12. 2023 byt č. 6 „stále ještě existoval“, soudem „presumovaná doba pro narovnání práv mezi účastníky“ doposud neuplynula. Proto je namístě žalobu o vyklizení opětovně (pro tentokrát) pro rozpornost s dobrými mravy zamítnout.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 55 Co 21/2024-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
6. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uzavřel, že „žalovaným svědčilo legitimní nájemní právo k bytu č. 6 ve stejném domě, z něhož byli násilně vyklizeni zcela svévolně pod záminkou rekonstrukce bytu“. Žalovaným přitom svědčilo právo nájmu na dobu neurčitou. Jestliže předmět tohoto nájmu jednáním původního vlastníka zanikl, žalobkyně, „která vstoupila do práv svého předchůdce“, musí nést důsledky spojené s protiprávním jednáním předchozího pronajímatele. Dle odvolacího soudu „není podstatné pro tento spor, jakou výši úhrady za užívání současné bytové jednotky č. 4 v domě žalobkyni žalovaní hradí, neboť to nebylo předmětem a dokazování a spor mezi účastníky se týká pouze vyklizení žalovaných“. Otázkou výše žalovanými hrazené úplaty za užívání bytu č. 4 se tak odvolací soud nezabýval, „a to i při vědomí, že je předmětem jiného soudního řízení“. Dovodil, že oba žalovaní užívají byt č. 4 - z výše uvedených důvodů - „na základě innominátního titulu, právní důvod k užívání stále trvá“.
7. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2024, č. j. 7 C 300/2022-161, bylo (s odkazem na výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2023, č. j. 7 C 300/2022-110) rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ náklady řízení státu za ustanoveného zástupce ve výši 19 602 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení.
8. Usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2024, č. j. 55 Co 192/2024-199, bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2024, č. j. 7 C 300/2022-161, potvrzeno (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, a to (dle jeho obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) proti celému jeho rozsahu.
10. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že pro zamítnutí žaloby o vyklizení bytu č. 4 žalovanými, v minulosti již „pro tentokrát“ soudem zamítnuté pro rozpor žalobního žádání s dobrými mravy, opětovně z uvedeného důvodu (a dovození závěru o trvajícím „innominátním titulu“ užívání bytu), není významná okolnost, že žalovaní za užívání tohoto bytu hradí po dobu 10 let (dosud) žádnou či „mizivou úhradu“. Tato okolnost byla pro žalobkyni důvodem opětovného podání žaloby o vyklizení. Tuto skutečnost soud prvního stupně i odvolací soud však považovaly za nevýznamnou. Odvolací soud uvedl, že se „otázkou výše hrazeného nájemného nezabýval“.
11. Dovolatelka v uvedeném spatřuje, s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, a další jí citovaná rozhodnutí, též deficit „přesvědčivosti a kvality odůvodnění soudního rozhodnutí“ zakládající jeho nepřezkoumatelnost.
12. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že při posuzování, zda výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, nebo nikoliv, je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. To se podává např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013. Ona svou žalobu opřela o skutečnost „vědomého a dlouhotrvajícího hrazení mizivých úhrad za užívání bytu č. 4 ze strany žalovaných a každým rokem navyšující se újmy na její straně v kontrastu k pohodě bydlení, kterou žalovaní rekonstrukcí předmětného domu získali, když nadále užívají (o něco větší) prostor, než užívali dříve, jen namísto do přízemí chodí do 1. patra“. To jí působí značnou (majetkovou) újmu, když je podnikatelem (žalovaní hradí od listopadu 2014 za užívání bytu č. 4 jen částku 4 111 Kč měsíčně, což po odečtení záloh služeb představuje do roku 2021 „čisté nájemné“ 1 241 Kč měsíčně a pro rok 2022 částku 721 Kč měsíčně.
Obvyklé nájemné přitom činí 14 500 Kč měsíčně); stav navíc zavinil její právní předchůdce. Ten rekonstruoval celý dům pro jeho havarijní stav. Soudy ale k těmto jejím tvrzením vůbec nepřihlédly, ačkoliv jsou dle dovolatelky v dané věci právně významná. Žalovaným, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011, ani v důsledku zamítnutí předcházející žaloby o vyklizení bytu č. 4 nevzniklo právo jej užívat bezúplatně, resp. za „mizerné úplaty“. Poukazuje zde též na judikaturu Nejvyššího soudu „o právu pronajímatele vypovědět nájem bytu dlouholetým neplatičům, které nemůže být a ani není považováno za rozporné s dobrými mravy“: na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1166/2007, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007. V případě nájemce bytu je neplacení nájemného a úhrad za služby hrubým porušením jeho povinností. Tuto úvahu je možno obdobně učinit i v dané věci. Žalobkyně považuje uplynutí doby 10 let od „závadového jednání, kterým bylo přemístění žalovaných z bytu č. 6, který byl v havarijním stavu, do nově zrekonstruovaného bytu č. 4, vše v rámci stejného domu“, za dostatečnou „ke zhojení škodlivých následků tohoto izolovaného jednání předchozího vlastníka domu“.
Žalovaní měli dostatek času zajistit si buď nové bydlení dle své volby a finančních možností, případně uzavřít se žalobkyní nájemní smlouvu k bytu č. 4; k tomu je žalobkyně opakovaně vyzývala. Dle dovolatelky jsou to tak nyní žalovaní, kteří zjevně zneužívají nastalé situace. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaní ve vyjádření k dovolání považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Zdůrazňují, že byt č. 4 užívají na základě „jiného právního důvodu“. Za jeho užívání platí (jimi stanovenou) částku vycházející „z původních evidenčních listů“ (k bytu č. 6), sníženou vzhledem k nevybavenosti bytu č. 4 topením. Otázku hrazení úplaty za užívání bytu č. 4 ale nepovažují v dané věci za významnou. Poukazují na příčiny vzniku současného stavu dané jednáním původního vlastníka a skutečnost, že ohledně bytu č. 6 měli založen nájem na dobu neurčitou. Taková doba neurčitá neodpovídá (soudem prvního stupně) do úvahy vzaté době 10 let pro zhojení škodlivých účinků vzniklé situace.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět též jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
15. Pro rozhodnutí věci bylo mimo jiné významné vyřešení otázky, zda - ve srovnání se stavem existujícím v době předcházejícího zamítnutí žaloby o vyklizení bytu č. 4 žalovanými „pro tentokrát“, z důvodu rozporu takového žalobního požadavku s dobrými mravy, a pro odvolacím soudem dovozený závěr o existenci „innominátního titulu“ užívání bytu z takového důvodu, je (může být) při rozhodování o následné (nové) žalobě o takové vyklizení, významnou nově uplatňovaná okolnost, že žalovaní za užívání bytu nehradí po delší dobu žádnou či jen minimální úplatu, že z tohoto důvodu vlastníku jednotky vzniká značná újma, jakož i doba uplynuvší od předchozího zamítnutí žaloby; či obecně řečeno, zda jsou (mohou být) tyto okolnosti jedním z právně významných hledisek při zkoumání případné nastalé změny poměrů při rozhodování o opětovné žalobě o vyklizení.
16. Protože právní posouzení uvedených otázek odvolacím soudem neodpovídá judikatuře dovolacího soudu - odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 o. s. ř. a také opodstatněné.
17. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nerespektoval požadavek „přesvědčivosti a kvality odůvodnění soudního rozhodnutí“, a dovozuje tak jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, uplatňuje tím vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Takovou vadou však řízení netrpí, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelce tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a dovolacímu přezkumu nepodléhá), že dne 9. 12. 2013 právní předchůdce žalobkyně (původní vlastník) zamezil svémocně žalovaným v užívání původního bytu č. 6, z důvodu potřeby tvrzených nezbytných oprav, žalovaní posléze souhlasili s poskytnutím bytu č. 4, coby bytu náhradního po dobu trvání rekonstrukce. Při rekonstrukci předmětného domu však došlo k zániku původního bytu č. 6. Předchozí žaloba o vyklizení žalovaných z „náhradního“ bytu č. 4 byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2020, č.j. 39 C 260/2014-466, ve spojení s jeho doplňujícím rozhodnutím ze dne 8. 4. 2020, č.j. 39 C 260/2014-471, a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č.j. 17 Co 201,202/2020-760, zamítnuta s odůvodněním, že předmět nájmu - byt č. 6 sice zanikl, čímž zanikl i právní titul žalovaných k užívání bytu č. 4 coby bytu náhradního, žalobě o vyklizení však nelze vyhovět, neboť ze strany původního vlastníka došlo ke zjevnému zneužití práva v natolik výjimečné intenzitě, že trvání žalobkyně na vyklizení bytu č. 4 představuje zjevné zneužití práva, které odůvodňuje zamítnutí žaloby o vyklizení pro tentokrát. Žalovaní byt č. 4 užívají dosud. Žalobkyně v současné žalobě tvrdí, že za jeho užívání hradí minimální částku, jí v důsledku toho vzniká značná (majetková) újma.
19. Jak bylo dovozeno v rozsudku Nevyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011, zamítl-li soud žalobu o vyklizení bytu, neznamená to, že rozhodl, že žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“, tudíž nebrání žalobci, aby se - změní-li se poměry - vyklizení téhož bytu domáhal znovu. Zamítavým rozhodnutím žalovaným nevzniká ani právo užívat předmětný byt bezúplatně; právo na vydání bezdůvodného obohacení při užívání bytu bez právního důvodu není takovým rozhodnutím dotčeno.
20. Z toho se podává, že předpokladem vyhovění opětovně podané žalobě o vyklizení je závěr soudu, že se (v mezidobí) podstatně změnily poměry na straně účastníků, tj. že se podstatně změnily původní či přistoupily nové okolnosti rozhodné pro závěr, že opětovný požadavek (vyjádřený žalobou) o vyklizení již nadále nepředstavuje zjevné zneužití práva dle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), z důvodu porušení korektivu dobrých mravů dle § 2 odst. 3 o. z.
21. O podstatnou změnu musí jít nejen z hlediska jejího trvání v čase, ale též z hledisek kvantitativních či kvalitativních. Vliv může mít (zohlednit je třeba) i samo plynutí času od doby předchozího rozhodnutí. Soud přitom nepřezkoumává správnost předchozího rozsudku; zabývá se pouze otázkou, zda se změnily poměry účastníků, zda je tato změna podstatná a zda (nově) odůvodňuje vyhovění žalobě.
22. Rozhodnutí, zda jsou (nadále) splněny podmínky pro použití ustanovení § 8 a § 2 odst. 3 o. z. je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá.
23. Citovaná ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
24. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Nelze zde izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména též okolnosti na straně vlastníka bytu. Neučiní-li soud úvahu zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (podloženými konkrétními zjištěními) a jeho úvahu lze z pohledu dovolacího přezkumu považovat za zjevně nepřiměřenou, jde o posouzení neúplné, a tedy nesprávné. Zamítnutí žaloby o vyklizení zde má být přitom až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2549/2014).
25. Z toho se pro poměry dané věci podává, že odvolací soud v souladu se shora uvedenými závěry nepostupoval. Své rozhodnutí v podstatě založil pouze na okolnostech, pro něž byla zamítnuta již původní žaloba o vyklizení, totiž že žalobkyně musí nadále „nést důsledky spojené s protiprávním jednáním“ původního vlastníka. V řízení žalobkyní tvrzenými novými okolnostmi - hrazením nedostatečné úplaty za užívání bytu č. 4 žalovanými po dlouhou dobu, v důsledku toho vznikem její značné (majetkové) újmy, plynutím doby, opakovanými návrhy žalovaným na uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu č. 4 za obvyklé nájemné - se nezabýval, nepovažoval je za právně významná, ačkoliv (obecně) takový právní význam mají (mohou mít), neboť je jimi odůvodňována tvrzená v mezidobí nastalá změna poměrů. Jeho právní posouzení věci je proto nesprávné.
26. To platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, jenž z uvedených okolností ve svých úvahách zohlednil toliko okolnost plynutí času a ostatními výše uvedenými (žalobkyní uplatňovanými) hledisky změny poměrů se rovněž nezabýval.
27. Je rovněž nesprávná úvaha odvolacího soudu, že žalovaným k užívání bytu č. 4 svědčí - v důsledku zamítnutí žaloby o vyklizení „pro tentokrát“ - „innominátní právní titul“. Takové zamítnutí žaloby vyklizovanému uživateli totiž žádný právní titul k užívání bytu nezakládá; neznamená nic jiného, než že právu žalobce na vyklizení se „pro tentokrát“ neposkytuje soudní ochrana, odpírá se jeho „prosazení“, vynutitelnost prostředky státního donucení. Jak shora uvedeno, žalovaným takovým zamítavým rozhodnutím nevzniká ani právo užívat byt bezúplatně; právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím dotčeno.
28. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně.
29. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
30. K otázce náhrady státem placených nákladů spočívajících v placení hotových výdajů a odměny za zastupování, popřípadě též náhrady za daň z přidané hodnoty, ustanoveného zástupce – advokáta (srov. § 140 odst. 2 o. s. ř.) dovolací soud uvádí, že z ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. plyne, že právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování, které platil (platí) advokátu, jehož soud ustanovil zástupcem účastníka podle § 30 o. s. ř. (nebo opatrovníkem účastníka podle § 29 odst. 4 o. s. ř.), má stát ve sporném řízení jen vůči protistraně takového účastníka (nikoli vůči takto zastoupenému účastníku), i to jen za předpokladu, že takové protistraně byla uložena náhrada nákladů řízení zastoupenému účastníku. V takovém případě soud rozhodující o nákladech řízení nevydává samostatné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu, nýbrž (v souladu s § 149 odst. 2 o. s. ř.) v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi spornými stranami zaváže protistranu zaplatit tu část náhrady nákladů řízení zastoupeného účastníka, kterou tvoří náhrada hotových výdajů a odměny za zastupování ustanoveného advokáta, státu (České republice); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1527/2021, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 74 Co 18/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2022.
31. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
32. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu