26 Cdo 2906/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce města Vrchlabí, se sídlem ve Vrchlabí, Zámek 1,
proti žalovaným 1/ MUDr. N. V. a 2/ M. V., zastoupeným JUDr. Vladimírem
Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, o určení výše nájemného z
bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 1/2012, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února
2015, č. j. 24 Co 438/2014-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce (pronajímatel „bytu o velikosti 4+1 s příslušenstvím, nacházejícího se
ve 4. nadzemním podlaží domu v ulici Školní ve Vrchlabí“ – dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) se změněnou žalobou domáhal, aby bylo
určeno, že nájemné z předmětného bytu činí 6.370,- Kč měsíčně a že žalovaní
jako společní nájemci bytu jsou povinni platit mu je v této výši s účinností od
2. ledna 2012 (tj. s účinností od podání žaloby).
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. září 2014, č.
j. 9 C 1/2012-119, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Po zvýšení nájemného
jednostranným oznámením žalobce (pronajímatele bytu) z 1. října 2009 hradí
žalovaní (společní nájemci bytu) od 1. ledna 2010 nájemné z předmětného bytu ve
výši 3.685,- Kč měsíčně. Dopisem z 22. září 2011, jenž byl žalovaným doručen 5.
října 2011, jim žalobce navrhl uzavření dohody o zvýšení nájemného z bytu na
částku 4.694,- Kč měsíčně, kterou by hradili počínaje třetím kalendářním
měsícem od doručení tohoto návrhu. Podle revizního znaleckého posudku
znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., z května 2014 (dále jen
„znalecký posudek“) dosahovalo obvyklé (tržní) nájemné z předmětného bytu od
ledna 2012 výše 6.370,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě soud prvního
stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro stanovení (určení)
nájemného z bytu soudem podle § 696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč.
zák.“). Proto žalobě vyhověl a s účinností od 2. ledna 2012 určil nájemné z
bytu na podkladě znaleckého posudku částkou 6.370,- Kč měsíčně.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 23. února 2015, č. j. 24 Co 438/2014-146, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost platit žalobci
nájemné z bytu od 2. ledna 2012 ve výši 4.694,- Kč měsíčně, od 7. června 2013
ve výši 6.156,- Kč měsíčně a od 5. června 2014 ve výši 6.370,- Kč měsíčně.
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o
nákladech řízení státu.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal
rovněž právní názor, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §
696 odst. 2 obč. zák. Současně však dodal, že při stanovení nájemného z bytu
postupoval též v souladu s ustanovením § 2249 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník. K námitce žalovaných, že ostatní nájemci srovnatelných bytů
situovaných v předmětném domě, kteří akceptovali hmotněprávní návrh
pronajímatele na zvýšení nájemného, budou platit nižší nájemné, než jaké jim
určil soud prvního stupně, uvedl, že tato okolnost je v soudním řízení o
zvýšení nájemného z bytu bez právního významu, neboť v tomto řízení soud
rozhoduje o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé (a je omezen jen
potud, že nesmí překročit žalobní návrh – tzv. petit). V návaznosti na to však
shledal, že soud prvního stupně dotčené omezení nerespektoval, jestliže
stanovil nájemné z bytu částkou 6.370,- Kč měsíčně již od 2. ledna 2012. Podle
jeho názoru je tomu tak proto, že žalobce se původně domáhal, aby od uvedeného
data (od data podání žaloby) bylo nájemné zvýšeno pouze na částku 4.694,- Kč
měsíčně, přičemž požadavek na jeho zvýšení na částku 6.156,- Kč měsíčně, resp.
na částku 6.370,- Kč měsíčně uplatnil až v průběhu řízení dne 7. června 2013,
resp. dne 5. června 2014. Z vyložených důvodů odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, aby zvýšení nájemného z bytu odpovídalo tomu, jak
žalobce postupně měnil (v tomto případě rozšiřoval) svůj žalobní návrh.
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze
uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení
s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze především ztratit ze zřetele, že
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá,
že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového
stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelé právě takové
(nezpůsobilé) důvody rovněž uplatnili, a to zejména výtkami proti správnosti
znaleckého posudku, resp. proti odborné způsobilosti znaleckého ústavu, který
jej vypracoval, a dále také námitkou, že z důvodů rozvedených v dovolání „došlo
k vydání překvapivého rozhodnutí“.
Prostřednictvím dovolacích námitek podřaditelných pod (způsobilý) dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolatelé předložili k dovolacímu přezkumu
mimo jiné řešení (zřejmě procesní) otázky, zda připuštění změny (rozšíření)
žalobního návrhu v řízení o určení nájemného z bytu (§ 696 odst. 2 obč. zák.)
vyžaduje předchozí písemný hmotněprávní návrh pronajímatele, jímž nájemci
navrhl uzavření dohody o zvýšení nájemného na částku, kterou nově uplatnil v
navržené změně žaloby. Ve vztahu k takto nastolené otázce však náležitě
nevylíčili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až
§ 238a o.s.ř.). V dovolání sice (paušálně) ohlásili, že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, avšak již
nespecifikovali, od které „ustálené rozhodovací praxe“ (rozuměno judikatury
dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení
konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a
z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení této (navíc procesní)
otázky odvolacím soudem odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje,
aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č.
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen na okraj však podotýká, že
v usnesení ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015, dovodil, že
podmínkou úspěšnosti žaloby na určení nájemného z bytu podle § 696 odst. 2 obč.
zák. není uvedení stejné výše nájemného v hmotněprávním návrhu předcházejícím
žalobě a v žalobě (žalobním petitu), podané v případě, kdy nájemce ve lhůtě
uvedené v citovaném ustanovení pronajímateli nesdělil, že s navrhovaným
zvýšením nájemného souhlasí. Může-li se tedy žalobce v žalobě domáhat jiné
částky z titulu nájemného než bylo nájemné požadované v hmotněprávním návrhu
předcházejícím žalobě, pak je v rámci dispozic s předmětem řízení podle názoru
dovolacího soudu oprávněn v průběhu řízení výši požadovaného nájemného měnit,
aniž by tomu předcházel hmotněprávní návrh na zvýšení nájemného.
Ve vztahu k další, tentokrát účinně nastolené, hmotněprávní otázce vymezení
pravidel, podle nichž musí soud postupovat při určení výše nájemného z bytu, je
pro účely posouzení přípustnosti dovolání zapotřebí uvést nejprve následující.
Práva a povinnosti účastníků týkající se úpravy nájemného z bytu dovolací soud
posuzoval ve smyslu § 3074 odst. 1 věty první za středníkem zákona č. 89/2012,
občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů, tedy výhradně podle §
696 odst. 2 až 4 obč. zák. ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna
2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015).
Dovolateli nastolenou právní otázkou vymezení pravidel, podle nichž musí soud
postupovat při určení výše nájemného z bytu, se Nejvyšší soud v poměrech právní
úpravy obsažené v ustanoveních § 696 odst. 2 až 4 obč. zák. zabýval již v
usnesení ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015. V něm dovodil, že
nebylo-li mimosoudní jednání účastníků nájemního poměru završeno dohodou o
úpravě nájemného a jsou-li k tomu splněny všechny (ostatní) zákonné
předpoklady, je soud oprávněn (a zároveň povinen) zasáhnout do obsahu nájemního
vztahu a nájemné z bytu stanovit – určit (s účinností od podání žaloby)
konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Protože smyslem určení nájemného z
bytu soudem je spravedlivé uspořádání práv a povinností účastníků nájemního
poměru, stanovil zákonodárce k dosažení tohoto účelu určitá pravidla, podle
nichž musí soud při úpravě daného právního vztahu postupovat. V řízení o určení
nájemného z bytu (§ 696 odst. 2 a 3 obč. zák.) nesmí především vybočit z
předmětu řízení, čehož by se dopustil tím, že by z podnětu žaloby na zvýšení
nájemného rozhodl o jeho snížení a naopak z podnětu žaloby na snížení nájemného
rozhodl o jeho zvýšení. Současně je však také omezen žalobním návrhem v tom
smyslu, že jej nemůže překročit. Byť má ve smyslu zákonného požadavku
rozhodnout o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé (§ 696 odst. 2
věta třetí obč. zák.), nemůže překročit žalobní návrh (petit), neboť – v daném
sporném řízení – je zapotřebí respektovat vůli žalobce (pronajímatele), který
může za „dostačující“ pokládat i nižší než obvyklé nájemné; dospěje-li však
soud k závěru, že obvyklé nájemné je nižší než žalobcem požadované, určí
nájemné v této výši a ve zbytku žalobní návrh zamítne.
Jestliže tedy odvolací soud určil nájemné z předmětného bytu (na podkladě
znaleckého posudku, jímž byla stanovena v daném místě a čase obvyklá výše
nájemného ze srovnatelného bytu částkou 6.370,- Kč) v jiné výši, než kterou
žalobce (pronajímatel bytu) navrhl dovolatelům (společným nájemcům bytu) v
hmotněprávním návrhu předcházejícím žalobě, neodchýlil se od citované
judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní
praxe. V této souvislosti je přitom nerozhodné, že jiní nájemci srovnatelných
bytů situovaných v předmětném domě, kteří hmotněprávní návrh pronajímatele na
zvýšení nájemného – na rozdíl od dovolatelů – akceptovali, budou na nájemném
platit nižší částky; s přihlédnutím k citované judikatuře je rozhodující pouze
to, že výše nájemného z bytu stanovená napadeným rozhodnutím respektuje vůli
žalobce vyjádřenou v žalobním návrhu a jím vymezený předmět řízení a odpovídá
podmínkám na trhu s byty, které v době podání žaloby panovaly v místě, kde se
předmětný byt nachází (§ 696 odst. 2 obč. zák.).
Pro úplnost zbývá dodat, že odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu z 20.
února 2013, sp. zn. 26 Cdo 4403/2011, a tam zmíněná rozhodnutí téhož soudu,
jakož i Ústavního soudu České republiky, byl v poměrech souzené věci
nepřípadný. Právní názory, které Nejvyšší soud vyslovil v citovaném rozsudku (s
odkazem na tam uvedenou judikaturu), se totiž vztahují výlučně k době, kdy
neexistoval žádný právní předpis, který by umožňoval (tehdejší právní úpravou
výslovně předpokládané) jednostranné zvýšení nájemného z bytu, tj. k době do
31. prosince 2006. To platí i pro názor, že výše nájemného z bytu, kterou byl
obecný soud oprávněn stanovit – vzhledem k dlouhodobé protiústavní nečinnosti
Parlamentu spočívající v nepřijetí dotčeného právního předpisu – i v uvedené
době svým konstitutivním rozhodnutím pro futuro (od podání žaloby do 31.
prosince 2006), nemusela odpovídat nájemnému v daném místě a čase obvyklému. Je
tomu tak proto, že daný právní názor se v poměrech právní úpravy obsažené v
ustanoveních § 696 odst. 2 až 4 obč. zák. nemůže prosadit, neboť citovaná
právní úprava výslovně stanovila odlišné pravidlo pro úpravu (zde zvýšení)
nájemného z bytu, a sice pravidlo, že soud na návrh pronajímatele rozhodne o
určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé (srov. § 696 odst. 2 větu
čtvrtou obč. zák.).
Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolateli účinně nastolenou právní otázku
(otázku vymezení pravidel, podle nichž musí soud postupovat při určení výše
nájemného z bytu) vyřešil odvolací soud v poměrech souzené věci v souladu s již
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu