26 Cdo 286/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupené Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti žalované J. F., zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 160/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2012, č. j. 53 Co 224/2012-57, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Barbory Velázquezové, advokátky se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 28 C 160/2011-38, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt č. 4, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, situovaný v 1. podlaží domu čp. 607, v P. 4 – K., v ulici B. 110“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 53 Co 224/2012-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13.
září 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
(který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, že „v předmětném bytě žije minimálně od roku 1997“, že „v předmětném bytě bydlela značnou část života, tedy minimálně 15 let“, že „je starobní důchodkyní, její věk je 66 let“, že „předmětný byt na své náklady se souhlasem pronajímatele zrekonstruovala a investovala do něj značnou část životních úspor“, že „její zdravotní stav není dobrý“, že „byt v .i byl pouze dočasnou součástí širšího řešení osobních a právních záležitostí staré a nemocné matky“, že „vždy řádně hradila předepsané nájemné a další platby“ a že „žalobkyni, která není běžnou fyzickou či právnickou osobou, by jen stěží zamítnutím žaloby mohla vzniknout nějaká újma“.
Navíc většinu takto uplatněných okolností tvrdila formou tzv. „skutkových novot“ až v dovolání a přehlédla, že v dovolacím řízení platí (podle § 241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uvádí dovolací soud následující. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č.
judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“) za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Dovolatelka spatřovala nesprávnost právního posouzení věci v tom, že jí odvolací soud v konečném důsledku uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž se zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že existenci příslušných právně významných okolností v nalézacím řízení netvrdila (tvrdila je až v dovolání – viz výklad shora) a tyto ani nevyšly v řízení najevo; zbývá dodat, že samotný její věk (na nějž poukazovala již v průběhu nalézacího řízení) není sám o sobě právně významný.
Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat absenci tohoto právního posouzení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. září 2013 JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu