26 Cdo 637/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobců a/ L. S. a b/ N. S., zastoupených advokátkou, proti žalovanému
J. V.,zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 30/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j.
18 Co 356/2008-156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám advokátky, do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem
ze dne 21. srpna 2006, č. j. 16 C 30/2006-50, zamítl žalobu na přivolení k
výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k „bytu č. 2 o velikosti 1+2 s přísl. I.
kategorie ve 2. podlaží domu č. 371/39 v T. ul. v K. V.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 10.
ledna 2007, č. j. 18 Co 504/2006-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 5. května 2008, č.
j. 16 C 30/2006-121, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného
bytu (výrok I.), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem
měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), žalovanému uložil
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění
přístřeší (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky
IV. a V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 18 Co
356/2008-156, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výrocích o věci samé I., II. a III., změnil ho v nákladovém výroku IV. a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalobci (vlastníci předmětného domu a pronajímatelé
předmětného bytu) dali žalovanému (nájemci bytu) výpověď z nájmu bytu, kterou
učinili součástí žaloby, a že uplatněné výpovědní důvody skutkově vymezili tak,
že žalovaný nezaplatil v době od ledna 2005 do prosince 2005 úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrada za služby“) a za uvedené období
dluží částku 4.404,- Kč (výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) a že v bytě nebydlí proto, že se zdržuje
na chatě, tj. nebydlí v něm bez vážného důvodu (výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Dále zjistil, že ve vymezeném období žalovaný
skutečně řádně neplatil úhradu za služby, že dlužnou částku doplatil v průběhu
řízení a že v předmětném bytě nebydlí, neboť poslední dva roky pobývá na chatě.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že jsou naplněny oba uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1
písm. d/ a h/ obč. zák. Dále usoudil, že je nadbytečná úvaha o rozporu výpovědi
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. s dobrými mravy (z důvodu dodatečného
zaplacení dlužné částky), neboť je-li naplněn rovněž výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nemohlo by to mít žádný dopad na výsledek
řízení. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
(ve výrocích I., II. a III.) potvrdil – ve výroku o bytové náhradě s odkazem na
ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). V dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. soudu prvního stupně (a potažmo i odvolacímu
soudu) vytkl, že neprovedl důkaz ohledáním (§ 130 odst. 2 o. s. ř.) předmětného
bytu a „budovy číslo evidenční 90, nacházející se v katastrálním území T., obec
a okres K. V.“ (dále opět jen „chata“), a to přes to, že těmito důkazy mohlo
být jednoznačně prokázáno, že „obývá byt a na chatě se zdržuje pouze po
přechodnou dobu“; tím mohla být současně vyvrácena správnost výpovědí svědků A.
U., R. H. a B. M . Podle dovolatelova názoru nemohou svědecké výpovědi navíc
objektivně prokázat, zda předmětný byt užívá, a to proto, že se sousedy se
nestýká, žije v ústraní a v letních měsících se zdržuje na chatě kvůli
zahrádkaření. Za objektivní – z důvodů uvedených v dovolání – lze pokládat
pouze výpověď svědka J. H., jenž vyhrál spor o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, který užívá v předmětném domě k bydlení. Dále uvedl, že jeho údaje o
zdržování se na chatě učiněné v řízení o vrácení daru (chaty) vedeném u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 15 C 168/2005 měly být hodnoceny v kontextu celé
jeho výpovědi a mělo být přihlédnuto i k jeho procesnímu postavení v tomto
řízení. Dodal, že vzhledem k jeho neúspěchu v citované věci není vlastníkem
chaty a chata není kromě toho ani uzpůsobena – z důvodů tam obsáhle
specifikovaných – k trvalému bydlení. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zdůraznil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. nemůže být naplněn už proto, že jeho pobyt na chatě je pouze
přechodného rázu a nejde o trvalý stav; v této souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 20 Cdo 1551/99.
Dodal, že v našich poměrech nejde o neobvyklou situaci, zdržuje-li se důchodce
od jara do podzimu na chatě a věnuje se svým koníčkům. Zde uvedl, že výpověď z
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. lze z pohledu těchto okolností
také pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dále namítl, že při
posouzení výpovědi z hlediska dobrých mravů měly soudy přihlédnout také k tomu,
že mu v prosinci 2004 zemřela po dlouhé a těžké nemoci manželka, s čímž se
dosud nevyrovnal, že k pobytu mimo byt se rozhodl vzhledem k tomu, že se mu
zhoršil zdravotní stav, že spory ohledně placení úhrady za služby vznikly v
období bezprostředně následujícím po úmrtí manželky, že dlužná částka
představuje polovinu jeho měsíčního důchodu a že přesto ji uhradil ihned poté,
co mu bylo v rámci soudního řízení předloženo vyúčtování. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem i s
právními závěry soudů obou stupňů, vyvraceli správnost užitých dovolacích
námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. září 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu
nevyplývají), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze
uvedené vady dovolatel namítl. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí
přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřazených pod dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Vzhledem k charakteru dovolacích námitek podřazených pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je zapotřebí nejprve zdůraznit, že i pro řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu platí, že účastníci jsou povinni označit
důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Je sice pravda, že v
tomto řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), avšak
ani toto ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech
pátrat a provádět důkazy, jejichž potřeba (ale též objektivní možnost
provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) ani
nepodává. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není
povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li
některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy
neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z
takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu
mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností,
které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již
nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě dovolatel už v řízení před soudem prvního stupně (v
podání ze dne 5. března 2007) navrhl, aby byl proveden důkaz ohledáním
předmětného bytu a chaty, přičemž tyto důkazy měly podle něj „poskytnout soudu
přesný obraz toho, že … užívá předmětný byt“. Soud prvního stupně využil
možnosti upravené v ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a uvedené
důkazy neprovedl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §
157 odst. 2 o. s. ř. uvedl důvody, pro které tyto důkazy neprovedl (pokládal je
za nadbytečné, neboť dosud provedené důkazy podle jeho názoru postačovaly ke
zjištění rozhodného skutkového stavu). Zbývá dodat, že uvedený návrh dovolatel
opakoval i v řízení odvolacím a že odvolací soud se ztotožnil (i v tomto směru)
s názory soudu prvního stupně, jak vyplývá z napadeného rozsudku. Řízení proto
není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
zastává názor, že vedle dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.
s. ř. dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout
(je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení), že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojil právě proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; jinak
řečeno ohledně tohoto výpovědního důvodu nesouhlasil se způsobem hodnocení
důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídl vlastní verzi hodnocení
důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru
odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi
skutkového stavu věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal,
že při přijetí skutkového závěru vztahujícího se k otázce bydlení žalovaného v
předmětném bytě vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil
ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného
užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde
nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze
občas) byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje
existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v
případě, že jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k
tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn
zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného)
důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný
pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O neužívání
bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému
způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u
svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo
společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od
něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99).
Z pohledu tohoto výpovědního důvodu je však nerozhodné, kde nájemce bydlí.
Ustálená soudní praxe dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání)
bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k
okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce
bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996,
sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru,
že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27.
října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99).
Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav
přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový
stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt
neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze
dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, použití tohoto hlediska nevyloučil;
naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má
nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr
mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného
nálezu). Za takové důvody však soudní praxe nepovažuje situaci, kdy nájemce, u
něhož nejsou dány žádné důvody, které by mu ve výše uvedeném smyslu bránily byt
užívat, byt neužívá jen proto, že bydlí jinde. Za vážné (závažné) důvody
neužívání (občasného užívání) bytu soudní praxe proto pokládá např. ústavní
léčení nájemce či nepříznivý zdravotní stav nájemce (členů jeho domácnosti).
Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon
zaměstnání nájemce mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení
konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem
užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž podle
ustálené judikatury je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné
zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu
nájemcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května
2005, sp. zn. 26 Cdo 1480/2004, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004).
Ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. lze napadené
rozhodnutí pokládat za souladné s citovanou judikaturou a tudíž správné,
jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost
se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
nepodařilo zpochybnit) dovodil, že v daném případě jde o stav neužívání bytu a
že pro neužívání bytu neměl dovolatel vážný důvod.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se nezabýval otázkou, zda
výpověď z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. lze pokládat za výkon
práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci
tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaný existenci
příslušných právně významných skutečností sni netvrdil. Ustálená soudní praxe
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp.
zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem
není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3
odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající
skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Uvedený názor
je použitelný i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tj. v řízení
podle § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť ani v tomto řízení není soud povinen po
příslušných důkazech pátrat (srov. výklad uvedený na jiném místě odůvodnění
tohoto rozhodnutí).
Bylo-li – s přihlédnutím k řečenému – na místě přivolení k výpovědi z důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (navíc s vázaností vyklizovací
povinnosti na pouhé přístřeší – viz § 712 odst. 5 věta první obč. zák.), je
nerozhodné, zda výpověď z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je
popřípadě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. Je tomu tak právě proto, že ani kladná odpověď na uvedenou otázku nemůže
na výsledku řízení v této věci – vzhledem k naplněnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. – nic změnit. Za této situace se
dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – uvedenou otázkou (z pohledu
uplatněných dovolacích námitek) již nezabýval.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí
vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu