22 Cdo 680/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce J. Ch., proti žalované B. Ch., zastoupené advokátkou, o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. 3 C 114/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 9. května 2007, č. j. 18 Co
358/2006-431, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne
9. května 2007, č. j. 18 Co 358/2006-431, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi
ze dne 12. června 2006, č. j. 3 C 114/99-393, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
června 2006, č. j. 3 C 114/99-393, výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce garáž postavenou na stavební parcele č. 1563 a stavební
parcelu č. 1563 v obci a v katastrálním území S., zapsané na listu vlastnictví
č. 1290 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální
pracoviště Ch., zůstatek na účtu č. … u K. b., a. s., ke dni 24. 5. 1997 ve
výši 7.346,16 Kč, hotovost ke dni 24. 5. 1997 ve výši 23.026,30 Kč a
campingovou soupravu, výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví
žalované byt č. 850/4 v budově č. 850-854 postavené na stavebních parcelách č.
1440/1, 1440/2, 1440/3, 1440/4, 1440/5 v obci a v katastrálním území S. se
spoluvlastnickým podílem 719/40341 ke společným částem domu č. p. 850-854 a k
uvedeným stavebním parcelám, zapsaných na listech vlastnictví č. 1785 a č. 2315
v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště
Ch., a dále zde specifikované movité věci, výrokem pod bodem III. uložil
žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 51.894,67
Kč do tří měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku“, a výrokem pod body IV.
až IX. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně do bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“)
nezahrnul dům čp. 287, stavební parcelu a další dvě parcely patřící k tomuto
domu, které účastníci pořídili za účelem žalobcova podnikání, když nebylo
prokázáno, že by šlo o podnikání společné, neboť žalovaná do provozních prostor
pouze „občas přišla po práci uklidit“. Závěr, že věci sloužící pouze k
žalobcovu podnikání nelze zahrnout do BSM, soud zaujal přesto, že nemovitosti
byly pořízeny na základě kupní smlouvy podepsané oběma účastníky, ve které se
uvádí, že je nabývají do bezpodílového spoluvlastnictví.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k
odvolání žalované rozsudkem ze den 9. května 2007, č. j. 18 Co 358/2006-431,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II., III., IV.,
V. a IX., změnil jej v nákladovém výroku pod body VI. a VIII., a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně se ztotožnil. K domu čp. 287 s přilehlými parcelami doplnil, že
„nepochybně byly nabyty účastníky za trvání manželství, avšak nikdy nesloužily
k ničemu jinému než k výkonu povolání žalobce, žalovaná v nemovitosti nikdy
nepodnikala“. Dům byl ihned přestavěn na restauraci – pivnici a „ničemu jinému
nikdy nesloužil“. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2470/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 s tím, že na věc naopak nedopadá
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“).
Jako zásadní vznáší námitku, že nemovitosti – dům č. p. 287 na st. p. č. 25,
st. p. č. 25, p. p. č. 68/2 a p. p. č. 69/4, vše v k. ú. a obec S., patřily do
BSM; nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, které zaujaly stanovisko opačné, s
tím, že šlo o nemovitosti sloužící k výkonu žalobcova povolání. Uvádí, že je
společně a společnou vůlí nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví kupní
smlouvou uzavřenou 12. 12. 1991 s městem S. a odkazuje na její obsah jak
ohledně úhrady kupní ceny, tak ohledně vůle kupujících nemovitost nabýt do BSM.
V tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1658/1998. V době uzavírání smlouvy žalobce nepodnikal; živnostenský list mu
byl vydán až 14. 5. 1992 s oprávněním podnikat v pohostinství. Po zakoupení
nemovitostí
v nich oba účastníci prováděli ze společných prostředků stavební práce. Žalobce
podnikal za součinnosti žalované a s její pomocí; navíc s jejím souhlasem byly
nemovitosti pronajímány dceři účastníků s jejím manželem. Že tyto nemovitosti
byly součástí BSM dokládá i to, že je žalobce ve svém návrhu na zahájení řízení
takto označil. Dovolatelka dále poukazuje na to, že pozemkové parcely v kultuře
zahrada mohou být používány k rekreačním účelům; jako zahrada byly skutečně
užívány, přičemž s domem netvoří jednotný funkční celek. Domáhá se toho, aby v
rámci vypořádání BSM jí byla do vlastnictví přikázána zahrada p. č. 68/2 o
výměře 43 m2, neboť takto by bylo zabráněno případným budoucím sporům se
žalobcem ohledně přístupu k nemovitostem nacházejícím se ve vlastnictví dcery
účastníků a jejího manžela. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření tvrdí opak toho, co uvádí žalovaná v dovolání, jak
pokud jde o okolnosti koupě nemovitostí, tak ohledně funkčnosti nemovitostí z
hlediska jejich užívání. Odkazuje na závěry odvolacího soudu, s nimiž se
ztotožňuje, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost
odmítl; „z opatrnosti“ navrhuje zamítnutí dovolání pro případ, že dovolání bude
shledáno přípustným.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, protože řeší otázku nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů v rozporu s hmotným právem.
Podle § 143 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998
Sb.,
v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem
vlastnictví
a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí
získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží
osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v
rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu
nástupci původního vlastníka.
Dovolatelka odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaném jako R 49/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Jestliže kupní cena
pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů,
avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili
vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc
stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví“. I když odvolací soud
správně uvádí, že nešlo o stejný případ jako v obdobné věci, je třeba poukázat
na skutečnost, že z citovaného rozhodnutí vyplývá, že shodná vůle manželů nabýt
věc do BSM vylučuje uplatnění tzv. zákonných výluk, uvedených v § 143 ObčZ, ve
znění před novelou provedenou zákonem
č. 91/1998 Sb. Zákon nepochybně preferoval bezpodílové spoluvlastnictví manželů
před jejich oddělenými majetky, a zmíněné ustanovení tak není, pokud jde o
nabytí jinak vyloučené věci do BSM, kogentní; pokud manželé projeví shodnou
vůli nabýt věc do BSM, není na překážku takového nabytí skutečnost, že věc
podléhá zákonné výluce z BSM. To platí i v případě, že šlo o věc, která podle
své povahy sloužila výkonu povolání jen jednoho z manželů. Je třeba dodat, že
pokud by v tomto případě nedošlo k nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví,
byla by namístě úvaha o neplatnosti celé smlouvy, ve které by účastníci
sledovali (údajně) právně nemožné nabytí do BSM.
Jestliže tedy účastníci uzavřeli s třetí osobou smlouvu, podle které nabyli
nemovitost do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, stala se tato věc
součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví, i když se na ni jinak
vztahovala zákonná výluka (§ 143 ve znění před novelou provedenou zákonem č.
91/1998 Sb.). Rozhodnutí odvolacího soudu, který vyšel z jiného právního
názoru, tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. b) OSŘ. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se dalšími
dovolacími námitkami.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu