ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobkyně Z. Š., zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou,
advokátkou se sídlem v Mělníku, Macharova 376, proti žalovanému M. Š.,
zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova
11, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.
zn. 12 C 620/2009-62, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 26. ledna 2011, č. j. 20 Co 451/2010-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Bc. Kateřiny Rychterové, advokátky se
sídlem v Mělníku, Macharova 376, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2010, č.
j. 12 C 620/2009-62, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu
bytu č. 17, o velikosti 1+1, v šestém podlaží domu č. p. 1303 v N., (dále jen
„předmětný byt“, případně „byt“), rozhodl, že nájemcem bytu bude jako člen
družstva žalovaný, žalobkyni uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění
náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Zjistil, že manželství účastníků uzavřené dne 31. 8. 2001, bylo
rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2009, č. j. 8 C 250/2008-29, jenž
nabyl právní moci dne 15. 8. 2009, rozvedeno, že dcera účastníků Sabina,
narozená dne 25. 9. 2002, byla na dobu po rozvodu manželství svěřena do výchovy
žalobkyně, že za trvání manželství uzavřel žalovaný smlouvu o převodu členských
práv a povinností k předmětnému bytu, že dne 20. 9. 2001 uzavřeli účastníci se
Stavebním bytovým družstvem Neratovice smlouvu o nájmu bytu, že žalovaný za
převod členských práv a povinností k předmětnému bytu zaplatil ze svých
prostředků 400.000,- Kč, že před uzavřením manželství spolu účastníci tři roky
společně žili a hospodařili v podnájmu v Praze, že v prosinci 2008, během
návštěvy žalobkyně s dcerou u jejich rodičů, vyměnil žalovaný zámek od bytu,
žalobkyni odmítl dát klíče a nepustil ji (i s dcerou) do bytu. Dále zjistil, že
žalovaný platí výživné pro nezl. dceru nepravidelně, má na něm dluh, že soudně
stanovené výživné pro žalobkyni neplatí, žalobkyně ho musí vymáhat exekučně, že
žalobkyně bydlí i s nezl. dcerou v domě svých rodičů v M. (užívá jeden pokoj),
je zaměstnaná, že nezl. dcera navštěvuje školu a výuku angličtiny v N., v M. a
v Praze navštěvuje krasobruslení, že i když žalobkyně byt neužívá, platí od
září 2009 polovinu nájemného (ve výši 535,- Kč), že žalovaný nájemné platí
nepravidelně, je na něm dluh asi 27.000,- Kč, že dluží i výživné pro syna M. z
předchozího manželství (asi 130.000,- Kč), které bylo stanoveno ve výši 7.000,-
Kč měsíčně.
Dospěl k závěru, že žalovanému za trvání manželství vzniklo právo na
uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a podle § 703 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„obč. zák.“), vznikl účastníkům společný nájem předmětného bytu i společné
členství v družstvu. Protože se po rozvodu manželství účastníci o nájmu bytu
nedohodli, zrušil soud společný nájem předmětného bytu (§ 705 odst. 2 obč.
zák.). Při rozhodování, kdo bude jako člen družstva nájemcem bytu, měl za to,
že rozhodnutí ve prospěch žalobkyně by zájmům nezl. dcery účastníků, jež byla
svěřena do její výchovy, nijak neprospělo, neboť žalobkyně chce byt prodat a
peníze rozdělit mezi účastníky, přihlédl k tomu, že nezl. má většinu svých
mimoškolních aktivit mimo město, v němž se předmětný byt nachází, že
pronajímatel nepreferoval žádného z účastníků, že příčiny rozvratu manželství
byly zjištěny na straně obou účastníků, že o získání bytu se zasloužil
žalovaný, který v něm chce i nadále bydlet. Uzavřel, že ani to, že žalovaný
znemožnil žalobkyni přístup do bytu, nemůže převážit nad jeho zásluhovostí o
získání bytu a skutečností, že byt bude účelněji využívat. Rozhodl proto, že
jako člen družstva bude nájemcem bytu žalovaný. Povinnost žalobkyně vyklidit
předmětný byt vázal na zajištění náhradního bytu, neboť neshledal žádné důvody
zvláštního zřetele hodné, pro které by měla právo jen na nižší formu bytové
náhrady.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 26. 1. 2011, č. j. 20 Co 451/2010-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil nájemkyní bytu a členkou družstva žalobkyni, žalovanému uložil
předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, jinak ho
potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu
prvního stupně ohledně zrušení práva společného nájmu bytu. Poukázal na právní
teorii i praxi (např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 947/2008, sp.
zn. 31 Cdo 855/2008), podle níž právní osud členských práv a povinností k
družstevnímu bytu není odlišný od věci nabyté za stejných podmínek. Jestliže
tedy účastníci uzavřeli smlouvu o převodu členských práv a povinností za trvání
manželství společně a byt pořizovali ke společnému bydlení, jsou členská práva
a povinnosti předmětem jejich společného jmění, ačkoliv částku za převod
členských práv a povinností zaplatil žalovaný ze svých výlučných prostředků;
odkázal na závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/99, sp.
zn. 22 Cdo 947/2008, sp. zn. 22 Cdo 680/2009. Vynaložení finančních prostředků
na pořízení (společného) bytu je možné zohlednit jen při zvažování, který z
účastníků bude byt užívat.
Po doplnění a zopakování dokazování však na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že nájemkyní a členkou družstva má být určena
žalobkyně. Zjistil, že u žalobkyně došlo ke změně poměrů, očekává narození
druhého dítěte, v bytě by chtěla bydlet, jinou možnost bydlení nemá a dospěl k
závěru, že určení žalobkyně nájemkyní předmětného bytu je v zájmu nezl. dcery
účastníků i v zájmu dalšího (dosud nenarozeného) dítěte žalobkyně. Při
rozhodování o dalším nájmu bytu považoval za významné i zjištění, že žalobkyně
byt neužívá proto, že jí žalovaný do něj znemožnil přístup (a proto se
provizorně zdržuje u svých rodičů), že i přesto se podílí na platbách spojených
s užíváním bytu, a že žalovaný, ač byt užíval, platby neprováděl řádně a včas.
Uzavřel, že většina relevantních hledisek, zejména zájem nezl. dětí, vyznívá
pro žalobkyni, ve prospěch žalovaného svědčí jen jeho zásluha na získání bytu.
Pokud jde o poměry účastníků a jejich možnosti finančně si vypořádat společné
jmění (zahrnující i společné členství v bytovém družstvu), pak měl za to, že
toto hledisko nesvědčí ani jednomu z nich. Žalobkyně je sice v horší finanční
situaci než žalovaný, neboť bude odkázána na dávky státní sociální podpory, a
při majetkovém vypořádání s žalovaným spoléhá na finanční výpomoc rodičů, nelze
však přehlédnout, že i když má žalovaný příjem ze svého podnikání a přibližně
do roka by mu měla být vyplacena částka 594.000,- Kč, kterou zdědil, má značné
dluhy, jež jsou vymáhány exekučně – výživné pro nezl. syna z předchozího
manželství, výživné pro nezl. dceru účastníků i pro žalobkyni a daňový
nedoplatek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)
a odůvodnil je § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že účastníkům sice
vznikl společný nájem k předmětnému bytu a společné členství v bytovém
družstvu, v řízení však bylo prokázáno, že k nabytí členských práv a povinností
použil své výlučné finanční prostředky. Při vypořádání společného členství v
bytovém družstvu podle § 705 obč. zák. měl proto soud aplikovat § 143 odst. 1
písm. a) obč. zák. I když totiž existuje společné členství účastníků v bytovém
družstvu, majetková hodnota členských práv a povinností není předmětem jejich
společného jmění, neboť byla nabyta z výlučných prostředků jen jednoho z
manželů. Vytýkal odvolacímu soudu, že nerespektoval spravedlivé uspořádání
vztahů účastníků a v rozporu se zásadou přirozené logiky přikázal členská práva
a povinnosti žalobkyni, která by měla žalovanému vyplatit jejich obvyklou cenu.
Nerespektoval ani soudní praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1563/99, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04), podle níž by měl
účastník před přikázáním práv prokázat, že má dostatečné finanční prostředky na
vypořádání. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalobkyně žije na úrovni
sociální nouze. Má za to, že při rozhodování odvolacího soudu nemělo převážit
hledisko sociální nad hlediskem spravedlivého majetkového vypořádání, které by
i reflektovalo skutečnost, že z členských práv a povinností se stala majetková
hodnota, jež je pro většinu rodin zásadního charakteru. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítala, že žalovaný neuvádí žádnou
relevantní právní argumentaci prokazující nesprávné právní posouzení věci,
ztotožnila se (vyjma otázky zásluhovosti o předmětný byt, neboť má za to, že o
získání bytu se zasloužili oba účastníci společně) s napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud dovolaní zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že nájemkyní
bytu má být jako členka družstva určena podle § 705 odst. 3 obč. zák. žalobkyně.
Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 1998, sp. zn. 3
Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností.
Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 942/2010, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo
2299/2010) tak soud, vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč.
zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je povinen
přihlédnout vždy, přihlédne podle okolností konkrétního případu i k dalším
hlediskům - zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti
uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k
tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu
apod. I když není vyloučeno, aby tato další hlediska pro rozhodování podle §
705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném
ustanovení uvádí přímo, hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich
důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy mají
účastníci nezletilé dítě, je nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo
uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k
jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
V souzené věci se odvolací soud při rozhodování podle § 705 odst. 2 věty druhé
obč. zák. zabýval i dalšími (v zákoně výslovně neuvedenými) hledisky pro určení
dalšího nájemce a člena družstva, které s ohledem na zjištěné okolnosti
přicházely v úvahu, zejména zásluhovostí účastníků na získání bytu, jejich
finančními možnostmi při vypořádání společného majetku (včetně společného
členství v bytovém družstvu), plněním jejich závazků (včetně placení úhrad
spojených s užíváním bytu), atd.
Odvolací soud zvažoval rovněž hlediska prospívající dovolateli (zaplacení
převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu za trvání manželství z
jeho výlučných prostředků, příjem z podnikatelské činnosti, okolnost, že by mu
z dědictví měla být vyplacena finanční částka postačující k majetkovému
vypořádání s žalobkyní), zdůraznil však význam hledisek prospívajících
žalobkyni (mj. i zájem nezl.), těm přiznal rozhodující význam a na základě
těchto hledisek jí určil výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva.
Soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2879/2005, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2299/2010) dospěla k
závěru, že výklad ustanovení § 705 odst. 2, 3 obč. zák. pro určení dalšího
nájemce bytu a člena družstva, lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit
spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci
dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát; pouhá
možnost odlišného hodnocení jejich významu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud ze zjištěného
okruhu okolností vymezil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní
praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč,
odůvodnil i z jakého důvodu – na rozdíl od soudu prvního stupně –
neupřednostnil hledisko zásluhovosti dovolatele na získání bytu. Námitka
dovolatele, že odvolací soud nerespektoval logiku věci, když svým rozhodnutím
přikázal členská práva a povinnosti v družstvu žalobkyni, byť se na jejich
získání finančně nepodílela a nemá dostatečné finanční prostředky, aby se s ním
majetkově vypořádala, tak obstát nemůže. Odvolací soud se vypořádal i s těmito
hledisky a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení věci
odvolacím soudem ve smyslu § 705 odst. 3 obč. zák. bylo nesprávné. Okolnost, že
jeden z manželů zaplatil převod podílu v bytovém družstvu do společného jmění
manželů ze svých výlučných prostředků, je nepochybně hlediskem, ke kterému je
třeba při rozhodování o dalším nájmu a členství v družstvu přihlédnout,
neznamená však, že by se zákonná hlediska (§ 705 odst. 3 obč. zák.), či další
hlediska vůbec neuplatnila a nemohla – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
věci - převážit. Vypořádání majetkové hodnoty (společného) členského podílu v
bytovém družstvu pak bude předmětem vypořádání společného jmění účastníků.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl
použit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto
náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% daně z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu