26 Cdo 305/2018-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) D. T., Ř., b) J. M., P., zastoupených Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalovanému M. J., P., zastoupenému Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o 91.377 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 172/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. 69 Co 93/2017-71, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.617 Kč k rukám Mgr. Heleny Kohoutové, advokátky se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 69 Co 93/2017-71, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 14. 9. 2016, č. j. 8 C 172/2016-32, kterým žalovanému uložil zaplatit 91.377 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o. s. ř.), je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Soudy ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznily [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10], že za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů je odpovědný adresát, který je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Adresát si může požádat, aby v evidenci obyvatel (cizinců) byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů) a v případě, že se v místě trvalého pobytu nezdržuje, si tak zajistit jejich faktické doručení. Skutečnost, že tak neučinil a v informačním systému evidence obyvatel má uvedenou adresu, na níž se trvale nezdržuje a nevyzvedává si písemnosti, je proto nutné přičítat k jeho tíži.
Lze přisvědčit dovolateli, že v soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonných předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat; záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout „kontumačním“ rozsudkem. K vydávání rozsudku pro zmeškání musí soud přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje, soud by měl přihlédnout i k povaze předmětu sporu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016; shodně též např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10). Dovolatel však přehlíží, že procesní aktivitu žalovaného přitom lze dovozovat pouze z jeho jednání v daném řízení, nikoliv z jednání v řízení zcela odlišném (byť vedeném mezi týmiž účastníky u téhož soudu); z chování v jiných sporech nemůže soud předvídat, že i v daném řízení nezůstane pasivní, bude se bránit a nárok žalobce neuzná (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 78/18).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.); navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§ 237, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu