26 Cdo 3081/2010 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně I. J., bytem P., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Ondříčkova 16, proti žalované Mgr. M. V., bytem P., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 278/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 15 Co 599/2009-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2009, č. j. 35 C 278/2006-150, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2009, č. j. 35 C 278/2006-153, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu domu, P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům“ či „dům“), ze dne 27. 4. 2006, dané žalovanou žalobkyni; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
2. 2. 2010, č. j. 15 Co 599/2009-150, potvrdil rozsudek soud prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaná a B. Š. jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu (každý z ?), že nájemní smlouvou z 30. 5. 1992 přenechali předmětný byt do užívání žalobkyni, že v prosinci roku 2005 se do bytu nastěhoval její syn s manželkou a svými dvěma dětmi, že nejdříve dne 3. 5. 2006 obdržela listinu datovanou dnem 27. 4. 2006, označenou jako „výpověď nájmu bytu“ (dále též „Výpověď“), že v ní byly vymezeny dva výpovědní důvody slovy: „Protože byt bez vážného důvodu neužíváte nejméně od ledna 2006 a tento byt Mgr.
V. potřebuje pro svého syna ….“, dále uvedeny výpovědní lhůty, poučení o možnosti podat žalobu na neplatost výpovědi u výpovědního důvodu neužívání bytu a poučení o bytové náhradě a že k ní byla připojena listina nazvaná „Prohlášení“, z níž vyplývá, že druhý spoluvlastník domu nemá námitek proti dání Výpovědi žalovanou. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem, vyhovujícím všem zákonným náležitostem, a to i požadavku určitosti, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – jehož naplněním se dále zabýval – v ní byl dostatečně vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají a že jeho existence byla prokázána provedenými důkazy.
Shledal správným i jeho závěr, že Výpověď byla dána v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák., když druhý z podílových spoluvlastníků s ní souhlasil, a že plná moc, udělená žalovanou advokátce JUDr. L. S., je platná a zahrnuje i dání výpovědi, jakož i zastupování v soudním řízení o přivolení k výpovědi dané z důvodu podle § 711a odst. 1 písm. a) obč .zák. Neshledal – z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – opodstatněnou námitku žalobkyně o naplnění vady řízení, spočívající v porušení poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o.
s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností ani označením dovolacích důvodů se nezabývala. V úvodu odkázala na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jež učinila součástí dovolání), s tím, že odvolací námitky jsou současně i námitkami dovolacími. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, že není dostatečně zdůvodněn a že se důkladně nezabýval okolnostmi, v dovolání výslovně vyjmenovanými. Dovolatelka má dále za to, že se „nepřezkoumatelně vyjádřil“ k odvolací námitce ohledně poučovací povinnosti soudem prvního stupně, polemizuje s jeho argumenty a poukazuje na jeho (v dovolání blíže specifikované) pochybení při zjišťování skutkového stavu věci.
Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatelka dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje, přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9.
1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu. Dovolatelka dále uplatňuje dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. prostřednictvím námitek zpochybňujících skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. K takovýmto námitkám však – jak již bylo uvedeno výše
– nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Dovolací soud se nezabýval ani námitkami obsaženými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp.zn. 29 Cdo 4405/2008). Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. listopadu 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu